Reforma výuky a čím dál kvalitnější biflování

D.B.: Nejdřív, prosím, vysvětlete ze svého pohledu stav jednání mezi univerzitními obcemi a ministerstvem školství.
D. K.: Jednání jsou na mrtvém bodě. Návrhy ministerstva si získaly mimořádnou nepopularitu u akademiků i studentů. Celá diskuse je posunuta do ideologické roviny, a proto se řeší něco, co není klíčový problém vysokého školství. Na jedné straně vystupují odpůrci ministerských návrhů s tím, že hrozí komercionalizace vzdělání, na druhé zastánci návrhů argumentují nutnými reformami, aby obstálo v konkurenci. Dlužno poznamenat, že ti druzí se mýlí, protože návrhy ministerstva v současném prostředí způsobí jen chaos. Těm prvním zase o boj proti komercionalizaci nejde, protože kdyby to s ochranou vzdělání mysleli vážně, tak by usilovali o něco takového, jako je zavedení filosofie pro studenty technických oborů.
Školné je okrajový problém – studenti soukromých škol si svá studia platí komplet sami. Co doopravdy chybí, je dlouhodobý záměr ministerstva, co s vysokými školami. Debaty jsou mimoběžné a jednotlivé epizody z jednání jsou bizarní.

D. B.: Co by se tedy mělo ve vysokém školství dít, aby to nebyla jen další bizarní epizoda – mělo by ministerstvo místo předkládání celkových reforem řešit výhradně jednotlivé problémy?
D. K.: Tyto ministerské návrhy v daném prostředí nevedou k deklarovanému cíli. Je to směs věcí, které se měly udělat už dávno, a záměrů, které v daných podmínkách nic dobrého nepřinesou.
Současné vysoké školy jsou veřejné a soukromé. Když jsme v roce 1998 připravovali reformu zákonem o VŠ zákon 111/98, předpokládali jsme, že soukromé vysoké školy budou představovat naprostou špičku naší vzdělávací soustavy, že lidé, kteří budou za vzdělání platit, budou platit za to, co veřejné vysoké školy nejsou schopny poskytnout. Nečinností všech ministrů, jak šli za sebou, se stal opak – soukromé školy se staly prostředkem ke koupi titulu a vzdělání, jež poskytují, je většinou pod úrovní veřejných.
Akreditační komise neměla oporu ve vědní ani vysokoškolské politice, nemohla tudíž soukromé VŠ kontrolovat a zabránit jejich upadnutí do podnikání s nekvalitním zbožím. Ohromný uklidňující efekt to vše ovšem mělo na podfinancovaných veřejných VŠ: schopnější pedagogové veřejných škol si zřídili na soukromých školách další úvazky a z toho doplňovali svůj rodinný rozpočet. Znal jsem profesory se třemi a více úvazky. Nikdo to neřešil, až po deseti letech dochází k omezením – a to je dobře, protože katedry jsou tak donuceny provést revize garantů (docentů a profesorů). Ovšem když se tahle náprava konečně rozběhla, přichází zcela chaoticky úplně nový model garancí. To je jeden z příkladů, jak věc, která nevyžadovala žádné náročné legislativní změny, mohla být hotova v okamžiku zrodu vysokoškolského zákona.
Jiný příklad, velice zásadní, souvisí s dlouhodobým podfinancováním. Když chcete zvýšit kvalitu výuky, musíte začít budováním týmu na katedře. Když jako vedoucí katedry nemám peníze ani výhled, tak jenom vypisuji výběrová řízení. Nikdo se do nich nehlásí, protože na místo s tak nízkým platem prostě nebude nikdy přetlak. Abyste uživil svůj tým na katedře, musíte pořád propočítávat „hlavy“ studentů, na které dostáváte dotace – normativy. Jestliže ministerstvo snižuje normativ a zároveň zvyšuje počet studentů, které můžeme přijmout, tak musíme každý rok přijímat více studentů jen na uživení stávajícího týmu. O žádné budování katedry nemůže být řeči. Průměrná úroveň studentů se tím pochopitelně snižuje, zatímco zátěž pedagogů se zvyšuje. Jeden pedagog vede třeba třicet bakalářských prací zároveň.

D. B.: Co byste v záměru nového zákona pochválil; vylepšuje v něčem ten, který jste připravoval?
D. K.: Různá omezení vnitřního života univerzit, která se proti našemu záměru dostala v roce 1998 do zákona, by se tímto návrhem podařilo zrušit a statutární orgány univerzit by mohly rozhodovat lépe, podle místních podmínek. Nelze přece spravovat všechny vysoké školy podle jednoho mustru. V tomhle smyslu mohla reforma přinést něco dobrého. Ale technokratický duch navrhovatelů nového zákona chtěl s tímhle dobrým záměrem spojit jakousi změnu řízení VŠ.
Vím, že v akademickém životě se dějí i bizarnosti: třeba náš senát se před časem poměrně dlouho zabýval otázkou, zda se zasedání může účastnit pes či nikoli. Nebráním se změnám, ale to, co je na stole einmal für allemal, neřeší nic.

D. B.: V čem spočívá poslání vysokých škol a univerzit? Nebo je lepší bavit se jako ministr s prezidentem o zadání, které mají plnit?
D. K.: To, o co se vede spor, není vlastně vzdělání, ale výuka. Příprava na budoucí práci, profesi je jenom část vzdělání. Pouhá profesní příprava bez vzdělání, které člověka mění, znamená úpadek nejen pro vysoké školy, ale i pro celou společnost.
Dost často přednáším pro lidi z businessu, mezi nimiž je jedna zajímavá kategorie – lidi kolem čtyřicítky, kteří vybudovali firmy mající stamiliónové hodnoty, lidé velice bohatí. Pracovali dvacet, dvanáct hodin denně, ale teď, když mají všechno, zjišťují, že v životě stojí s prázdnýma rukama, a ptají se, jaký to vlastně má celé smysl. To je ukázka uvažování, které by nemělo chybět už na vysoké škole, když se utváří osobnost studentů. Takové obory, jako je filosofie a ostatní humanitní obory, učí myslet, učí kreativitě a právě tomu, že vzdělání se nedá redukovat na biflování.

D. B.: Vidíte v této reformě tedy reformu biflování či výuky spíš než vzdělání?
D. K.: Filosofii jsem vzal jenom jako příklad toho, že kritici i autoři reformy vidí jenom na tu složku vzdělání, ve které připravujeme studenty na budoucí povolání, a to ostatní zůstává úplně mimo horizont a mimo diskusi.
Vždycky to bylo tak, že ministři školství kladli vysoké školy bokem proto, že nejsilnějšími odbory v zemi jsou odbory základních a středních škol. Těch se bojí, takže je všemi prostředky uspokojují .
Vysokoškolských učitelů je málo, nemohou vytrucovat skoro nic a ani ministra politicky nijak neohrožují. Ministři se proto téhle oblasti vůbec nevěnovali. Další důvod je, že sami vysokému školství vůbec nerozumějí.

publikováno: 1. 2. 2012

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …

Zeman nezpůsobilý k funkci

K Zemanovi už se mi nechtělo nic psát; hlavně z pocitu marnosti. Podle upozornění ústavního právníka a bývalého …

Budeme se v průměru rodit stále hloupější, neschopnější a impotentnější

Byl bych rád, kdybych mohl říci, že výročí část lidí přivede k hlubšímu zamyšlení. Bohužel tomu …