Liessmann a kol.

Hlavní otázka, kterou si Konrad Paul Liessmann ve své knize Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění (NLN, Praha, 2008) klade, zní, zda a nakolik stojí i dnes vlastní vědění v centru pozornosti univerzit a vědeckých institucí. Provokativní otázku doprovází více než provokativní vysvětlení, jehož četba je čirým potěšením pro všechny ty, kteří měli kdy co do činění s tzv. science managementem.

I přes velmi uvolněný tón Liessmannovy narace navazuje jeho kniha po padesáti letech na Adornovu teorii polovzdělanosti. Kdokoli, kdo namítá, že Liessmann zachází s filosofickými díly svévolně, či dokonce že špatně pochopil toho či onoho filosofa, nechápe, že Liessmann sestoupil z oné pověstné slonovinové věže, aby jasnými formulacemi s nemnoha odborně zapeklitými termíny podal to, čím dnes trpí humanitní vědy nejvíce: zahleděností do sebe, která vede k tomu, že se humanitní vědy dostaly pod nadvládu věd přírodních. Ztráta privilegovaného postavení humanitních věd, jemuž se až do nedávné doby těšily ve společnosti, je důsledkem a zcela paradoxně i příčinou tohoto trendu.

Důsledkem je to, že na humanitní vědy začínají být aplikovány metody původně vlastní pouze vědám nehumanitním. Poté, co se humanitními vědami před několika málo lety přehnala vlna hysterie impakt faktoru, se nyní se stejnou rychlostí žene vlna evaluací, jejichž cílem je vytvořit žebříčky univerzit, vědeckých institucí i časopisů, stejně jako ustavit co nejlepší podmínky akademické mobility, produkce znalostí atd. Autor reflektuje tento jev v jeho plné šíři: od proměny terminologie a jazyka, který humanitní vědy používají, až po faktický úpadek vzdělanosti ve společnosti. Veškeré tyto negativní jevy jsou podle něho jen důsledkem vzniku nového, téměř průmyslového odvětví — produkce znalostí.

Liessmannovu knihu je bezesporu možno považovat za první významný pokus o vzepření se dominanci anglosaského vědeckého establishmentu, jehož vítězné tažení Evropou právě vrcholí. Liessmann tak činí s poukazem na německou tradici humanitních věd, východiskem jeho úvah o postavení vědomostí v dnešní společnosti jsou Schellingovy, Kantovy i Humboldtovy úvahy na téma vzdělanosti. Diskurz, který Liessmann staví do centra své pozornosti, se vztahuje především k předávání vědomostí: píše o degradaci univerzitního vzdělání (a s tím i spjatého postavení univerzitních pedagogů) i o zhoubné inspiraci světovými modely, které jsou evropskému prostředí cizí. Píše i o ekonomickém tlaku, který nutí vědce přistupovat na principy, které byly až dosud humanitním vědám z důvodu udržení jejich vlastní etické integrity zapovězeny: „Po desetiletích, kdy byla intelektuální maximou alespoň rétoricky proklamovaná distance od podnikání, se konečně může zase dělat to, co se dlouho považovalo za skutečný pád intelektuála: přisluhovat“ (s. 118). A píše i o jazykové degradaci, kterou s sebou přináší uniformita anglosaského modelu, která ochuzuje obě zúčastněné strany: národní jazyky pod vlivem dominance angličtiny ztratily schopnost terminologicky reflektovat pokrok ve vědě, zatímco vědci anglosaského světa začali být nepřímo považováni za „jazykové idioty“, kteří nedokážou dešifrovat ani „tak exotický název jako je Universität Wien“. Forma, kterou si Liessmann ke své kritice vybral, stojí bezesporu nejblíže pamfletu.

Liessmann popisuje mechanismus produkce vědomostí s detailní znalostí univerzitního prostředí i prostředí vědeckých manažerů. Industrializace vědění vede k tomu, že z univerzit se stávají podniky a z vědců dělníci vědy. Vědomostní společnost je mýtus, který jsme si sami vytvořili, neboť přiznat si na troskách humanistických tradic, že „vše je jinak“, je popřením stále ještě přežívající podstaty koncepce soudobých humanitních věd. Alternativní koncept však Liessmann nenabízí — a v tom tkví největší slabina jeho knihy. Pamflety však nejsou od toho, aby předkládaly alternativy a politické priority, ale od toho, aby rozpoutaly diskusi. I v tomto kontextu je Liessmannovo poselství více než jasné: vědě a vědomostem je nutno vrátit jejich původní postavení ve společnosti. „Každý, kdo pracuje na univerzitě, má jedinou touhu: jednou se v klidu a bez všech vnějších tlaků věnovat tomu, proč je tu údajně zaměstnán — přemýšlet, zkoumat, experimentovat, psát“ (s. 88).

Při bližším zamyšlení se nad Liessmannovou knihou je zapotřebí oddělit dvě roviny jím prezentovaného problému: postavení vzdělání ve společnosti od problematického postavení humanitních věd nejen ve společnosti, ale především v kontextu vědy samotné. Z jeho argumentace jasně vyplývá, že on sám zastává stanovisko, podle něhož existuje přímá souvislost mezi úpadkem idey vzdělanosti a úpadkem humanitních věd, resp. úpadkem vzdělávacích zařízení vůbec. Za fragmentaci vzdělání, kterou ostře kritizuje hned na začátku knihy na příkladu oblíbeného televizního pořadu Milionář, stojí především ztráta zastřešujícího postavení idey vzdělanosti jako takové. Humanitní vzdělanost si osvojovala toto zastřešující postavení od středověku, v současné době se však tradiční všeobecný základ vzdělanosti odklání od otázky „Co sdílet jako společný základ?“ k otázce „Jak jej sdílet?“ Pod tlakem globalizace a informačních technologií byla otázka obsahu zatlačena do pozadí a veškerá pozornost je směřována na ono „jak“. Vzdělanost již není otázkou a podstatou individuálního vývoje jedince, ale masovým produktem. Jakou jinou myšlenku tedy nabídnout masám nežli ideu masového sdílení?

Co se týče postavení humanitních věd jako takových, Liessmannova katastrofická vize nemá bohužel v současné době jinou alternativu. Vlna evaluací se zdvihla poté, co se zjistilo, že impakt faktor není možno aplikovat na humanitní vědy, a neexistuje tedy prostředek, jakým zjistit, co konkrétně vědec vybádal, učinil, publikoval. Požadavky kladené na vědce a instituce se však často netýkají jen jeho publikační činnosti, ale i dalších tzv. „priorit“: akademické mobility, popularizace, pozitivní diskriminace žen-vědkyň atd. Stejně jako v případě úpadku idey vzdělanosti se i v tomto případě dostávají ke slovu požadavky aplikovatelné masově, nejlépe na celou vědeckou komunitu. Podstata samotné práce je zatlačena do pozadí. Ostatně jak Liessmann správně poznamenává, za prototyp vzdělance, který by dnes běžnou evaluací nikdy neprošel, je možno považovat jistého Immanuela Kanta: Královec za svůj život prakticky neopustil, v letech, kdy pracoval na Kritice čistého rozumu, publikoval stěží dvě stati atd.

Liessmannův „pamflet“ si získal v Rakousku a v Německu pozornost právem. Právě tyto dvě země mají zcela odlišné tradice humanitního vzdělání, odlišnou publikační kulturu a odlišný způsob myšlení o vědě. Anglosaská tradice vzdělanosti je založena na jiných principech, přestože obsah a podstata vycházejí ze stejných evropských kořenů. A tak přestože ze všech možných evaluací vychází vítězně právě anglosaský model, otázka, kterou Liessmann klade, je palčivá pro oba světy: jak dál v humanitních vědách?

Úpadek humanitních věd a smrt veřejného intelektuála

Kdokoliv, kdo věří tomu, že humanitní a sociální vědy zažívají krizi teprve pod hrozbou snížení rozpočtu, jak o tom svědčí nedávný příklad Akademie věd ČR, je na omylu. Prvním příznakem ústupu sociálních věd bylo přijetí měřítek aplikovaných na přírodní vědy v 60. a v 70.letech 20.století. V roce 1973 tak vznikl Social Science Citation Index (SSCI), první žebříček amerických universit vznikl o deset let později v roce 1983. Nutnost kvantifikovatelnosti dat byla důsledkem ekonomického tlaku na universitní prostředí, které bylo dotováno z kapes daňových poplatníků. Můžeme se přít o to, zda a nakolik citační indexy odpovídají či neodpovídají realitě, nic to však nezmění na situaci, že jsou používány a že se staly alfou i omegou „hodnotitelů“ vědecké produkce. Jeden z programů, který používají někteří hodnotitelé vědy v zahraničí, se – poněkud morbidně, ale příhodně – jmenuje Publish or Perish (Publikuj nebo padni). Ekonomický tlak publikovat, často publikovat cokoliv, je obrovský.

Důsledky jsou různé: tím bezesporu kladným je fakt, že tlak publikovat nutí badatele opustit své „věže ze slonoviny“, v nichž někteří strávili velkou většinu svého života. Nutí je brát v potaz „společenskou“ poptávku po tématu, nutí je hledat odpovědi na otázky, které stojí v centru pozornosti společnosti tady a teď. Hlad po informacích, jak to je a jak to bylo, nebyl nikdy tak velký. Na druhou stranu vyšlo díky institucionalizaci publikační činnosti jasně najevo, že se z ní stal nový ekonomický fenomén. Všichni autoři jsou tzv. „na trhu“: čím více prodaných výtisků, tím větší prestiž, čím větší prestiž, tím větší moc. Intelektuálové však – jak nás učí historie – nebývají propojeni s mocí. A pokud ano, jsou jen zřídkakdy považováni za intelektuály.

Humanitní vědy jsou více než jakékoliv jiné vědecké disciplíny závislé na proměně veřejného prostoru a na proměně společenských priorit, poněvadž se z povahy věci na jejich definici podílejí. Existuje tedy přímá souvislost mezi postavením humanitních věd ve společnosti a mezi postavením veřejného intelektuála. Rezignace humanitních věd na své postavení ve společnosti je důsledkem selhání hodnotových měřítek celé společnosti, veřejný intelektuál odchází ze scény spolu s nimi.

Veřejný intelektuál se stal nedílnou součástí společenského uspořádání a v mnoha zemích střední Evropy mu v 90. letech 20. století připadla role zhostit se veřejného prostoru a formovat jej po období několika následujících desetiletí. Samotná role intelektuálů při svržení komunistických režimů v zemích střední Evropy je ostatně jedinečným přínosem této Evropou zapomenuté oblasti.

S nástupem tzv. vědomostní společnosti, kterou Liessmann tak sarkasticky popisuje termíny industriální společnosti, přichází situace, kdy se „inteligence“ začíná etablovat jako samostatná ekonomická třída. Situace samotná je paradoxní v tom, že v době, která je považována za vítězství západoevropských liberálních hodnot, dochází k institucionalizaci marxistické vize sepětí inteligence a státu. Pod ekonomickým tlakem se etabluje vrstva společnosti, jejímž hlavním cílem je zajišťovat předávání vědomostí, nikoli však hodnot. Horizont vědění stává se dnes horizontem konkrétní zkušenosti. Právě z tohoto důvodu mizí veřejný intelektuál, jehož hlavním posláním bylo v minulosti podávat svědectví o „krizi zkušenosti absolutního horizontu“ (V. Havel). Z tohoto důvodu mizí také raison d´être veřejného intelektuála. S ním však mizí z veřejného obzoru i humanitní vědy.

Ztráta „absolutního horizontu“ se po odchodu veřejného intelektuála promítá do veřejného prostoru nástupem nových aktérů. K těm nejvýznamnějším patří zájmové skupiny sdružující jednotlivce na bázi konkrétních společných zážitků. Konkrétní zkušenost je podmíněna konkrétní pamětí, a proto jsme dnes v evropské společnosti svědkem „bitvy pamětí“, jejímž důsledkem není nic víc, než jen další typický příklad „ujařmení“ humanitních věd. V jedné společnosti dnes proti sobě stojí různé skupiny, jejichž konkrétní zkušenost již není možno integrovat jedním všeobjímajícím konceptem. Tíži tohoto poselství vyjádřili například francouzští historikové iniciativou Svobodu dějinám, jejímž iniciátorem se stal Pierre Nora. Historik, který proslul po celé Evropě svým konceptem „míst paměti“ (lieux de mémoire), se necelých dvacet let po vydání tohoto díla postavil proti konceptu paměti, který dostal historii – alespoň tu francouzskou – pod jho politiky. Možnost vykreslit kruté dějiny menšin či dějiny společenských tabu se zpočátku projevovala jako osvobozující fenomén mapující dějiny společnosti v celé její šíři. Dnes naopak vědce svazuje. Napsat dnes například ve Francii knihu o trhu s otroky je považováno za útok na integritu obyvatelstva, jejichž předci byli bohužel předmětem tohoto obchodu. Humanitní vědy jsou v pasti, poněvadž jsou bezmocné svou společenskou mocí, která je paralyzuje v soustavě navzájem propojených společensko-politických priorit a zájmů.

Český prostor

Největší nebezpečí hrozící střední Evropě v současnosti tkví v tom, že tato oblast má svou vlastní tradici ekonomické inteligence podléhající tlaku státu, s níž se politicky rozešla již v roce 1990. Fakticky však zůstaly některé z jejich rysů integrální součástí nového akademického prostředí nastaveného i po roce 1993.  Systém je dnes naštěstí natolik diferencován, že opakování „moskevského modelu“ nehrozí, neřešené systémové vady však mohou v důsledku vést k degradaci a k reprodukci těch nejhorších jevů.

Dvacet let po zhroucení mocenského dozoru nad vědeckým výzkumem v Čechách tak humanitní vědy čelí problémům ve čtyřech zásadních oblastech: zabývají se především (1) českým kontextem a to zpravidla povýtce pouze z českého pohledu, což vede (2) k nemožnosti prosadit se v evropském prostředí, kde je výzkum orientován především interdisciplinárně a mezinárodně. Česká komunita je navíc velmi malá a uzavřená (3), což vede ke sklonům ke klientelismu, jehož důsledkem je faktická neexistence akademické mobility v tomto prostoru a vede k reprodukci systému samotného. Celý systém tak zápolí s neefektivitou (4), která je výsledkem nesystémových řešení, jehož ztělesněním se stal grantový systém vedoucí místo k podpoře excelentních projektů k faktickému „záplatování“ nedostatků celého systému.

Problémem střední Evropy v současné době není až do té míry ekonomický tlak na humanitní vědy, problémem střední Evropy je kontinuita. Kouzlo „mít v projektu/na konferenci někoho z Východu“ dvacet let po roce 1989 odeznělo a není už mocným zaříkávadlem. Česká obec humanitních vědců se tak téměř ze dne na den ocitla na dlažbě širokého bulváru vědeckého světa, kde jim nikdo nedá nic zadarmo. Hlavní problém systému, který se zde dvacet let budoval, je fakt, že absorboval jen minimum z toho, jakým vývojem procházely v té době humanitní vědy v zahraničí byvše zcela pohlcen transformací systému a svými vlastními problémy. Jistě, jsme malým národem, „nováčci“ v Evropě, čelíme ekonomickým těžkostem, etc. V tomto kontextu bezesporu potěší skeptiky fakt, že například Nizozemí (15 mil. obyvatel) patří v oblasti humanitních věd v Evropě k naprosté špičce. Najít velký evropský projekt, v němž by nebyl nizozemský historik, antropolog či historik umění je dnes téměř nemožné. Toto postavení a vládní vědecká politika s jasnou vizí jim dává možnost ovlivňovat podobu evropské vědy v rozhodujícím měřítku. V tomto ohledu však ještě jedna důležitá poznámka: problémem střední Evropy není bohužel ani nedostatek modelů a vzorů hodných následování, jak mohou naznačovat některé dobře míněné rady „ze Západu“ dávající za vzor to či ono. Problémem střední Evropy je čas – čas a prostor k integraci všech typů zkušeností a podnětů. Čas je fenomén poměřovaný ve vědě bohužel povýtce z ekonomického hlediska, prostor je garantován politickou mocí, která se při absenci dlouhodobé vize ocitá pod silným ekonomickým tlakem státu.

Právě z důvodu nedostatku obého – času i prostoru – přejaly náhle rétoriku účelnosti i diskuse o hodnocení jednotlivých badatelů. Zatímco ve státech s jasně strukturovanou vědní politikou může vést k mírným změnám v systému, jeho aplikace na systémy s nedostatečnou (či neexistující) vizí může mít katastrofální důsledky. Příkladem je slovo „impakt“. Jeho mechanické převzetí z oblasti nehumanitních věd a jeho následná aplikace na vědy humanitní povede k nenapravitelnému pokřivení celého systému, nejen struktury humanitních věd jako takových, ale koncepce postavení věd ve společnosti vůbec. „Impakt faktor“ však paradoxně může humanitním vědám pomoci… Je načase přestat předstírat, že humanitní vědy nepřinášejí společnosti žádný ekonomický zisk. Přinášejí zisk zvyšováním kvality života, stimulují kreativitu ve společnosti, velmi často mají přímý vliv na pověst národa ve světě, etc. Požadavky moderního archivnictví například vedou k rozvoji speciálních digitálních postupů v oblasti informačních technologií, ekonomicky ne právě bezvýznamný trh s literaturou faktu je založen na studiu odborné literatury publikované historiky, badatelé v oblasti cizích jazyků a kultur velmi často aktivně překládají a zprostředkovávají tak nové podněty zvenčí, historici umění v praxi přímo určují hodnotu uměleckého artefaktu, atd. Největší problém humanitních věd v ekonomickém systému je však v tom, že jsou „neviditelné“. Některé národní grantové agentury tak začaly při hodnocení projektů brát velmi výrazně v potaz, jaký je jejich „společenský dosah“, což by měl být volný překlad pojmu „impakt faktor“ pro humanitní vědy). Tento fakt se posléze významným způsobem promítá i do výsledného doporučení k financování projektu.

Pokud však dojde v systému humanitních věd k mechanické aplikaci „impakt faktoru“, v kontextu celého systému již nebude měřítkem originalita, ale pouze možnost kvantifikace. V tom lepším slova smyslu kvantifikace výstupů, která povede k inflaci textů reprodukujících stále stejné myšlenky, v tom horším slova smyslu kvantifikace výkonů, která postupně povede k odumírání akademických svobod. Kvantifikovatelný vědec je totiž pouze vědec přítomný na pracovišti, což povaha některých akademických profesí přímo vylučuje, tedy se měřítkem stane počet hodin odseděných v kanceláři či počet odmemorovaných přednášek.

Poněvadž „inteligence“, k jejímuž zrodu tento systém povede, si začne vbrzku vytvářet svou vlastní striktně hierarchizovanou mocenskou strukturu, znakem moci a měřítkem úspěchu se stane počet postů a grantů, které jedinec dokáže nakumulovat ve stejnou dobu – ať už má či nemá kapacitu k jejich plnění. Zatímco některé zahraniční grantové agentury již nabízejí v rámci grantu možnost „vykoupit se“ z přednášek, tento systém bude dál založen na zištné kumulaci postů a moci. Princip těchto „odpustků“ je přitom prostý, universitě platím za to, že jsem jejím zaměstnancem, ale v podstatě teď pracuji pro jinou „firmu“. Místo je mi zachováno, čistý etický štít též, university jsou ekonomicky motivovány podporovat vědecké aktivity svých pedagogů, roste možnost akademické mobility, etc. Kumulace více postů a více úvazků v systému dotovaném z kapes daňových poplatníků, což je v mnohých demokratických státech považováno za korupci a zpronevěru, se stane součástí systému a dosáhne stadia spontánně regulované korupce, tj. nastolí také nový typ sociálních vazeb na bázi klientelismu.

Degradace morálky v oblasti profesních vztahů povede k degradaci etiky vědecké práce. Podepsat se pod dílo, na němž jsem nepracoval, nic o něm nevím a dokonce často ani nejsem specialistou v doméně, jíž se dílo věnuje, mohu, poněvadž jsem představitelem toho či kterého ústavu/katedry. Morální výčitky nepociťuji, má funkce mé chování ospravedlňuje. Dojde tak i na slova kritiků, neboť zaznamenání hodných výsledků nebude možno dosáhnout s podporou systému, ale systému navzdory. Není bezesporu náhodou, že některé z výše popsaných jevů jsou například v Čechách dobře známy již dnes.

Nejslabší článek vědecké explikace

Společenské debaty, jež se vedou na téma užitečnosti humanitních věd a jejich významu pro současnost, jsou signifikantní v tom smyslu, že i ony přijaly rétoriku účelnosti. Humanitní vědy však jdou za samou podstatu bytí vědy, jsou horizontem vědy jako takové, jsou tím, kdo jí propůjčuje imaginaci a obrazu udává perspektivu. Humanitní vědy jsou nejslabším článkem vědeckého vnímání světa, protože – slovy Thomase Kuhna – nejsou vědou v pravém slova smyslu. Humanitní vědy jsou nejslabším článkem stávajících věd, poněvadž v centru jejich pozornosti stojí nejslabší článek vědecké explikace světa: člověk.

Dilema, kterému čelí v současné době humanitní vědy, je významné: od dob průmyslové revoluce, která vyzvedla na piedestal normotvorného vědění čistou vědu ve smyslu teleologického cíle „pokrok je dobrý“, nečelily humanitní vědy nikdy větší krizi než dnes, kdy je „pokrok“ poměřován hodnotou peněz. „Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoliv sumu vědění.“ (K. P. Liessmann)