Hra o kámen

Film který natočil režisér, co nikdy nestudoval filmařinu a produkoval producent takřka bez peněz. Přesto stojí za pozornost.

Slova z perexu zazněla na pražské premiéře dokumentárního filmu Hra o kámen. Film je inzerován jako: “absurdní maloměstské drama z Nového Boru s lokálním lídrem Zemanovců, starostou a dvěma prezidentskými kandidáty v hlavních rolích.” V říjnu dostal čestné uznání od poroty na filmovém festivalu v Jihlavě.

Pokud půjdete na tento film s očekáváním vytříbených záběrů, vysoké obrazové kvality či dokonalého zvuku, budete zklamáni. Film vznikal bez štábu, bez scénáře a takřka bez peněz. Je to dokonalý DIY dokument a i přes své lokální téma i hrdiny má co říci i publiku mimo Nový Bor..

Zápletkou filmu je spor o památník osmi zlynčovaným a popraveným novoborským Němcům po skončení druhé světové války. Na místním náměstí tento čin provedli příslušníci Rudých gard. O to kdo byl zavražděn a kým, ale ve filmu nejde. Dějovou linku tvoří spor o to, zda tito mrtví mají mít v Novém Boru pomník a pokud ano, kdo z mrtvých na něm má být uveden a s jakým textem. Spor naplno propuká ovšem až ve chvíli, kdy pomník na místním hřbitově již stojí.

Starostou Nového Boru je v té chvíli Jindřich Mareš, který jak se ve filmu postupně dozvídáme, je synem jistého pana Eisnera, novoborského Němce, který byl přímým svědkem oněch událostí v roce 1945. Příjmení Mareš získává až při dalším sňatku své maminky. “Abych nebyl jediný Eisner v rodině” jak uvádí do kamery. Starosta Mareš zřejmě není nijak silným zastáncem pomníku, nejspíše ale nechce, aby se na hrůzný čin zapomnělo. Pomník je zde, mrtví byli z Nového Boru, tak kde jinde by mělo být připomínáno co se stalo než na místě činů.

Starosta.

Nejaktivnějšími odpůrci je místní členská buňka Strany práv občanů – Zemanovci v čele s místním aktivistou Pavlem Danysem. Těžko říct, čím si Jan Gebert získal důvěru Pavla Danyse, zda kalkuloval s tím, že otevřenost pražskému novináři z celostátního týdeníku pomůže jeho věci a nebo je prostě takto otevřený vždy. Pavel Danys totiž pouští Jana Gebrta až do své kuchyně a to jak do té politické, tak té skutečné. Stejnou otevřenost projevil i tehdejší starosta Nového Boru, a tak jádro aktérů filmu tvoří tato velmi silná dvojice.

Jan Gebert vystudoval historii a etnologii a pracoval několik let jako novinář. Ve svém filmu dokázal mnohem víc než jen poukázat na jeden lokální spor, který díky tomu, že se jedná o spor týkající se silného symbolu, přesahuje hranice Nové Boru. Síla filmu spočívá ve dvou věcech. Zaprvé, zachycuje aktéry filmu spíše jako příslušníky určitého zvláštního kmene, který mluví svým vlastním jazykem. Rozumíme tomu, co říkají, ale vlastně nechápeme, proč to říkají. A proč jednají, tak jak jednají. A zadruhé, zříká se hledání toho, jak to opravdu bylo. Opravdu zřejmé je, že tu jsou nějací mrtví a dnes se o ně vede spor. Oproštění se od snahy dobrat se poslední pravdy, totiž umožňuje se plně soustředit na přítomnost a to jak v ní straší duchové minulosti.

Kontroverzi film vyvolal již v Novém Boru. Kontroverze vyvolá zcela jistě i další, protože zvolený styl vyprávění a spoluúčast režiséra v některých situacích jistě nezůstanou bez odezvy. Muž s kamerou působí jako katalyzátor některých scén. Přísaha před pomníkem, či setkání a konfrontace obou hlavních hrdinů na terase místní kavárny krátce před volbami jsou z těch, které z autora filmu činí spoluaktéra příběhu. Nejzajímavějším momentem je záběr, v kterém při snaze získat slovo na jednání zastupitelstva vypadá řada odpůrců pomníku jakoby hajlovala. Dochází tak k interpretační smyčce kdy ti, kteří sami sebe prohlašují za bojovníky proti nacismu jsou zobrazeni jako hajlující. Dalo by se mluvit o zlém úmyslu režiséra, ale bez ohledu na jeho úmysly je dobré si uvědomit, z které strany jsou.

Z úst odpůrců pomníku vychází druh ostře vyhraněného národovectví, kdy ‘my’ a ‘oni’ je velmi ostře odděleno. My Češi jsme oběť německého fašismu a ti, co mají pomník jsou váleční zločinci. Jejich boj je svatý a neváhají přísahat před pomníkem za “kamaráda padlého v boji”. Jeden z novoborských zastupitelů totiž po vypjatém jednání umírá na následky infarktu. Míra jejich odhodlání ostře kontrastuje s nestabilitou jejich argumentace. Pomník je materializované zlo a nejde tak o hledání pravdy, ale o boj s nepřítelem jinými prostředky. Dokumenty se v klidu neanalyzují, ale srdceryvně se jimi mává nad hlavami. Zvláštní pointou filmu je, že zřejmě jediní pravidelní návštěvníci pomníku jsou jeho zapřísáhlí odpůrci.


Zastupitelstvo.

Sborem za zády starosty Mareše je povětšinou mlčící zastupitelstvo, proti kterému stojí ukřičený šik místních Zemanovců. Ti nejen křičí, ale také kdykoli mohou máchají dokumenty, které mají dokazovat vinu obětí lynče. Spor v roce 2010 s blížícími se komunálními volbami pomalu graduje a především proti pomníková strana sbírá síly a volá posily. Tak se do filmu dostává Jana Bobošíková a Miloš Zeman. Bývalá hvězda televizní obrazovky a bývalý ministerský předseda se tak stávají spoluhráči v dramatu, který nerežírují. Janě Bobošíkové to evidentně nevadí a v souladu se svým vypjatým čecháčkovstvím se do hry ochotně zapojuje. Miloš Zeman ovšem snahu Pavla Danyse o zapletení do citlivého česko-německého tématu odolá. Místní Zemanovci a Bobošíkovci se pokusí z pomníku udělat téma předvolební kampaně a částečně se jim to i podaří. Volby představují finále filmu a byla by škoda prozrazovat, jak dopadnou.

Film není vlastivědně-historickým vyprávěním. Nedozvíme se, jak to ve skutečnosti bylo. Režisér sleduje své hrdiny a skrze to klade otázky. Jednou z těch v druhém plánu je fungování dnešní komunální politiky. Jedná se tak o naprostý protipól Občana Havla, dokumentárního filmu, který dal nahlédnout pod pokličku vysoké politiky, plné známých tváří. Hra o kámen nám také umožňuje sledovat zákulisí politiky tak zblízka, až se z toho tají dech. Politiky která se v podání některých novoborských redukuje na pokračování války jinými prostředky.

Hra o kámen, 2012, ČR, 56 minut, režie Jan Gebert, producent Ondřej Provazník.

publikováno: 19. 12. 2012

NEJNOVĚJŠÍ články


Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …

30 let po plyšáku zas nás maj kurvy v háku

 Falšují se dějiny, jsou tu přece od toho. Kdo sloužil bolševikům a hrabal na sebe, může …