Meziválečné Československo v neúprosném světle

V pražské Leica Gallery byl pod názvem Neúprosné světlo vystaven soubor sociálně kritických fotografií z období Velké hospodářské krize. Kurátor Pavel Vančát vybral několik desítek snímků ze soukromé fotografické sbírky. Finanční krize a ekonomická stagnace dneška tak nechává vyplouvat vzpomínky na krize včerejška. Sociálně angažovaná fotografie meziválečného období nepatří zcela jistě mezi líbivé výstavní trháky, přesto má smysl se k těmto snímkům vracet.

Meziválečné Československo má stále ještě statut mytického zlatého věku. Jediná skutečná demokracie ve střední Evropě v čele s tatíčkem Masarykem, je příběhem, který stále s gustem sami sobě namlouváme. Idyla nastupujícího “jazzového věku” v USA a rozpuk nových států střední Evropy končí s burzovní krizí z konce dvacátých let a následnou ekonomickou stagnací let třicátých. Ekonomické problémy se staly koulí na noze, které se již meziválečné Československo nedokázalo zbavit.

Odvrácená strana prvorepublikového příběhu bez ideologické tezovitosti bývalé marxistické historiografie a následných chvalozpěvů na výjimečnost masarykovské demokracie z let devadesátých se dostává ke slovu až v posledních letech. Díky historikům jako je Jakub Rákosník je možné zahlédnout i jiné podoby První republiky. Právě s ním a kurátorem výstavy P. Vančátem byla v prostorách galerie jako jedna z doprovodných akcí uspořádána diskuse věnovaná dobovému kontextu.

Pauperizaci, nezaměstnanost, bídné životní podmínky a těžkou manuální práci lze popsat či zobrazit různě. Ve dvacátých letech byla tyto témata v umělecké produkci relativně běžná. V literatuře stačí vzpomenout S. K. Neumanna, J. Wolkera či J. Seiferta, které není třeba blíže představovat. Ve výtvarném umění už je situace trochu jiná, sociální realismus byl silným proudem, který ale překryly velké avantgardní příběhy. Paralelně k nim lze ale nalézt i jiné přístupy – stačí vzpomenout odchod některých výtvarníků z Umělecké besedy a vznik uskupení později pojmenovaného jako “Sociální skupina” v roce 1924 (M. Holý, K. Holan, P. Kotík, K. Kotrba).

Po polovině dvacátých let se stává sociální realismus silným také ve fotografii. V Německu vzniká již v roce 1921 Arbeiter Illustrierte Zeitung, který se stává opět let později týdeníkem. Dostupnost a rozšíření fotografie vede k založení Asociace německých dělnických fotografů (VDAFD – Vereinigung der Arbeiterfografen Deutschland), která měla několik tisíc členů a provozovala množství fotoklubů. Časopisy, jako v letech 1929 – 1934 vychází časopis Der Kukuck, s redakčním zázemím ve Vídni, Praze a Zwickau, či Arbeiter-Fotograf byli výraznými hlasy směru, který M. Witkovsky nazýva aktivistický dokumentarismus. K výraznému posunu dochází také na poli fotografické estetiky, ke slovu se dostává “Nová věcnost”. To vše inspirováno sovětskou fotografií, ve které se od počátku dvacátých let propojuje estetická náročnost avantgardy s ideologickou angažovaností.

V českém levicovém prostředí vzniká na počátku třicátých let Levá Fronta a v rámci tohoto uskupení umělců a intelektuálů je založena skupina Film-Foto. Mezi její fotograficky nejaktivnější členy patří Oldřich Straka. Na Slovensku zakládá Irena Blühová první skupinu Socio-foto o několik let později než v Maďarsku, ale pod shodným názvem. Druhou slovenskou skupinu Socio-foto zakládá později Karol Aufricht. Vrcholem činnosti Film-foto skupiny jsou dvě mezinárodní výstavy sociální fotografie a vydání publikace Sociální fotografie L. Linharta v roce 1934. Dění v Československu je tedy spíše jen malou vlnkou v mnohem širším myšlenkovém a estetickém proudu, který radikálně změnil postavení a význam fotografie.

Fotografie vystavené v Leica Gallery tematicky nepřekračují výčet běžných témat sociálně zaměřeného umění – obrazy periferie, venkovského života, materiálního nedostatku, těžké práce či katastrofy s ní spojené. Výstavu zahajuje emotivně velmi silná fotografie O. Straky, která ukazuje dětské nohy ovázané nuznými onucemi.

Oldřich Straka (1906–1983) je autorem s největším zastoupením na výstavě. Celkem je ve vystaveném souboru představeno šestnáct Strakových fotografií. Jedná se o momentky z města zachycující pracující v podřadných zaměstnáních – uhlířky, funebráky, ženu prodávající citrony či osoby bez řádného zaměstnání – muzikanta s vozíkem či nezaměstnané sedící před ohradou v Nuslích. Přináší i pohledy do interiérů nouzového bydlení – poslech rádia ve sklepní špeluňce; obyvatele sklepního bytu večeřícího ve světle petrolejky. Na fotografiích z venkova se kromě lidí na okraji zaměřuje také na děti. Všechny jeho fotografie neodkazují ke konkrétnímu individuu, ale k určité situaci. Jistě, můžeme si všímat detailů – povlečení postel, účesu či čehokoli jiného, ale o ně zde zjevně nejde. Jde o umístění člověka nejen v jeho běžném, ale především společenském kontextu. Nezaměstnaní v pražských Nuslích jsou jeden jako druhý. Bez rozdílu věku mají všichni na hlavě bekovku, na sobě dlouhý kabát, kravatu, na nohou ošoupané boty. Společenskému systému ale zjevně není přitakáváno, nejde zde o zobrazování sanderovského typu, ale obžalobu panujících poměrů. Aktéři jeho fotografií snášejí svůj tvrdý úděl bez sebelítosti, jako děvčata nesoucí kýble s vodou na ladovském zimním výjevu či uhlířky na zádi povozu stojícím před tramvají a Národním divadlem. Idyla záběrů se nám ale rozplyne při představě každodenní nekončící dřiny. Rozdíl mezi periferií města a bídou venkova dobře ilustrují Strakovy snímky kopaničářských dětí a kluků na schodech. Bída neomítnutého vesnického stavení je o mnoho hlubší než podmínky, na které ukazuje prostý, ale neotrhaný šat usmívajících se kluků z předměstí.

Zakladatelkou bratislavské skupiny Socio-foto byla fotografka Irena Blühová (1904–1991). Byla jednou z mála československých studentek na světově proslulé škole BAUHAUS v Německu. Fotografie pořízené v době jejího studia nesou typické znaky této umělecké líhně – detail, diagonální kompozice, nezvyklý úhel pohledu. Tyto estetizující atributy ale z jejích dalších fotografií mizí. Síla tématu ruší nutnost obrazového ozvláštnění.

Nejsilnějším z vystavených¨snímků Josefa Kubína (1864–1965) je portrét starého žebráka, nasnímaný z mírného podhledu. Díky ostrému polednímu slunci takřka nevidíme jeho oči, které jsou skryté ve stínu vrženém nadočnicovými oblouky. Díváme se do temné prázdnoty, zlověstné temnoty těch bez budoucnosti.

Josef Kubín, Kozel na povoze, 1932-36

Sergej Protopopov (1895–1976), rus usazený ve Slovenské Banské Štiavnici a později v Banské Bystrici světově proslul svými snímky z prostředí dolů. Takřka zcela nahá mužská těla vytržená ze tmy důlních chodeb zábleskem ostrého bleskového světla vypadají poněkud neskutečně. Vedle proslulých snímků horníků byly v Leica gallery vystaveny dva snímky z prostředí jiné těžké manuální práce – vorařství. Snímek prostě nazvaný Voraři V. je mezi ostatními výjimečný. Nasnímáním z velké dálky, či díky velmi velkému výřezu, získává takřka plochou obrazovou strukturu snímku, na kterém nejsou voraři vůbec patrní. Vidíme oblouk světlé plochy záhybu proudící řeky a pod zpěněnou vodou tušíme a místy i vidíme pravidelnou strukturu klád svázaných do voru. Z vysoce kontrastního a spíše grafický list připomínajícího záběru čiší síla řeky.

Snímek Ilji Jozefa Marka (1907–1980) zachycuje jedno z typických obydlí té doby před kterou stojí jejích deset obyvatel.

Žižkovská matka Tibora Hontyho (1907–1968) o šest let předchází světově proslulý snímek Dorothey Lange Matka přistěhovalkyně. Snímek odkazuje svoji strukturou až k zobrazování madon s dítětem. Pesimismus ze zřejmě bezvýchodné sociální situace je v tomto snímku velmi silně koncentrován. Opakem tohoto snímku je portrét žižkovského kluka, který stojí osudu a fotografovi navzdory a hrdě hledí kamsi do dálky.

Tibor Honty, Žižkovská matka, 30. léta

Fotografie malých dětí v nuzných podmínkách patří vždy k emočně velmi silným. Fotografie Jána Halásze (data neznámá), malého kojence v kolíbce se zdá být zprvu ničím nezajímavá. Při přesnějším pohledu si ale nelze nevšimnout několika much lezoucích po dětské tvářičce. Mouchy jakoby se staly symbolem nelehkého údělu novorozence.

Ján Halász, V jeslích, 1937

Na fotografii Josefa Zemana (data neznámá) zobrazující rodinu s vozíkem na městském korzu je jako jedné z mála přítomný přímý kontrast příslušnosti k různým sociálním vrstvám. Předčasně zestárnutí rodiče s malými dětmi a vozíkem, který dost možná obsahoval všechen majetek a v pozadí dobře oblečené příslušníky lépe situovaných vrstvy.

Na výstavě nechybí snímky Karla Hájka (1900–1978) pořízené po jednom z nejhorších důlních neštěstí meziválečného období. Katastrofa na dolu Nelson u Oseku v podkrušnohoří si vyžádala celkem 134 obětí.

Viliam Tóth (data neznámá) a Karol Aufricht (1910–1975) byli zastoupeni každý jednou fotografií. První snímkem z Rimavské Soboty zachycující matku s dětmi před domkem z nepálených cihel. Chudobu rodiny podtrhoval kočárek, z kterého nezbývalo o mnoho více než konstrukce, na níž sedělo dítě. Druhý založil a do roku 1938 vedl druhou skupinu Socio-foto na Slovensku. Snímek dětí s tváří ve stínu je snímán z nadhledu a typickou diagonální kompozici.

Na fotografiích se objevují také cikáni – skuteční páriové všech režimů, které se kdy ve střední Evropě objevili. Cikáni jsou v českých zemích předmětem zájmu fotografů již od 19. století. První republika pro ně neznamená větší změnu. Zákon z roku 1927 “O potulných Cikánech” zavedl „cikánské legitimace“, omezil možnost kočování a zformalizoval možnost zásahů v podobě například odebírání dětí mladších 18 let. Josef Kubín vytvořil ve třicátých letech cyklus nazvaný prostě “Cikáni”. Na výstavě je reprezentován fotografií Matka, portrétu ženy s dítětem na zádech v šátku, která se zájmem hledí zpříma do objektivu fotografa. O. Straka zachytil na snímku “Cikánský tábor” maringotky poblíž vesnice.

Výrazným momentem celé expozice je doprovodný film: Napříč Prahou na jaře 1934 natočený členy Film-Foto skupiny Karel Kreslem, Otto Vlkem a Václavem Zeleným. Jedná se o krátký cca deseti minutový němý film zachovaný ve sbírce Národního filmového archivu. Síla výpovědi snímku spočívá v tom co M.Witkowsky nazývá v kapitole o aktivistické dokumentární fotografii ve střední Evropě “konstruováním pravdy” spíše zaznamenáním pravdy. Střih, následná skladba záběrů, důraz na dialektické protiklady, práce s textem v obrazu společně s nezvyklým zážitkem filmu bez zvuku vytváří silný moment.

Fotografie tohoto typu a z této doby neměly jen dokumentovat stav určitých sociálních vrstev či burcovat veřejné mínění. Sloužili také v dobovém politickém boji. Například snímky Ireny Blühové sloužili jako dokumentační podklady při interpelacích ze strany komunistických poslanců v parlamentu. A je dobré si tyto snímky připomínat právě dnes. Můžeme pouze doufat, že omezenost politiků a eskalace současných ekonomických problémů nás nedovede do situace, která dovede Evropany do skutečné nouze a budeme tak svědky situací, jaké zachycují vystavené fotografie.

Zastoupení autoři: Karol Aufricht / Irena Blühová / Karel Hájek / Ján Halász / Tibor Honty / Josef Kubín / Ilja Jozef Marko / Sergej Protopopov / Oldřich Straka / Viliam Tóth / Josef Zeman

Sociální fotografie v meziválečném Československu, 14. 9. — 28. 10. 2012, Leica Gallery Prague

publikováno: 8. 11. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …