Ideály radostného otroctva

Vlastními slovy:“ R.J. byl extrémně kuriózním myslitelem; hlásil se zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. Ve filozofii byl subjektivista se sklony ke klímovskému ludibrijnímu solipsismu, v sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti, v logice teorií deskripce. Jeho exaktní formulace logiky deskripce (v l. 1969–72) vycházely z Carnapovy sémantiky, numerické taxonomie a Vašíčkovy ideje deskriptivních věd. Své sociologické a filozofické názory publikoval od r. 1993 sporadicky v okrajových sbornících a obskurních časopisech.
Jeho životní dílo, sedm strojopisných svazků Sebraných spisů nepublikova(tel)ných (6 kg), je svým obsahem i formou pro odbornou i ostatní veřejnost nepřijatelné a z valné části jí nepředložitelné. “

Mé sympatie mají lidé, kteří neumějí žít a nemohou se to naučit. Ti, kteří si to v životě i v nejlepších podmínkách dovedou pořádně posrat.

Nemám rád rychlé kraulaře ani vypasené smraďochy, kteří se vznášejí na vodě lehkých pohybem palce, ani elegantní krasoplavce, ani hráče vodního pola.

Mám rád průseráky, kteří si dovedou komplikovat život.

Slušný člověk je u mě ten, který si to vždycky nějak podělá a dostane se vlastním nerozumem do průseru.

Úspěšné blbečky nemohu ani cítit.

Pro pitomce, kteří se vlastní pílí vypracovali ze skromných počátků mám jenom nejhlubší pohrdání.

Šplhouny nesnáším a je mi docela jedno, kde šplhají a jak, zda pomocí švindlů, podrazů a jiných špinavých triků nebo poctivou prací.

Miluji každého, komu to jde v životě šejdrem, kdo se nedovede zařadit do spořádaného chodu lidské společností a chytře z ní těžit.

Umět žít je u mě důkaz zdárně vyvinutých sociálních pudů. Takové svinstvo se mi hnusí.

Vždyť vyznat se v životě, být od přirozenosti konformní s nějako lidskou bandou, umět v tom chodit není nic jiného, než vyznat se v ponižujících sviňárničkách, které tvoří jeho každodenní doprovod.

Viděl jste už hlupáka, aby si nevěděl v životě rady? (Meyrink).

Slušný člověk se přece nemůže nikdy naučit tomu věčnému prdelkování a prošení, žebrání o přízeň a předcházení si, účelnému poplácávání po zádech, pochlastávání s kolegáčky a úslužnému přítelíčkování.

A nemůže se tomu naučit ani z druhé strany, když má rozkastovat, jednat s patra, seřvat, soudit, dávat známky.

Kulturní šplhouni si vytvářejí slávu vzájemným lezením do prdelí a sdružováním se ve vznešených organisacích.

Tam si pak tito pitomečkové, stejně uzpůsobení mělkostí svých pseudoidejí a dutostí lbí vesele bahní a rochní, optimisticky, případně odcizeně, ale vždy důstojně a inteligentně kvákají, pracují a tvoří, rozdávají svoje moudré rady do života.

Podaří-li se jim ovlivnit svět ve smyslu svého roztomilého cítění, vždy se ukáže, že výsledek je úplně jiný, než si ve svých ilusích představovali. Nastane náramné rozčarování. Tak tomu bylo například se zanícením některých z nich pro sovětský bolševismus.

Vždy zůstávají velkými humanisty a demokraty. Na prostého člověka nedají dopustit.

Tím tito renomovaní znalci lidí dokazují, že nemají ani ponětí, co je obyčejný, průměrný lidský exemplář.

Měli by uvážit, že je víc druhů lidí, kteří na jejich vysoce humánní kreace, rady a představy o etice kašlou – ne jen ďáblové, kteří pálí jejich knihy na hranicích. Ta druhá skupina jsou totiž lidé, kteří je vůbec neznají a nečtou a nikdy nečetli nic kromě ilustrovaných magazínů, sportovních stránek novin a občas snad nějaké té detektivky.

Měli by se zamyslet nad úlohou této druhé skupiny lidí, která o ně nejeví zájem, nad úlohou jejich krásného nezkaženého lidu, nezkaženého dokonce ani četbou jejich literárních výplodů, místo aby brebtali o jeho utrpení a ronili nad ním rousseauovské slzy.

Shodnou-li se v hospodě u piva s lidovým člověkem, že divadlo je blbost, měli by pochopit, že řekli něco zcela jiného než on.

Zatímco oni jsou už někdy otráveni z očumování trapných tajtrlíků na jevišti, lidový člověk ještě do divadel na angažované kusy chodit nezačal.

Zatímco jejich mínění bylo výrazem určitého myšlenkového vývoje, mínění lidového člověka bylo jen výrazem jeho instinktivního odporu k věci, přesahující jeho chápání.

Když oni vyjádřili svůj názor, prošli určitou cestu, kdežto lidový člověk neprošel nic, stál jako stojatá voda, nehybné bahno.

Není důležité, co kdo říká, jaká jsou jeho stanoviska a názory, ale myšlenková cesta, kterou prošel, než k nim dospěl.

Důležité je, co všechno nechal člověk za sebou.

Proto by si měli tito pitomečkové uvědomit, že jsou právě vzhledem k té cestě stále blíž třeba ke snobům, kteří se uculují a idiotsky předvádějí na jevištích a hledištích, i k militaristům a nihilistům, kteří podle jejich soudu lidu neustále ubližují, než k lidu, protože s nimi mají na své cestě aspoň něco společného, kdežto s lidem vůbec nic, leda že by se zajímali o fotbal nebo chytání ryb.

Fašisté pálili jejich veledíla, ale kdyby záleželo na lidu, pravděpodobně by ani nebyla publikována, protože lid na ně kašle, nezná je a znát je nechce.

A tento postoj lidu, mimochodem, právě vytváří příhodnou situaci, aby knihy mohly být bez problémů páleny, protože protestovat bude vždy jen pár potrhlých intelektuálů.

S nastupující vládou lidu, vítězstvím skutečné demokracie, kdy lid bude totálně určovat společenské mínění, mohou intelektuálové očekávat, že jejich knihy se budou pálit stále častěji, nebo spíše vůbec nebudou vydávány.

Obyčejný člověk nechce od života nic, než délku, zdraví, zábavu a pohodlí, což dohromady nazývá štěstím /Spengler/.

Práce je prvním a základním mýtem obyčejného člověka.

Nikdy v dějinách nepřišlo člověku na mysl považovat práci, zejména prostou práci nebo práci vůbec za něco ušlechtilého a zušlechťujícího.

Teprve hmyzí člověk, přestože ve skutečnosti práci nenávidí, se jí chlubí a prohlašuje ji dokonce za smysl svého života.

Dav žádá, aby byli trestáni všichni, kdo podle jeho názoru nepracují.

Kdo nepracuje, ať nejí!

Prací se přitom rozumí zaměstnání, práce přikazovaná jinými v tak zvaném společenském zájmu.

Lid určuje, co je a není užitečné, co je a není práce.

Jestliže on otročí, nechť otročí všichni.

Povinností každého je fungovat jako součástka stroje, jemuž se říká společnost.

Moderní otrok obrátil smysl všech pojmů ku svému prospěchu.

Svou neschopnost pracovat samostatně a ze své vůle, podle svých vlastních představ prohlásil za statečnost.

Považuje za svou přednost, že musí být do práce nahnán a nechá si líbit, aby mu jiní práci přidělovali, rozhodovali o jeho osudu a omezovali jeho svobodu.

Zbabělé otroctví je pro něho nejvyšším hrdinstvím, ctností, jakousi ukázněností, která musí být pro každého povinná.

Kdo není otrokem od přirozenosti, musí být k otroctví donucen.

Aby někdo mohl bádat na vlastní pěst vůbec nepřichází v úvahu.

Musí makat jako ve fabrice, jinak by pohoršoval lid.

Senegalského domorodce nikdy nikdo nedonutí, aby chodil do práce. Je absolutně nepředstavitelné, že by se snížil natolik, aby pracoval na poli, pěstoval krávy nebo snad, nedej bůh, makal ve fabrice.

To raději zdechne, takový má jemný cit pro skutečnou sociální svobodu.

Navíc si svůj suverénní postoj umí teoreticky zdůvodnit. Žije ve své zemi a všechno na ní mu tedy automaticky patří. Proto má také právo pracujícím blbečkům krást krávy, koně, velbloudy a žrádlo.

Nejubožejších primitivů z povodí Amazonky nebo z Bornea si dnes musím vážit víc než těchto zmanipulovaných civilizovaných soumarů, nemluvě už o jejich výkvětu, který masturbuje kulturní tvořivostí a sociálním humanitařením.

V devatenáctém století bylo v pojetí otroctví dosaženo oproti starověku a středověku významného pokroku.

Otroka už nebylo zapotřebí přikovat k práci řetězy či pobízet ho bičem.

Ožebračený nevolník vyhnaný z půdy, která byla zárukou jisté minimální míry jeho nezávislosti, musel sám prosit o své otroctví, protože mu kručelo v břiše.

Největším trestem pro něho bylo, když ho otrokář odmítl do otroctví přijmout.

Zdálo by se, že hlouběji nelze klesnout.

Ale to bychom velice podcenili davového člověka.

Společnost dvacátého století nám ukázala, že to možné je.

Vytvořila otroka, kterého otroctví baví.

Moderními otroku se otroctví líbí, touží po něm dobrovolně. Z otroctví udělal věc cti a slávy, ctnost, zásluhu, hrdinství!

Dnešní otrok nejen dobrovolně do práce spěchá, ale hrne se do ní s radostí a nadšením.

Stačí mu strčit pod nos fusekli s nejnovějším módním vzorem a může se strhat, aby si jí mohl koupit.

Jiní otroci a otrokyně, kteří ty fusekle vyrábějí zase dřou jako pitomí, aby si mohli koupit moderní kravatu nebo prádélko.

Tak pracují moderní otroci zcela bez přívodu energie, jako živé perpetuum mobile, bez jakéhokoliv nátlaku, v dobré náladě a s optimistickým elánem.

V devatenáctém století, zatímco Evropané vymýšleli po půdách a sklepích technické vynálezy, bez nároků na odměnu, z čirého idealizmu, fanatické posedlosti ideou, byli to zejména Židé, kteří si pilně lámali hlavičky, jak na těchto vynálezech zbohatnou.

Tak vznikla industrie, nový svět s novým pojetím hodnot a v tomto světě dělník, moderní otrok.

Mezi čelnými zločinci, kteří intelektuálně přispěli k vítězství davového nihilizmu je nutno jmenovat především Marxe, Freuda a Einsteina. První vzal člověku boha, druhý lásku a třetí jakoukoliv pevnou hodnotu. Náhradou mu nabídli hmotu, sex a relativitu.

Svět tvořivého božství se změnil v poušť atomů a z nich strojově vyrobených mrtvých předmětů. Není daleko doba, kdy i lidé stejně jako kuřata se nebudou rodit, ale vyrábět. Aktu, jímž počínají se bude říkat práce.

Američtí vědci odborně studují soulož dobrovolníků, ověšených různými dráty zapojenými k přístrojům měřícím změny tlaku krve, tepu, rychlosti dechu, srdečního rytmu a podobné hlouposti. Tak pomocí primitivních experimentů s úchylnými individui se zřejmě chtějí dopátrat podstaty orgasmu.

Vztah muže a ženy jako oduševnělých bytostí se změnil ve sbírání jakýchsi „zážitků“. Aby byl život řádně vyplněn a neuplynul nadarmo, je třeba jich nasbírat co nejvíc a nejrozmanitějších.

Moderního kavalíra zajímají na dámě zejména její tři rozměry. Symbolem dokonalého ženství se staly davové královny krásy.

Otrokáři a organizátoři davu, předstírající často vzájemné nepřátelství se nakonec sešli na stejné lodi, či v jiném případě se z organizátorů davů sami stali otrokáři a spolu s různými davovými modlami vytvořili moderní pseudoelitu. Jejich morálka se nijak neliší od morálky davů. Proto jsou součástí davů a nikdy se nemohou stát skutečnou elitou.

Otrokář je sám součástí systému a svým způsobem otrokem. Hraje s otroky společnou hru a ještě v menší míře než oni si může dovolit z ní vybočit, porušit nebo změnit její pravidla.

Myslí si, že vládne, když rozhoduje o každodenních maličkostech, cítí se významně, opájí se mocí, ale ve skutečnosti musí ve všech podstatných věcech poskakovat, jak otrocký dav píská.

Ostatně hraje hru zcela podvědomě, aniž by tušil, že vůbec nějakou hru nebo že existují i jiné hry, protože jeho představy o životě jsou totožné s představami jeho poddaných. Vyšvihl se nad ně pouze větší bezohledností a mazaností.

Otrokáři stejně jako otroci mechanicky provádějí své každodenní úkony, plně do nich ponořeni a v nás to pak jako pozorovatelích, kteří stojí nad hrou a nejvýš si občas z nudy zakybicují budí dojem, jakoby tu hru tajemnou hypnotickou silou a za neznámých účelem řídil nějaký démon, protože myšlení i volní úsilí hráčů je plně determinováno problémy dané hry.

Obvykle docházíme k závěru, že to jsou všechno blázni, neschopní analyzovat své maniakální nutkání, šílenci s infantilní samozřejmostí přesvědčení, že myslí a jednají svobodně a navíc vysoce kvalitně a s výbornými výsledky, zatímco ve skutečnosti nejsou nic jiného než opadané zežloutlé listí, které podzimní vítr prohání jak se mu zachce po ulicích.

Tato hra je stínohrou umrlců.

Kdo hraje hru a není schopen se postavit nad ní, aby ji sledoval včetně své úlohy v ní jako pozorovatel, rovná se mechanismu a je očividně mrtev.

Vinu za nynější konzumní společnost nelze svádět na techniku či masovou výrobu.

Především zde musel být člověk ochotný a schopný v masové výrobě pracovat.

A už před zahájením výroby zde musel být potenciální konsument.

Představy demokratických intelektuálů, že prostý člověk za nic nemůže nelze akceptovat.

Vinu nelze svalovat na vládnoucí darebáky, kteří chudáčka manipulují a dopouštějí se na něm hrubého násilí.

Lidi nekazí žurnalizmus, ale naopak, žurnalizmus se přizpůsobil jejich představám a požadavkům. Lidé nekupují tretky, protože je k tomu nutí reklama, ale tretky se vyrábějí, protože je lidé kupují.

Je třeba skoncovat s idealizací a idylizací průměrného člověka.

Uznávám, že to byla docela zajímavá změna, když Rousseau objevil roztomilost bodrých venkovanů či vůbec pracujících, pikantní půvaby pastýřů a pastýřek, nemluvě už o ryzosti jejich charakterů, ale ty časy už jsou dávno pryč.

Lid měl dvě stě let času, aby ukázal svou druhou tvář a to také v plné míře učinil.

Nastal čas definitivního skoncování s kultem prostého člověka.

Lid se za poslední století předvedl v plné kráse a je třeba z toho vyvodit důsledky.

Prostý člověk má co si zaslouží a co si přeje.

Odvažuji se tvrdit, že příčiny současného šílenství jsou v každém jednotlivci, především v masovém člověku, který bezohledně vnucuje světu své představy o životě.

Časy, kdy se s lidem manipulovalo jsou dávno za námi. Dnes naopak lid manipuluje se všemi, kdo k němu nepatří.

Prosťáček, dříve vedený, se rozhodl vzít sám do rukou otěže světa (Gasset).

Věc lidu je nepřemožitelná.

Dokažme, že lidé jsou sami tvůrci své společnosti myšlenkovým experimentem.

Dnešní materiální bohatství hospodářsky vyspělých zemí umožňuje člověku, který se racionálně rozhodl, že se vyhne bláznovstvím civilizace, dosáhnout tohoto cíle mnohem snadněji než kdykoliv dříve. Může třeba pracovat jen dvě hodiny denně nebo dva měsíce v roce, za tu cenu ovšem, že se zřekne zbytečností a zařídí svůj standard podle svých vlastních představ, aniž by se řídil společenskou konvencí.

Omezí-li rozumně své potřeby, zbyde mu dostatek času, aby žil svobodně a klidně, bez chvatu, stresů, nervozity, zmatků a splašené falešné činorodosti.

Kdo to vsak činí? Tento způsob života si nezvolila ani jedno procento obyvatelstvy zemí, kterých se to týká, ačkoliv prakticky všichni mají tuto možnost.

Z toho, že téměř nikdo nezvolil tuto možnost plyne, že lidé jsou sami vinni, mají, co chtějí a co žádají.

Chtěli by všechno, veškerý myslitelný blahobyt.

Chtějí vlastnit všechny tretky civilizace.

Navíc by však ještě chtěli žít harmonicky, klidně, bez infarktů, žaludečních vředů, žlučníkových záchvatů, rakoviny a automobilových nehod.

Chtějí pohodlí, odstranění „dřiny“.

Jsou líní ujít pěšky pár kroků a zároveň by chtěli svaly, svěžest, pružnost, sílu, krásu a věčné mládí.

Chtějí zdraví, ale nechtějí se vzdát pohodlí.

Jediného boha nahradili polytheismem tretek. Je uctívají, před nimi se koří, pro ně pracují v potu tváře.

Skutečnou biblí komunismu není Marxův Kapitál, ale Neckermannův Katalog. V něm po večerech zbožně listují pravověrní komunisté, diskutujíce o kráse novinek a zvyšujících se cenách. I to patří k novému náboženství, že nemá jednu, ale tisíce biblí s každého půl roku nové.

Každý příslušník davu, bez výjimky, je plně ovládán základním instinktem dnešní doby, který mu říká, že se po materiální stránce nemůže spokojit tím co má, ale že musí mít pořád víc, aby žil, jak praví jedno z komunistických hesel, stále lépe a radostněji.

Je to jakýsi temný pud, který se dříve nemohl projevit, protože k tomu nebyly podmínky.

Jako zdánlivě klidná voda v přehradě čeká na příležitost, až se rozdrobí hráz, čekal lidový instinkt na vznik industrie a moderní pseudovědy, její služky.

Až hráze, které ten smradlavý pud držely na uzdě povolily a on se jako lavina vod ze zřícené přehrady nezadržitelně valí vpřed a smetává před sebou všechny jemu odporující teorie a varování.

Hospodářské blbnutí se už stalo naprostou samozřejmostí a každodenní náplní života většiny lidí, i kvalitních.

Každý buduje a nikoho už ani nenapadne se ptát, proč to dělá.

Všichni jako mravenci pilně pracují, vyrábějí a prodávají výrobky, někteří výrobky nezbytné, většiny zcela zbytečné. Vůbec se nestydí takto utrácet život.

Hospodářské blbnutí se stalo samoúčelem, až se někdy zdá, že stroje samy donucují člověka, aby je co nejpilněji vyráběl, když to zatím nedovedou samy.

Ano, osvobozená luza si našla nového pána – stroj.

Neustálé zvyšování výroby a tak zvaného blahobytu lidu se stalo základní ideou moderního lidstva.

Dokud bude vládnout animal laborans, je tato idea nezničitelná.

Růst potřeb obyčejného člověka nikdy neskončí.

Kdyby měl a mohl skončit, už by se to v průmyslově vyspělých zemích muselo stát.

Jsou naivkové, kteří představují, že lidi pak ukájení materiálních potřeb přestane bavit a vrhnou se třeba na kulturu a duchovno.

Člověk se nezačne zabývat duchovnem, když se přesytí materiálnem.

Materiální bohatství není podmínkou duchovního bohatství ani k němu nevede.

Zásluhou marxizmu se stále traduje myšlenka, vyskytující se v poněkud jiné, ale zřetelné podobě u Aristotela, že podmínkou vzniku kultury je určité materiální bohatství společnosti, umožňující vydělení vrstvy lidí, kteří už nejsou nuceni se zabývat výrobní činností.

Aristoteles uvádí jako příklad Egypt, kde mohla vzniknout matematika právě z toho důvodu, že tam byla zvláštní vrstva kněží s dostatkem volného času. Marx odtud vyvozuje své banality o prioritě materiální výroby jako základny podmiňující vznik duchovního života společnosti, označovaného jako nadstavba. Nu, nikdo nepochybuje o tom, že lidé musí žít, aby mohli vytvářet kulturu. Pomřou-li hlady, žádná kultura samozřejmě nevznikne. Lze si však snadno představit společnost, kde všichni lidé pracují, aby se uživili a současně vytvářejí nějaké kulturní hodnoty. Aristoteles je přesnější než Marx, když hovoří o nutnosti vzniku volného času, neboť ten je nutný a ne bezpodmínečně vznik nějaké zvláštní třídy. Podstatná je ale jiná otázka. Je to otázka míry. Ptáme se jaká minimální míra materiálního bohatství je nezbytná ke vzniku duchovní nadstavby? Zjišťujeme nesmírnou variabilitu. Známe bohaté společnosti, např. Byzanc, kde kultura, pokud jí nerozumíme palácový přepych a opakování toho, co bylo, stagnovala na nejmizernější úrovni, ačkoliv těžila z antických tradic, a společnosti neobyčejně chudé, např. Tibet, kde se duchovnímu životu po celá staletí profesionálně věnovala až pětina obyvatel.

Mezi materiálním a duchovním životem lidské společnosti nelze kromě trivialit konstatovat žádnou přesnější závislost.

Vzrůst materiálního bohatství nevede automaticky ke vzrůstu duchovního bohatství, ani ke zvratům jednoho v druhé.

Člověk se nemění, když si to usmyslí, ba nemůže si to ani usmyslel.

Není známo, že by se šlechta či buržoazie ve svém celku časem vzdávaly svého blahobytu a náročných potřeb nebo že by se z přesycenosti obracely ve výraznější míře k potřebám duchovním. Takového psychologické zvraty neexistují.

Proč by se měl měnit lidový člověk, příslušník vrstvy podstatně primitivnější a materialističtější?

Člověk je buď pitomec nebo není pitomec, a jestliže je pitomec, pak pitomcem zůstane.

Až bude mít každý auto a dům, vyvstanou další naprosto nezbytné potřeby. Například soukromý pool. Bez poolu ani ránu. Vlastní pool se právě stal symbolem společenské prestiže a blahobytu.

Běžný člověk nemůže omezit své potřeby, protože mu to nedovoluje jeho závist vůči ostatním (Riesman).

Na historickém příkladu aristokracie vidíme, že materiální potřeby mohou růst stále, do nekonečna.

Nejsou totiž skutečnými potřebami, ale symbolem společenské úrovně. Jsou symbolem hlouposti, na níž nelze nic změnit.

Kult módy hraje v této otázce významnou roli.

Luza, jak víme, nesnáší staré věci.

publikováno: 2. 9. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …