Stefan Collini: What are Universities for?

Ve vztahu ke smyslu univerzit se s určitou intelektuální pohodlností setkáváme u obou znešvařených táborů zapojujících se do diskuse. Jak „odpůrci“ či kritici, tak zastánci univerzit se v rámci své argumentace často utíkají k fiktivním konstrukcím, které mají legitimizovat jejich pojetí univerzity. Zatímco kritici univerzit argumentují jakýmsi „skutečným“ světem, jehož hlavní náplní je přepočítávání finančních zisků a ztrát, zastánci univerzit zase s oblibou citují klasika ve věci univerzitního vzdělání Johna Henryho Newmana. Ten sice ve své slavné knize The Idea of a University artikuloval ideu univerzity nesmírně vlivným a cenným způsobem, ale není úplně nepodstatné, že se tak stalo před více jak sto padesáti lety.

Sám Collini namítá, že chceme-li být následovníky Newmanovy reflexe univerzity, nezbývá než se pokusit o artikulaci ideje univerzity, která by mohla obstát v době současných výzev. Že se nejedná o nijak snadný úkol, Collini nezastírá a nakonec lze tvrdit, že hlavní slabinou recenzované knihy je právě nenaplněný příslib důkladnější reflexe toho, co lze chápat jako ideu univerzity a jak konkrétně má univerzita současným výzvám čelit. Přesto se jedná o knihu pro české publikum cennou. Mimo jiné proto, že v ní čtenář může zakusit snad i určitou úlevu nad tím, že obavy spjaté s hrozbou omezení univerzitní autonomie, s nedostatkem finančních prostředků či s pochybnostmi o kvalitě mnohých vzdělávacích institucí nemusí být nutně chápány jako doklad neschopnosti či nevyzrálosti české společnosti. Obavy tohoto druhu totiž mají svou historii i ve společnosti s úctyhodnou univerzitní tradicí.

Na první pohled by se přitom mohlo zdát paradoxní, že by univerzita měla trpět zrovna v současné době čímsi, co můžeme nazvat krizí identity. Nakonec nebyla v žádné jiné době důležitost univerzitního vzdělání tak nezpochybnitelná jako dnes a ač není shoda na tom, kdy měl nastat zlatý věk univerzit, je naprosto jisté, že v současnosti teče do univerzitního sektoru nesrovnatelně více finančních prostředků než v dobách bájných zlatých věků. Lze tudíž tvrdit, že jistotu ohledně vlastní identity ztratila univerzita právě tehdy, když začala být pojímána jako garant nadějné budoucnosti pro velkou část populace. Stále častěji tím byla zapojována do běžného politického vyjednávání a do společenských procesů, na které v době, kdy se na univerzitách vzdělávalo mizivé procento obyvatelstva, mohla velkoryse shlížet jako na časné problémy, před kterými univerzitní zdi skýtají útočiště.

Je-li univerzita v posledních letech stavena do role klíčového společenského hráče, je otřesena samotná její podstata. Univerzity již nevychovávají elitu národa, namísto toho mají nabízet upotřebitelné vzdělání pro co možná nejvyšší počet mladých lidí. Očekávání ze strany široké veřejnosti i státu následně nemohou než narazit na nereálnost těchto požadavků. Výsledkem je nespokojenost na všech frontách: nespokojené jsou univerzity, neboť by si rády udržely postavení, které jim náleželo v době dávno minulé, nespokojená je veřejnost, neboť univerzitní hájení svých práv považuje za přežitek stavovského snobismu a nespokojenost nad neflexibilitou univerzitních představitelů, kteří se odmítají plně přizpůsobit tržním mechanismům i standardnímu politickému vyjednávání, vyjadřuje i státní aparát.

Colliniho cílem není nalezení jakéhosi kompromisního řešení. Jednoznačně stojí na straně univerzit. Zároveň nicméně vyjadřuje i rozladění nad neochotou univerzitních představitelů pokusit se přistoupit na fakt, že Newmanova idea univerzity, tedy idea univerzity tak, jak byla myslitelná a snad i více méně prakticky realizovatelná před demokratizací vzdělání, je nenávratně pryč. Dovolávat se domnělých zlatých univerzitních časů navíc může být dost zrádné.

Podíváme-li se totiž na vznik univerzit ve středověku, zjistíme, že se primárně jednalo o církevní instituce, které vzdělávaly budoucí státní a církevní funkcionáře a sepětí univerzity a státního aparátu tak bylo poměrně těsné. Sice je pravda, že mnohé z nich se staly centry i sekulárního učení, především právní vědy a filosofie, věda se nicméně vyvíjela mimo samotné univerzity v nezávislých institucích, akademiích či ve spolcích soukromých mecenášů. Středověká univerzita tedy k nespoutanému rozletu svobodného myšlení poskytovala podmínky jen v omezené míře.

Instituce, které dnes nazýváme univerzitami, se nezrodila ve středověku, ale v Německu roku 1810. Právě tehdy byla Vilhelmem Humboldtem založena univerzita v Berlíně, v které bylo těžiště poprvé přeneseno na vědu, a univerzita tím přestala být v první řadě základnou pro vzdělávání státních a církevních funkcionářů a nově se stala místem kultivace lidského poznání. Německá vzdělanost pak během 19. století platila jako synonymum pro vědu a výzkum.

Ve 20. století se původně německý duch přemísťuje do anglofonních zemí, kde univerzity v první polovině století zažívají své poslední hvězdné období, aby v době po Druhé světové válce jednou provždy změnily svou tvář. Katalyzátorem tohoto procesu je trojice explozí, které otřesou celým univerzitním světem: prvním otřesem je prudký nárůst počtu studentů, druhým nárůst výzkumu a třetím zájem státu regulovat mocnou společenskou instituci.

Univerzity se tím stávají plně integrovány do čehosi, co lze nazvat firemně-auditorskou kulturou. Skutečnost, že nikdy dříve nečelily srovnatelnému společenskému tlaku, se odráží i na tom, že nikdy v minulosti nedošlo k takové asimilaci univerzitního provozu s provozem běžného firemního prostředí. Od druhé poloviny 20. století postupně opanuje univerzitní kampusy duch dozoru, transparentnosti a firemního managementu. Vedoucí těchto institucí si pak mohou připadat – doufejme, že s trochou nadsázky – jako pracovníci většího call centra.

Tváří v tvář této situaci nesvědčí citace z Newmana o přílišné prozíravosti. Pro Newmana je univerzita mimo jiné i prostorem, který ve studujícím podněcuje nejctihodnější charakterové rysy. Student pak nejenže pěstuje myšlení pro samotné uspokojení z myšlení, ale zároveň se stává gentlemanem vyznačující se velkorysostí, moudrostí i statečností. Netřeba příliš zdůrazňovat, že dnešní vzdělávací instituce jsou obrazem fenoménu demokratizace vzdělání a výchovu ctnostného člověka si skutečně nemohou klást za úkol. Podobné argumentaci se přesto nebezpečně blíží například Martha Nussbaumová, která ve své knize Not for Profit: Why Democracy Needs the Humanities zastává názor, že výtečné charakterové vlastnosti mají být z velké části nabývány právě četbou klasiků v univerzitním prostředí.

Další nebezpečný přešlap zastánců univerzit nachází Collini v důrazu kladeném na tak zvané „přenosné dovednosti“ (transferable skills), které mají být získávány nezávisle na studovaném oboru. Zatímco „newmanovský přešlap“ spočívá na idealizaci i přeceňování univerzit a univerzitně vzdělaných jedinců, a tudíž svědčí pro nedocenění reality všedních dnů, důraz na přenosné dovednosti vypovídá zase o přílišné snaze přizpůsobit se duchu doby. Nesmyslný pojem přenosných dovedností lze nejlépe chápat jako plod zoufalství, který nese diskuse s člověkem znevažující studium humanitních oborů. Pointa této argumentace spočívá v abstrakci myšlení od předmětu či oboru: připustí se, že studovaný obor – třeba dějiny středověku nebo filosofie – může být z hlediska budoucnosti absolventa zoufalým a neuváženým tahem, ale zároveň se tvrdí, že studenti se i na těchto oborech učí dovednostem práce s textem či porozumění argumentu, které jsou uplatnitelné v kterémkoliv podniku tzv. informační společnosti.

Je sice dost dobře možné, že si pochybovač nechá vysvětlit, že student filosofie nemusí být ztracený, a to právě proto, že se po svém studiu k filosofii už nikdy nevrátí, avšak utržené ztráty jsou v rámci podobné argumentace příliš vysoké. Předstírá se, že by mohlo být možné, ba že by bylo dokonce žádoucí, učit jaksi bez obsahu, protože obsahy představují v dnešním světě, v kterém je dobré umět přebíhat z oboru do oboru, neúměrnou zátěž. Navíc se tím popře, že by se studium humanitních věd vyznačovalo čímkoliv specifickým, na základě čeho by nejen nebylo zaměnitelné se studiem „perspektivnější“ vědy, ale samotný teoretický život je pojat jako v lepším případě zaměnitelný s životem praktickým, v horším případě jako jednoznačně deficientní.

Výše popsaná argumentace svědčí dle Colliniho pro to, že sami zastánci univerzitních hodnot často přistupují na tak zvaný populismus trhu – cenné je to, co lze úspěšně aplikovat ve „skutečném světě“. S člověkem se pak zachází jako s racionálním robotem, který ve světě nehledá smysl či souvislosti, do kterých by se mohl umísťovat, ale hledí pouze na to, co může kvantifikovat. Přímo archetypálním tvorem obývající takový nehostinný svět je strašidelná postava daňového poplatníka, která nad každým nikoliv bezprostředně výnosným počínáním obrací oči v sloup a nevěřícně se ptá: „Proboha kolik?!“

Collini nepochybuje o tom, že „skutečný praktický život“, na který poukazují kritici univerzit jako na kámen úrazu univerzitních ideálů, představuje pouhou fikci ekonomů a státních úředníků. Lituje však, že se tento model nakládání se světem ujal tak dobře, že je dnes pojímán jako jediný pravdivý a kalkulující utilitaristické jednání je vydáváno jako jediné přípustné, protože se má vyznačovat blahodárnými účinky na ekonomický výhled společnosti. Ještě o něco zarážející je však skutečnost, že před dogmatem „skutečného“ světa mnohdy kapitulují sami vyučující humanitních oborů, kteří krutý a neúprosný svět – tedy ten „skutečný“ – staví do opozice vůči světu humanitních studií, který může skýtat útočiště pro citlivější jedince.

Collini radí všem těm, kteří tvrdí, že královskou cestou k lidské duši je utilitaristický kalkul, aby se čas od času obtěžovali opustit své ústavy a do světa se skutečně vydali. Dotyční by pak mohli s údivem zjistit, že svět není obýván roboty, kteří vydělávají peníze, aby měli dost prostředků pro vydělávání dalších peněz a kteří svůj život končí tak, že mrtví odpadnou od svých počítačů a telefonů. Dle Colliniho se namísto toho můžeme běžně setkat s lidmi, kteří se snaží porozumět životu i své smrtelnosti, vytvářejí třeba umělecká díla (která zase jiní lidé obdivují či kritizují), sepisují knihy nebo zcela banálně zakládají rodiny, a to nejčastěji nikoliv proto, že Británie (Česká republika) bude nového daňového poplatníka potřebovat jako sůl. Přitom jsou právě umělecká či filosofická díla, pokusy vyrovnat se s vlastní smrtelností či sféra emocí a ne-kalkulujícího jednání fenomény, které se nedaří – jak je ostatně patrno z fikce „skutečného“ světa – kalkulujícímu světonázoru nikterak včlenit do svého obrazu, a které jsou předmětem humanitních věd. Nakonec tak může svět, který není redukován na obchodní transakce, tedy svět, v kterém se běžně pohybujeme, posloužit humanitním vědám jako nejlepší z argumentů.

Zpochybňovat redukci člověka na bytost, která hledá jak nejlépe svět kvantifikovat, by ale neměly jen humanitní vědy, jedná se o úkol univerzity vůbec. Bytostným posláním univerzit je uhájit si právě v době, která tomuto není nakloněna, poslání lidské kultivace, která jde cestou práce s myslí. Myšlení by přitom mělo být pojato jako proces práce na sobě samém, která spočívá na znejišťování svých vlastních stanovisek, i na zpochybňování ustálených společenských struktur a promluv. Vzhledem ke společnosti má univerzita zastávat funkci jakéhosi odbourávání či rozvolňování fiktivních světů. Příkladem takového světa zralého k odbourání je třeba zrovna ten obývaný daňovým poplatníkem, který se věčně cítí oloupen, neboť má dojem, že někomu ze svého financuje jeho koníčky (Hlavními podezřelými z podobného parazitství jsou opět vyučující humanitních oborů.).

Z toho však plyne, že univerzity mají své místo na okraji společnosti, přičemž si tuto krajní pozici musí uhájit i tehdy, budou-li se stávat středem politických a společenských diskusí. Idea univerzity je tak bytostně spjata s odstupem, který nemůže být postoupen žádnému „mainstreamu“. Tento odstup je přitom motivován bytostným pohybem myšlení, které se brání jakémukoliv zbytnění do pevných struktur. Univerzity tak představují protipól zatvrzelým strukturám veřejného, mediálního, ale i osobního života, do kterých se myšlení často nechá vlákat, aby zde samo sebe popřelo.

Konflikty univerzity na straně jedné a státní sféry, případně i nepřátelsky nakloněné veřejnosti na straně druhé k univerzitám bytostně patří. Nakonec se samotné univerzity z určité opozice vůči „většinovému“ světu rodí, a proto s ním vždy také zůstávají úzce provázány. I z toho důvodu není radno vyjít vstříc ani představě univerzity jako ztělesnění lidské ctnosti, ani představě univerzity jako učiliště jakéhosi oborově neutrálního umění zorientovat se kdykoliv v čemkoliv. V obou případech ztrácí univerzita své zakotvení na okraji tím, že porušuje napětí k většinové společnosti i tomu, co je „většinové“ v každém z nás – v prvním případě je toto napětí porušeno tím, že se univerzita od společnosti příliš distancuje, v druhém tím, že se s ní příliš ztotožní. Z logiky Colliniho uvažování by pak plynulo, že současná univerzitní panika nakonec nemusí být hodnocena jako index univerzitního úpadku, ale jako snaha svést o nové promyšlení poslání univerzity intelektuálně poctivý zápas, který by v našem časném světě samotnou ideu univerzity alespoň trochu důstojně zpřítomňoval.

Stefan Collini

What are Universities for?

Penguin Books, 2012, 216 stran.

publikováno: 2. 4. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …