Existují dva důležité poznatky, které můžeme čerpat ze všech socialistických experimentů současné doby: 1. socialismus opakovaně selhal v duplikaci výkonů a úspěchů kapitalismu. Stalinovi čistky, Hitlerův rasismus, Mussoliniho korporativní etatizmus, autoritativní vedení Titovy Jugoslávie, Rudá armáda v Maově Číně, znásilnění Československa a Maďarska Rudou armádou Sovětského Svazu, krvácení v Jižní Americe na příkaz Che Guevary, teror Hoa v poválečném Vietnamu a Castrovo zbídačení Kuby, všechno toto bylo velmi drahé a náročné. Důvod prý spočívá v tom, že tyto náklady byly nutné k dokázání, že ekonomické výkony socialismu mohou konkurovat kapitalismu. Všechny nákladné pokusy k pošpinění kapitalismu ale nesplnily svůj účel. 2. Socialismus ne a ne zaniknout. Pokaždé, když nějaký druh socialismu selže, okamžitě se objeví množství ideologů, kteří ho buď chtějí vzkřísit, nebo vnutit nějaký jiný.
Na začátku 2. tisíciletí začíná nový druh socialismu vystrkovat svojí ošklivou hlavu na kontinentální Evropě. Západní Evropa je v procesu přechodu ze sociální demokracie na socialismus. Socialistické a kolektivistické politické strany ve střední a východní Evropě se vzpamatovávají po rozpadu komunismu. To ,co mělo být přechodem ze socialismu na kapitalismus v roce 1990 se na začátku roku 2000 pomalu mění na přechod ze socialismu na socialismus. Evropská Unie napomáhá přechodu na socialismus zaváděním různých nařízení, která podporují fair trade, přerozdělení majetku, environmentalismus, globální oteplování, multikulturalismus a další aktivity směřující k rozšíření vládního řízení.
Smyslem tohoto článku je ukázat proč a jak tento nový vznikající druh socialismu v kontinentální Evropě, nazývám ho liberální socialismus, stejně jako jeho předchůdci, nemůže konkurovat výkonům kapitalismu. Článek má tři části. První část popisuje základní rysy liberálního socialismu. Druhá část pojednává o znovuobjevení socialismu ve střední a východní Evropě. Poslední část vysvětluje roli Evropské Unie a způsoby, kterými Unie napomáhá přechodu ze sociální demokracie na liberální socialismus.
Jako dodatek mi dovolte poznamenat, že liberální socialismus se může rozšířit i za hranice kontinentální Evropy. První rok Obamovy politiky podkopává základní instituce Amerického kapitalismu: svoboda směny a právo soukromého vlastnictví. Obama totiž argumentuje, že současná krize dokazuje, že Americký kapitalismus nefunguje. A proto federalizované školství, socializované zdravotnictví a vládou řízená energetická politika jsou nutností pro ekonomickou regeneraci a budoucí ekonomický růst. Tyto návrhy, které podporují ohromné převody zdrojů ze soukromé do státní sféry, jsou zavádějící a špatné. Jsou zavádějící, protože Obama dosud nebyl schopný jmenovat ekonomický systém, který by dlouhodobě fungoval lépe než Americký kapitalismus. Obamovy návrhy jsou špatné, protože Americký kapitalismus vytvořil ekonomickou mašinerii, která nemá v celé historii lidstva sobě rovné a to bez socializovaného zdravotnictví, federalizovaného školství a vládou řízenou energetickou politikou.
Význam liberálního socialismu
Liberální socialismus má, jako jeho předchůdci, dva aspekty, které ho odlišují od kapitalismu: 1. stát by měl řídit využití zdrojů, a 2. společná volba by měla nahradit právo jednotlivců o usilování k dosažení jejich cílů. Francouzský výraz dirigisme správně vyjadřuje tento stav.
Liberální socialismus má také dvě vlastnosti, které jej odlišují od ostatních socialistických předků. 1. Liberální socialismus se líhne z evropských sociálních demokracií formou volných a demokratických voleb. Přechod ze sociální demokracie na liberální socialismus je proces, který se vyznačuje zrychlenou erozí soukromého podnikání a přijetí nařízených podpor střední třídou. 2. Liberální socialismus připouští právo na soukromé vlastnictví. Avšak, k dosažení svých cílů, vládnoucí elita musí toto právo na soukromé vlastnictví oslabit. Výraz oslabení práva na soukromé vlastnictví se týká omezení výlučnosti vlastnictví (například majitel bytu nemůže jen tak požádat nájemníka, aby byt opustil), nebo přenosnost vlastnictví (například regulované nájemné) nebo právní ochrany soukromého vlastnictví (například prosazení majetkového práva ve Venezuele nebo Putinově Rusku).
Oslabení práva na soukromé vlastnictví má tři různé související důsledky. Oslabuje svobodu majitele využívat majetek dle svých subjektivních preferencí, dovoluje státu nahradit soutěžní trh výběrem výherců a prohrávajících, a také zvyšuje náklady transakce přidělováním zdrojů k jejich využití za nejvyšší cenu. Z toho vyplývá, že liberální socialismus vytváří behaviorální podněty, které nejsou účinné a výkonné a proto se mu také nedaří duplikovat úspěch kapitalismu.
Následky oslabení práva na soukromé vlastnictví jsou hlavním rozdílem mezi sociálním uspořádáním kapitalismu a liberálního socialismu. Liberální socialismus nahlíží na společnost jako na organický celek, který vyžaduje nějaké obecné dobro. Výraz obecné dobro (moderní výraz je sociální spravedlnost) je fasáda slov, která v sobě schovává přerozdělení majetku lidmi, kterým nepatří zdroje, které rozdělují. Na rozdíl od toho kapitalistická společnost je dobrovolná asociace jednotlivců, kteří přicházejí a opouštějí tuto komunitu k dosažení svých vlastních cílů. Poslední bod je důležitý, protože ekonomická výkonnost, využití zdrojů k vytvoření zboží a rozdělení zboží mezi konkurenční uživatele je vyjádřeno v postupu, v rámci kterého se odehrává dobrovolná interakce vedoucí k neznámým výsledkům.
Přechod ze socialismu na socialismus ve střední a východní Evropě
Po roce 1989 střední a východoevropské země (dále jen S&VE) započaly proces institucionální restrukturalizace. Záměrem nových vůdců byla transformace S&VE zemí na tržní hospodářství založené na soukromém vlastnictví. Jejich volba kapitalismu se zdála racionální. Různé akademické studie a empirický výzkum ukázaly, že vztah mezi kapitalismem a hospodářskou prosperitou plyne z toho, že kapitalistické instituce vytvářejí hospodářskou prosperitu a zároveň ochraňují práva jednotlivců. Po desetiletích utiskujícího socialismu a ekonomického strádání byli lidé v S&VE hladoví po svobodě a lepších životních ekonomických podmínkách. Západní svět neplýtval časem a spoluúčastnil se procesu přechodu v S&VE. Západní „experti“, Světová banka, Mezinárodní měnový fond předpokládaly, že kontrola institucionálních změn v S&VE (a nejen v S&VE) jsou jejich výlučným právem. S výjimkou České republiky a Estonska, kde Václav Klaus a Mart Laar trvali na vlastní „domácí“ formě reformy tržního hospodářství, zbytek zemí v regionu nebyly ponechány na pokoji, aby si nalezly a zavedly své vlastní institucionální změny.
Na počátku ekonomických reforem začátkem 90 let, byla už většina západních poradců, ekonomů pracujících pro mezinárodní organizace a nových vůdců v S&VE lépe obeznámena s běžnou ekonomikou – neoklasickou ekonomikou, než s jinými metodami ekonomické analýzy jako například Nová institucionální ekonomie, Rakouská ekonomie a Veřejná volba. Samozřejmě, proces změn odrážel tento neoklasický způsob myšlení. Přechod na kapitalismus byl považován za pouhý technický problém. Očekávalo se, že se východní Evropané rychle zorientují v nových možnostech, zhodnotí důsledky a provedou rozhodnutí, která zvýší hodnotu jejich aktiv. Privatizovaný majetek, bez ohledu na původní majitele, tak skončí v rukou nejvýznamnějších uživatelů. V tomto případě, se zdálo správné podporovat nové vůdce ve východní Evropě k používání „vlády tvrdou rukou“ k vybudování kapitalismu.
Je oprávněné tvrdit, že vnější institucionální změny dominovaly při přechodu ze socialismu na kapitalismus na začátku devadesátých let. Silná závislost na vládě tvrdé ruky k vybudování kapitalismu měla specifické a očekávatelné následky, které ovlivnily volební preference běžných voličů.
1. Vnější změny vyžadují aktivní vládu, která je bude prosazovat a zavádět. Ve světě omezené racionality, uvedené úmysly vládnoucích elit ne zdaleka odpovídají skutečným výsledkům ekonomické aktivity. Preference běžných voličů jsou ovlivněny právě těmito výsledky.
2. Vnější změny omezují společenskou příležitost. Vnější změny vytvářejí vlastní transakční náklady, které postupně odčerpávají výnosné zdroje z jiných využití.
3. Ti, kteří nařizují vnější změny a ti, kteří je zavádějí, nejsou stejné osoby. Ti, kteří je zavádějí, mají, vzhledem k transakčním nákladům monitorování jejich chování, značnou moc interpretovat záměry politických činitelů. Předpokládaný výsledek je tedy rozdíl mezi tím, co bylo slíbeno a faktickými výsledky přechodu na kapitalismus.
Z pohledu běžných lidí v S&VE, se proces přechodu formou vnějších změn stal náhradou jednou řadou institucí za jinou řadu institucí, přičemž ani jedna nebyla voličem vybrána. A proto se cesta od socialismu do kapitalismu ukázala jako poněkud hrbolatá. Nakonec to vedlo k rostoucí síle socialistických a kolektivistických politických stran a tedy i vládní politice, která oslabuje svobodu směny a právo na soukromé vlastnictví
Jan Oravec, známý slovenský ekonom a podnikatel, komentoval erozi svobody směny na Slovensku takto: „Můžeme říct, že v roce 1993 byla slovenská ekonomika a společnost méně regulovaná než v roce 2003“. V roce 2004 Heritage Foundation zaznamenala účinek narůstající síly kolektivistických stran na právo soukromého vlastnictví následovně: Majetek a smluvní práva jsou uznávané, ale jejich prosazení u rumunských soudů je složité….ochrana vlastnických práv v Rusku je nedostatečná….na základě nových důkazů o korupci v soudnictví, vlastnická práva v Polsku se zhoršují….ochrana vlastnických práv na Ukrajině je slabá….soukromé vlastnictví je dobře zabezpečeno a smluvní práva jsou víceméně zabezpečena v České republice….V Estonsku jsou vlastnická a smluvní práva chráněna soudy….Právní systém (na Slovensku) ochraňuje vlastnická a smluvní práva, ale rozhodnutí někdy trvají i několik let.“
Domnívám se, že pochvalné zmínky o České republice a Estonsku zřetelně odrážejí vliv Václava Klause a Marta Laara.
Role Evropské Unie podporující liberální socialismus
Evropská Unie přidala ještě jednu vrstvu byrokracie navíc k té, která již existuje v samotných členských státech. Nejúčinnější cesta k růstu byrokracie je formou vytváření a prosazování stále rostoucího množství nařízení. Evropská Unie vytváří a prosazuje různá nařízení, která podporují fair trade, přerozdělení majetku, environmentalismus, globální oteplování, multikulturalismus. Všechna tyto nařízení omezují svobodu směny a oslabují právo na soukromé vlastnictví, a to znamená, že Unie aktivně podporuje přechod členských zemí na liberální socialismus.
Některá nařízení vydaná Evropskou Unií podporují tržní hospodářství, některá ne. Ale, dělení nařízení mezi pro-hospodářská a anti-hospodářská není tak důležité k posouzení směru ekonomických změn tak jako moc Bruselské byrokracie tato nařízení vytvářet a prosazovat. A je to právě narůstající moc Bruselské byrokracie, které nelze důvěřovat.
Profesor Epstein tento aspekt odhalil a formuloval své dojmy takto: „(navrhovaná) Evropská ústava připouští takovou dominanci v centru, že by to vyžadovalo politický zázrak, aby taková soutěž hrála silnou roli v řízení EU. Ale až se prach usadí, tak nám zbude víc vládnutí a méně svobody pro všechny“. Ohromné a stále rostoucí počet zábavných, nákladných a zbytečných nařízení podporuje Epsteinovu analýzu.
Václav Klaus často mluvil i psal o tom, jak si Brusel vypůjčil slavnou myšlenku o vytvoření sjednocené Evropy na základě tržního hospodářství a osobních svobod. Během svého projevu 19. února 2009 před Evropským parlamentem, Václav Klaus mluvil o roli EU, kvůli které narůstá hrozba oslabení soukromého vlastnictví, tržního hospodářství a osobních svobod. Řekl: “ Mnozí z vás znají jméno francouzského ekonoma Frederika Bastiata a jeho slavnou Petici výrobců svíček, která se stala známým a dnes už kanonickým učebnicovým textem ukazujícím absurditu politického vměšování se do ekonomiky. Dne 14. listopadu 2008 Evropská komise vyslyšela skutečnou, nikoli Bastiatovu fiktivní petici výrobců svíček a na svíčky dovážené z Číny uvalila 66% clo. Nevěřil bych, že se 160 let starý literární esej může stát realitou, ale je tomu tak. Nezbytným důsledkem rozsáhlého zavádění takových opatření je ekonomické zaostávání Evropy a zpomalování, ne-li dokonce zastavování ekonomického růstu. Řešení je jen a jedině v liberalizaci a deregulaci evropské ekonomiky.“
Ve stejném projevu, Klaus také řekl: Pokračující oslabování demokracie a tržního hospodářství na Evropském kontinentu, dohromady s Evropským sjednocováním, je hrozícím jevem…(Je) hlavním stavebním kamenem Evropské ústavy či od ní fakticky málo odlišné Lisabonské smlouvě.“ Klaus má pravdu. Když byla navrhovaná ústava zamítnuta, začal Brusel zdůrazňovat Lisabonskou smlouvu. Teď když se ani Lisabonské smlouvě nedaří, mluví se o něčem jiném. Je zřejmé, že pokud nějaká země zamítne navrhované nařízení nebo návrh, Brusel se ihned pokusí zařídit další volby a pak další a další dokud nařízení nezíská potřebnou většinu hlasů. Když se toto podaří, další volby se již nekonají.
Příběh Evropské unie je příběh nezastavitelného úsilí zaměnit domácí zákony za zákony evropské, které vedou k centralizaci moci v Bruselu. Při procesu centralizace moci v Bruselu, se EU stala podporou liberálního socialismu v Evropě. Evropská politika má i další zdroj podpory v S&VE. Mnozí obyvatelé S&VE vidí v toku nařízení EU pomoc při kontrole zkorumpovaných domácích politiků. Toto je ale krátkozraký názor. Neexistují žádné důvěryhodné důkazy, že Bruselská byrokracie není také zkorumpovaná. A navíc, oslabení korupce v Bruselu by bylo mnohem složitější než v členských státech.
Závěrečné postřehy
Hlavním institucionálním rysem liberálního socialismu je omezení svobody směny a oslabení práva na soukromé vlastnictví. Jak James Buchanan poznamenal, vznik sociálního liberalismu může být vysvětlen jednotlivci, kteří „se bojí být svobodný“. Je tomu tak, protože občané, kteří se „bojí být svobodní“ se mnohem lépe kontrolují a vládnoucí elita má tak možnost omezovat svobodu výměny a oslabovat právo na soukromé vlastnictví. Eroze těchto dvou pojmů vytváří behaviorální podněty, které nejsou výkonné a efektivní. Odhaduji, že liberální socialismus nebude schopen konkurovat výkonům kapitalismu.
Musíme trpět následky dalšího socialistického experimentu? Nemusíme, pokud se budeme řídit ekonomickými poznatky a moudry z minulosti. Zakončím parafrází tří velkých západních vůdců: triumf socialismu závisí na nečinnosti svobodného člověka (Edmund Burke), problém socialismu je, že časem vám dojdou peníze jiných (Margaret Thatcher), když nebudeme bojovat se socialismem teď, kdy tedy? Když ne my, tak kdo? (Ronald Reagan).
Autor je emeritním profesorem na Texas A&M University. Je autorem mnoha publikací zaměřených na problematiku ekonomické transformace od řízeného k tržnímu hospodářství ve východním bloku.
Loading ...
Velmi poučné. Nutí to člověka přemýšlet o spoustě věcí bez ohledu na to zda s vyřčeným souhlasím, či ne. Vyvstává mi na mysl však otázka, zda neřízené tržní hospodářství nevede dříve či později k monopolizaci. Na druhou stranu řízené hospodářství (těžko ho již nazývat tržním) jsme si již vyzkoušeli a víme kam to vedlo. Kde je tedy ta „optimální“ míra řízení a jaké zpětné vazby bychom potřebovali, aby se to nezvrtlo na tu či onu stranu? A nebudou ony vytvářené zpětné vazby (pokud možno záporné) samy tím pádem zvyšovat míru řízení? Možná je pro stabilitu takového systému opravdu nutná oscilace, s periodou volebního období, ale předpokladem takového systému je jistá minimální vzdělanost společnosti (a ta je daná mírou vzdělanosti každého jednotlivce).
Považuji diskusi na toto téma za velmi důležitou za situace, kdy důvěra v „neviditelnou uspořádávající ruku trhu“ je otřesena probíhající hospodářskou krizí. Existence socialistických projektů je svědectvím, že neřízený trh nefunguje v souladu s paretovským pojetím maxima společenského blahobytu,kde již „nelze zvýšit blahobyt nikoho, aniž by se tím snížil blahobÿt někoho jiného“. Selhání neřízeného trhu se projevují celou řadou nerovnováh, kde na prvním místě lze uvést tendenci k monopolizaci, cykličnost hospodářského růstu, prohlubování sociálních rozdílů a ekologickou nerovnováhu. Tyto jevy vyvolávají pochopitelné snahy o nápravu, takže podle Karla Poppera nelze již současnou organizaci společenské výroby nazývat kapitalismem – ale intervencionalismem. Míra žádoucí ingerence ze strany státu, odborů, spotřebitelských orgnizací a mezinárodních organizací se zřetelně zvyšuje s prohlubující se neuspořádaností, působenou výše uvedenými činteli, což je zvláště patrné za současné krize. Neřízený kapitalismus již jednou v praxi ztroskotal za Velké deprase ve třicátých letech minulého století. Hrůzné následky v podobě nacismu a druhé světové války napomohly k realizaci poválečné keynesiánské „oprávky kapitalismu“ a k uskutečnění projektu sociálního tržního hospodářství v Západní Evropě. Projekt ES/EU dále rozvíjí tuto koncepci v měřítku podstatné části evropského kontinentu, a to v zásadě úspěšně. Je pravděpodobné, že narůstající ekologická a zdrojová krize ještě posílí dirigistické prvky v zájmu udržitelného rozvoje. Je to zřetelný technický imperativ, ačkoliv má též stinné stránky. Stále se to jeví jako menší zlo ve srovnání s možnou recidivou autoritativních řešení typu komunismu, fašismu a nacismu.