Fotograf pyramid na Hané

V Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě připravil mladý kurátor a historik fotografie Tomáš Pospěch výběrový přehled z fotografického díla Iva Přečka. Olomoucký rodák, spoluzakladatel první poválečné fotografické skupiny DOFO byl v Praze připomenut po dlouhé době.

Tomáš Pospěch připravil pro malý prostor Sudkova ateliéru výběr šestnácti fotografií. Z cyklu Pyramidy vybral snímky z let 1976, 77 a 78. Pyramidy jsou jedním z fotografických vrcholů Přečkova díla. Pojí se v nich nalezení originálního tématu: “hledal jsem estetiku tam, kde nebyla vnímána”, uvedl později v jednom rozhovoru. Banální objekty vzniklé uskladněním zemědělského produktu proměňuje v monumenty lidské přítomnosti v krajině. Stohy vyskládané z balíků slámy či jiné zemědělské plodiny připomínají snahu o přetrvání navzdory nepřízni přírody. Monumentalita této pre-architektury v rovinaté krajině Hané přímo vyzývá, zdolej mne a rozhlédni se. Tomáš Pospěch cituje výrok Antonína Dufka věnovaný fenoménu “čisté fotografie” a to že se v ní účinku dosahovalo “maximálním zhodnocením minimálních prostředků”. Srovnáme-li dobovou horskou fotografii, tak v mnoha případech nedosahuje oné Přečkovi monumentality Pyramid.

Kurátor dále sleduje fotografovu práci s plochou fotografie – Pohledu z kopce (1983) na kterém snímek v jemných valérech šedé protínají diagonální linie. V Odtávání (1983) zbytky sněhu v brázdách zviditelňují linie orby pro oko fotografa. Centrem snímku je bílý pruh sněhu, snad v místě cesty.

Odtávání (1983)

Pospěch zdůrazňuje návaznost na Sudka to ve třech fotografiích, které využívají zřetelného tvaru krajíce chleba, či tvarově podobného vyváleného těsta v pruhu posledního světla dopadajícího do místnosti. Chléb zde není jen chléb, jde o tvar, hru mezi oblostí krajíce a rýhami poskládaného ubrousku, kterým je překryt. Či o hru světlého (sádlem namazaného) krajíce na tmavé ploše paspartovací plochy.

Ostrůvek (1990)

Motiv zakrytí/ neprůhlednosti přináší také dva snímky z cyklu Zahrádky. Přeček nehledá ztracené zahrady dětství ani zvláštní do sebe uzavřený svět Sudkovských zahrádek. Všímá si podivných pařenišť a fóliovníků, které jako negativ propouští je tu a tam světlo skrz sebe a které po svém dopadu nechává vzniknout něčemu novému. Pro ty kteří nejsou milovníky zeleniny pak vytváří zvláštní světelné objekty.

Díky své technické praxi a znalostem, které získal při běžné pracovní činnosti si Ivo Přeček v průběhu let vyrábí speciální fotoaparát. tento “rourofot” mu umožňuje fotografovat bez obavy z vlivu větru na dlouhou ohniskovou vzdálenost v plenéru. Jednu z fotografií ovlivněnou Přečkovým technickým umem je možno vidět také na této výstavě. Jedná se o multiexpozici Přečkem vyrobeného rotujícího stolku, na kterém je položeno vejce.

Rotace II (1978)

Přečkovo dílo je výsledkem větší dostupnosti fotografické techniky mnohem širším vrstvám v poválečném období . Vyučený “univerzální soustružník kovů” se díky setkání se staršími fotoamatéry v olomouckých Železárnách Petra Bezruče pouští i do jiné než rodinné fotografie. Společné fotografování vyústí do založení skupiny DOFO v letech 1958/59. Na názorovém formování skupiny se podílí především malíř Slavoj Kovařík. Ivo Přeček v průběhu 60. let fotografuje cyklus “Pracovní prostředí”. V polovině šedesátých let se seznamuje prostřednictvím sochaře Ivana Theimera s fotografem Janem Svobodou.

bez názvu (asi 1999)

Jeho tvorba postupně během šedesátých let překračuje hranice fotografie směrem k objektům. Kombinuje v nich různé materiály či celé věci s fotografií. Díky svým objektům Výlevka a Valcha vystaveným v roce 1969 v Ostravě je posléze vyškrtnut z kandidátské listiny Svazu výtvarných umělců. V průběhu normalizace má zakázáno na pracovišti fotografovat. tento zákaz ovšem nedodržuje a vznikají tak další snímky z pracovního prostředí.

Díky svému olomouckému působišti a skutečnosti, že až ve velmi pozdním věku se stal “profesionálním” fotografem, je Ivo Přeček postavou spíše přehlíženou. Přitom jeho tvorba ohledávala meze fotografického jazyka a nacházela schopnost vyjádřit se pomocí témat z běžného života. Tomáši Pospěchovi se povedlo na velmi malém prostoru představit autora, který by si zasloužil mnohem více pozornosti, než jaké se mu doposud dostávalo.

publikováno: 15. 1. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


„Intimní rozhovor“ s hlavou Parlamentních listů

Intimního je čím dál míň. Nejen kamerové systémy skoro všude „monitorují“. V těchto mlžných dnech a nocích, …

Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …