Úžasná spotřeba, technika, věda a opičí duch!

Vlastními slovy:“ R.J. byl extrémně kuriózním myslitelem; hlásil se zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. Ve filozofii byl subjektivista se sklony ke klímovskému ludibrijnímu solipsismu, v sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti, v logice teorií deskripce. Jeho exaktní formulace logiky deskripce (v l. 1969–72) vycházely z Carnapovy sémantiky, numerické taxonomie a Vašíčkovy ideje deskriptivních věd. Své sociologické a filozofické názory publikoval od r. 1993 sporadicky v okrajových sbornících a obskurních časopisech.
Jeho životní dílo, sedm strojopisných svazků Sebraných spisů nepublikova(tel)ných (6 kg), je svým obsahem i formou pro odbornou i ostatní veřejnost nepřijatelné a z valné části jí nepředložitelné. “

Luza, jak víme, nesnáší staré věci.

Sotva je někde trochu prodřený koberec, hned se musí vyhodit a koupit nový.

Luza je cynická k věcem zrovna jako k živým tvorům.

Davový člověk netrpí melancholií.

Staré, odřené křeslo se mu nestává zdrojem vzpomínek, součástí jeho života, jako je tomu často u jemných lidí, jímž právě díra v koberci může být symbolem domova, řady let prožitých jejích každodenním prošlapáváním.

Luze jsou takové intimity zcela neznámé.

Moderní barbar nestojí o staré krámy, pokud to nejsou starožitnosti. Je známo, že Američané, když se stěhují, často prodávají veškeré zařízení, aby měli vše úplně nové.

Neofilie masového člověka plyne také z potřeby se opičit, být stejný a vlastnit víc a lepších věcí než druzí, nebo aspoň právě tolik, nezůstat pozadu.

Neustále se zvyšující výroba musí vést zase jen ke spotřebě. A vyrábět se musí, pokrok se nesmí zastavit. Co by jinak dnešní lidé dělali?

A protože spotřebitelem je především obyčejný člověk, musí se jednat o výrobu a spotřebu zbytečných pitomostí.

Takovýto rozkvět je první věc, kterou je nutno zatrhnout.

Luze je třeba přísně odměřovat. Podporují-li se její touhy po materiálním blahobytu, probouzí se jen dál její nenasytnost.

Je-li někdo takový dobytek, že není schopen sám dobrovolně omezit své materiální potřeby, nemá-li tolik vlastního rozumu, aby si dovedl představit nějaké meze, pak nezbývá nic jiného, než aby mu jeho pseudopotřeby omezil někdo jiný, kdo ten rozum má.

Žravé bestie, posedlé materiálními potřebami nestačí odhalit a odsoudit. To už bylo mnohokrát učiněno, i když nikdy ne důsledně. Je třeba proti nim bezohledně zasáhnout.

Říká se, že lidé mají přirozenou touhu vlastnit. A já říkám, že lidi i s jejich přirozenými touhami je třeba nakopat do prdele.

Civilizace je zbytečnost, způsob, jímž se realizují pitomci.

Kdo za něco stojí, sere na věci a tím i na civilizaci.

Vzorem musí být Tibet, kultura bez civilizace, přesněji s minimem civilizace, nutným k duchovnímu rozvoji cenných jednotlivců.

Svět, má-li za něco stát, musí se přizpůsobit těm nejvyspělejším. A ti na nějaké civilizace, krámy a tretky serou. Jsou askety z vlastní vůle. Ostatním budiž askeze přikázána.

Svobodným ukájením potřeb nelze dosáhnout svobody – lze jen otročit svým primitivním představám, Potřeby se jednak neustále obnovují a rozšiřují, jednak vyžadují práci, která je vždy zdrojem nesvobody. Míru své svobody lze zvýšit jen osvobozováním se od potřeb, nikoliv rozšiřováním potřeb.

Čím více potřeb, tím více práce a čím více práce, tím více krámů, s nimž je spousta starostí a další práce. Rostoucím materiálním blahobytem se člověk neosvobozuje, ale zotročuje.

Je omyl, že se v budoucnu bude míň pracovat. Naopak, bude se dřít čím dál víc, všichni budou otročit hůř a odporněji než dnes, se zničenými nervy, aby si udrželi a vylepšili své společenské postavení a zajistili tak zvaně normální, standardní blahobyt.

Přesvědčení dnešních pseudovědců a všech idiotů, kteří po nich papouškují, že vědeckotechnická revoluce a automatizace budou znamenat osvobození člověka a jeho vítězství nad stroji, je dětinský omyl.

Dříve člověk vyrobil stroj, aby za něj pracoval, ale výsledek byl opačný, protože člověk pracoval dál, víc a za horších podmínek.

Člověk bude nepochybně otročit stroji v daleko větší míře než dosud, absolutněji a absurdněji.

Zatímco dřív mu sloužil fyzicky, bude mu nyní muset obětovat i svou duši.

Zatímco dříve házel lopatou a myslel si svoje, bude teď muset stroj usilovně studovat, aby mu rozuměl a mohl mu dobře posloužit.

Po nocích bude biflovat součástky a schémata zapojení, aby byl neustále v pohotovosti, když stroj zavolá.

Hlavu bude mít kompletně vycpanou technickými znalostmi, které nijak neslouží a neprospívají jemu, ale pouze stroji. Jen pro stroj mají význam,

Technické znalosti nemají nic společného se vzděláním. Nemohou duchy žádným způsobem obohatit, protože nejsou určeny člověku, ale mechanizmu.

Životní náplní stále většího počtu lidí bude ošetřování strojů. Stanou se z nich strojní lékaři.

Forma se změní, ale podstata pokořujícího služebného vztahu člověka k technice bude o to horší a tvrdší, oč je duševní práce namáhavější než fyzická.

Tělo, které to nepotřebuje a jemuž je to dokonce na škodu, bude od námahy a nepohodlí osvobozeno, zatímco duch, který zakrňuje, jakmile ztrácí nezávislost, bude dokonale spoután a totálně zapojen do otrocké služby strojům.

A tak čeká technokraty, ty tupé palice, považující za vrcholné umění, když někdo hraje na housle za prdelí nebo nad hlavou, další rozkvět a ráj podle jejich představ.

Obyčejný člověk ovšem nic neztratí. Jen pojem člověk nabude celkově trochu jiného obsahu, než jsme si zvykli mu přikládat.

Takový je dnešní svět: úžasná technická civilizace a opičí duch.

Úžasná je civilizace ovšem jen podle představ těchto opic.

A potom ať mi někdo vykládá o pokroku, jak kvalita lidstva stoupá, že snad v historicky krátké době dojde následkem vědou zlepšených životních podmínek k biologické mutaci a vznikne nový druh člověka, podobný nynějšímu jako tento neandrtálci.

Mohu se smíchy potrhat, když slyším o budoucích mutantech s drobným tělíčkem a obrovskou hlavou od přemýšlení.

Měli by si ti mutující opičáci dát pozor, aby jim na jejich vědou vycpaných hydrocefalských kebulích náhodou nenarostly oslí uši.

Domýšlivost dnešních lidí a zejména vědců nezná mezí.

Nikdy se vědci tak nevypínali jako dnes.

Nikdo se nesmí dotknout jejich odborné cti. Na vědu jsou všichni povinni zbožně zírat.

Věda je dnešní bůh. Stala se mocným fetišem dnešní doby, všespasitelným zaklínadlem.

Všude řádí mozkové trusty.

Věda pronikla do všech oblastí života. Všichni se koří před jejími úžasnými výsledky. Ješitnost vědců den ze dne stoupá.

Velcí učenci a myslitelé minulosti byli bez výjimky přesvědčeni, že nevědí nic, ctili Sókrata.

Přitom vědomosti a pracovní výsledky jen trochu nadprůměrného vědce minulého století se rovnaly asi tak kolektivním znalostem a úsilí tří dnešních vědeckých ústavů, z nichž každý zaměstnává dvě stě lidí.

Dobře by bylo možno to dokázat na přípravě encyklopedických děl. Na slovníku stejného rozsahu pracuje dnes ve srovnání s minulým stoletím nejméně dvacetkrát tolik lidí mnohokrát delší dobu.

Všichni jsou přitom přesvědčeni, že kdyby nebylo jejich oboru nebo, běda, bádání ztratilo na tempu, svět by se určitě v zápětí zřítil, katastrofa by byla nevyhnutelná.

Těžko jim vykládat, že to bez nich šlo hezkých pár tisíc let a docela dobře.

Jsou nepostradatelní a co toho vědí! Vím, že nic nevím? Zastaralý tlach. Copak nedřeli po nocích, nebiflovali dvacet hodin denně, aby se vyučili na doktory?

Tak se dostáváme k hlavní příčině domýšlivosti dnešních vědců.

Vtip je v tom, že studuje luza, hlupáci beze stopy nasání, kteří musí vyvinout obrovskou námahu, aby dosáhli úspěchu. Pak se nelze divit, že jsou na svá studia tak pyšní.

A proto jsou také odbornicky omezení. Je samozřejmé při jejich schopnostech, že s bídou zvládli povinné učivo a poohlédnout se z vlastního zájmu kolem už neměli čas.

Kromě svého úzkého oboru jsou stejně pologramotní jako průměrní absolventi pěti obecných tříd, mají s nimi stejné touhy a zálohy, stejný způsob myšlení a představy o životě. Tváří se, jako by byli kdovíjakou elitou, ale ve skutečnosti plně patří do kategorie hmyzích lidí.

publikováno: 12. 9. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …