Britští přepravci zareagovali vracením autobusů z České republiky. V britském parlamentu se objevil návrh na obnovení vízové povinnosti pro turisty z České a Slovenské republiky. Došlo ke zpřísnění azylového zákona. Prezident České republiky Václav Havel v pondělí 26. října 1997 čekal — nutno říci, že marně — u telefonu na telefonické spojení s britským premiérem, aby zabránil nejhoršímu: vyhlášení vízové povinnosti pro české zájemce o pobyt v Británii a následným komplikacím integrace České republiky do Evropské unie.
    V televizi se v tu dobu denně objevovaly záběry romských rodin s malými dětmi trávící dny i noci na britských a francouzských nádražích a v přístavech. Noviny byly plné dramatických článků s titulky: „Čeští Romové nejsou v Doveru vítanými hosty“, „Čeští přepravci nechtějí vozit uprchlíky“ a podobně. Slyšet se nechal i předseda českého parlamentu („Jde především o hanbu Romů“) a předseda české vlády, který nejdříve vyhlásil, že žádný romský problém není, a potom přistoupil k „ráznému“ opatření a avizoval zřízení romského „minisekretariátu“ na Úřadu vlády.
    Česká tisková agentura uveřejnila 22. října 1997 výroky místopředsedy mimoparlamentní České strany národně sociální. Cituji tento škvár z jediného důvodu — odráží postoje tzv. „lidu“ (tedy části národa — jak velké?) k romskému problému. Hovoří se v něm o tom, že uzavírání světa občanům České republiky zavinili Romové, kteří se v zahraničí ucházejí o azyl. Usuzuje se, že Romům se v České republice nevede „nijak zle“, a klade se otázka, jak dlouho ještě „budeme mlčky trpět omezování svých zájmů minoritou, která už mnohokrát předvedla, že nemá zájem přizpůsobit se právnímu pořádku této země a základním společenským normám“. A je zde také návrh, podle kterého by si prezident a vláda měli urychleně obstarat „pár cikánských poradců“, protože oni prý „nejlépe vědí, jak se dostat nejjednodušeji k penězům a nesnižovat se přitom k psychické a fyzické námaze“.
    Podzim 1997 přešel do zimy a romský exodus se pomalu vytrácí z titulních stran novin a zpravodajství elektronických médií. Jeho protagonisté však nadále žijí mezi námi.
    Romové se usazovali na území dnešních Čech a Slovenska od patnáctého století. Větší část z nich pěstovala tradiční řemesla, jiní kočovali. Ti, kteří žili usedle, zakotvili do lokálních společenstev. Bylo to však zakotvení vratké — život v komunitě, tradice a jazyk, bezstarostné podceňování peněz a soutěživosti, pospolitý život ze dne na den a z ruky do úst atd. je neustále vydělovaly ze společnosti.
    Už v roce 1927 schválila československá vláda „Zákon o potulných cikánech“. A v březnu 1939 — dva týdny před vstupem wehrmachtu a ustanovením Protektorátu Čechy a Morava — vydala vláda druhé republiky nařízení o zřízení kárných pracovních táborů pro „cikánské rodiny a další potulné osoby“. Tato sběrná střediska postupně přerůstala do koncentračních táborů (Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu), které se staly pro české Romy konečnou stanicí nebo tranzitem k smrti (viz NP 7/96, 10/96, 2/97). Z několika tisíců přežilo „konečné řešení“ několik stovek. O jejich utrpení a tragické genocidě se po válce stydlivě mlčelo.
    Komunistický režim se rozhodl „převychovat“ Romy k obrazu svému. Zbavil je identity, vytrvale ničil romskou kulturu a pospolitost tím, že jim vnucoval „správné“ hodnoty a způsob života. Ve společnosti zbavené soukromého vlastnictví, práva na svobodný pohyb a způsob života se z hudebníků, kovářů, košíkářů stali nekvalifikovaní přihazovači na stavbách, kopáči a pomocní dělníci, hnaní podle velkých plánů budování socialismu ze Slovenska do Čech, z osad do paneláků, od pospolitého života na venkově do anonymních průmyslových aglomerací. Proces systematického vykořeňování romského etnika přinesl své ovoce — vysokou kriminalitu, nezaměstnanost, alkohol a jiné problémy.
    Po roce 1989 se i před českými Romy otevřela šance svobodného života v transformující se postkomunistické společnosti. Byla to však šance, jejíž využití nedrželi v rukou jen Romové, ale i majoritní společnost. Ta společnost, která v celé své historii prohrávala zápas o multietnické a multikulturní soužití. Příkladem je zmíněný holocaust Romů, způsob, jakým byli po válce „odsouváni“ Němci, nebo současné postoje lidí k přistěhovalcům z chudých zemí a „jiným“ lidem vůbec. Podle průzkumů veřejného mínění vidí většina neromské populace Romy jako hlučné a líné příživníky, které nestrpí ve svém okolí. Ti samí respondenti však hodnotí sami sebe jako lidi přátelské, tolerantní a pracovité.
    Na pozadí veřejného mínění se však formuje faktická každodennost romských spoluobčanů. Patří sem i stále rostoucí počet rasově motivovaných útoků proti Romům a jejich obětí. Součástí této každodennosti jsou však i další stovky „drobných“ příběhů romských matek, kterým zmlátili děti, mladých lidí, které nevpustili na diskotéku nebo do restaurace, otců, kteří zůstali bez práce jen pro svoji romskou „vizáž“. Těm, kteří tvrdí: „Mají, co si zaslouží,“ je možné jen hypoteticky doporučit, aby si na pár dní obarvili kůži a vlasy a zkusili si to žít mezi námi. Autentické příběhy — mnohé znám — nahánějí strach. Tvrdím, že příběh Romů je také o gádžech, kteří jsou nepoučitelní.

FEDOR GÁL
Sociolog, publicista, nakladatel.