Nebýt se vším kňapem hotovi!

Sloupek Kartografie beznaděje vyšel 6.12. a možná, že tento komentář míří vedle, protože text Kateřiny Kňapové je z větší části věnovám mediálním reakcím na jedno jediné dílo. Autorka se částečně a velmi příznačně věnuje také výstavě samé a právě těmto jejím názorům stojí za to věnovat pozornost.

Výstava je dle autorky “zavřená v krásném bílém DOXu,”. Uzavřenost galerijního provozu je podtón, který se line celým textem. Je to věru divný svět, kde výstavy jsou pořádány v galeriích, housky se prodávají u pekaře, knížky v knihkupectvích a veřejná diskuse vzniká pouze tím, že se “vyjde mezi lidi”. Maximalismus autorky je milý, snění o tom: “aby se úvaha o změně a protestu stala součástí české každodennosti. Aby nebyla jen doménou těch, kteří umění rozumí, pokud má oslovit a vybídnout k diskusi všechny.”, jsou však z říše nemožného.

Míjení “nezainteresovaného diváka” s většinou produkce by bylo stejné i kdyby byla vystavená díla jinde než za zdmi galerie. Vyzývat galerii, aby vyšla mezi lidi, je stejně absurdní jako čekat, že lidé budou chodit masově do galerií. Masové návštěvy politicky angažovaných výstav, kterým mohli a měli všichni rozumět, už jsme tu kdysi měli a vskutku nebylo o co stát. A programy opuštění či rozpuštění galerií ve prospěch každodennosti také a přesto galerie ze světa nezmizely, zaplaťpánbůh, chtělo by se dodat.

Ve svém textu se KK zmiňuje pouze o dvou dílech. Polštářích symbolizujících “general assembly” a Morální reformě Ztohovoven. Víc nic. U autorky, kterou si opravdu nelze ztotožnit s bulvarizujícím mainstreamem českých médií, tak vtipně dochází k situaci, že také ona se nevěnuje vlastně ničemu jinému než jedné setině vystaveného a následné do omrzení probíranému v českých médiích. Český píseček je prostě zlatým teletem i pro kriticky smýšlející části české (levicově orientované) veřejnosti. Jak ztohoven?

Autorka konstruuje jakéhosi “nezainteresovaného diváka”, pro kterého je vystavené již apriori uzavřeno. Zaprvé institucionálně – je to totiž v galerii (navíc soukromé, kam se překvapivě neplatí vyšší vstupné než do veřejných a státem podporovaných). Za druhé je to uzavřeno v médiích, kterým nejen nezainteresovný divák, ale především autorka nechce rozumět, nedošlo zde evidentně k setkání, k protnutí. Z výstavy jsou ji hodny zmínky dvě výše uvedené položky a část výstavy nazvaná “Sociální imaginace”. Ta se jí skládá do “do velice nesourodého rádoby celku”. Jenže právě nesourodost je přece vlastní téma výstavy, která má v mottu: „Není to příběh bitvy, ale bitva o příběh.“ Hlasů zní mnoho a právě tato kakofonie není na škodu.

Výjimku v expozici tvoří dle Kňapové pouze část věnovaná protestům, která přináší množství videí, která nejsou nesnesitelně dlouhá a nevyžadují nijak velké promýšlení, protože karty na “my a oni” jsou v nich rozdány přehledně, bez ohledu na to, zde se jmenujete Jiří Fremr či Kateřina Kňapová. Nesnadný je právě ten zbytek, který množstvím děl, růzností témat i médií a místy způsobem instalace, která jde návštěvníkovi spíše proti srsti a rozhodně proti jeho trpělivosti, jde proti úzu běžně pořádaných výstav, s kterými se dá vypořádat v rámci zavedených estetizujících škatulat.

“Je třeba poznamenat, že výstavu provází debaty.”, dodává autorka. DOXu nechce křivdit, ale činí tak. Zahájení výstavy provázela konference „Sociální změna a proměny civilizace“, která činila přesně to, co si v DOXu vytkli. Na jedno místo svedla vědce, umělce, odboráře i aktivisty a uskutečnila se nejen v Praze, ale jedna její část také v Bratislavě. Debaty pokračují a nebude jich málo. Diskuse: Morální reforma? O projektu Ztohoven a demokracii v ČR, která se věnovala exponátu české umělecké skupiny proběhla 5.12. a k dispozici je na webu ct24. DOX společně s MeetFactory, Karlín Studios, TransitDisplay a Sovovými mlýny vytváří v Praze právě prostor pro výměnu názorů a síť míst, kde dochází k vykročení z spíše do sebe zahleděné pražské výtvarné scény směrem k širší veřejnosti.

Přemýšlím, proč se jindy tak bystrá autorka, tak zásadně nepotkala právě s touto výstavou. Problém nebude jen v aktivistickém snění a umění, které potkáme na ulici. Hlavní problém je v tom, že jsme si prostě ještě nezvykli, že “umění” nemá na začátku už dlouho velké U a to poslední, co nám přinese, jsou estetická libost, srozumitelnost a snadná konzumovatelnost. Možná jen jde o překvapení, že se v mnohém jedná spíše o konzervativně pojatou akci (díla visí většinou na stěnách, mají popisky…) dokumentující, že právě v umělecké oblasti je bitva o jeden příběh už dávno pasé. Tato skutečnost vyvstane o to víc, pokud se podíváme i na druhé dvě výstavy v DOXu právě probíhající: AMOR-PSYCHÉ-AKCE a Podoby vzdoru.

publikováno: 9. 12. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


„Intimní rozhovor“ s hlavou Parlamentních listů

Intimního je čím dál míň. Nejen kamerové systémy skoro všude „monitorují“. V těchto mlžných dnech a nocích, …

Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …