Skrýš všem na očích: Kanibalové na útěku!

Úryvek z románu The News Clown, vydaného anglicky nakladatelstvím Equus Press, v překladu Davida Vichnara. V originále si jej můžete přečíst v anglickojazyčné verzi Přítomnosti, The New Presence.

Zase jsem neměl ani floka, a tak jsem zašel k Evženovi. Evžen otevřel láhev, rozlil nám pití a spustil film. Měl jsem ten den volno – venku bylo slunečno a teplo, i ptáky bylo slyšet, ale Evžen stáhnul rolety a zhasnul světla. Nedal si říct. Nechtěl, aby nás někdo „šmíroval“ – tahle záležitost byla „zakázaná v šestatřiceti státech“. Na obrazovce se objevila žena v růžových plavkách a vysokými černými podpatky rozšlapávala řetězec švábů.

„CHUDÁČCI MALÍ!“ zaječel Evžen. Pak se ušklíbl a usrkl ze skleničky.
Ta blonďatá kočka zatím típala brouky a kobylky, otáčela palcem u nohy, drtila je patou, na kameru vyplazovala jazyk. Zpomalené záběry odhalovaly, jak se jí z toho rozmačkávání třese zadnice. Záběr zpod skleněné podlahy ukázal, jak se brouci trhají na kousky a vybuchují.
„ACH, NE! ACH, NE!“ vypískl Evžen.

Pak střih na další holku, zrzku v modrožlutém stejnokroji roztleskávačky. Poslala do kamery několik polibků a potom svými Reeboky rozšlápla ještěrku. Pak se tam mihnul salamandr a drobounké zelené hádě. Jen tak se tam plazilo, hlavičku přímo na hraně skla. Roztleskávačka se dala do svlékání, odhodila jak sukni, tak svetřík. Nakonec tam stála jen v bílých kalhotkách, podprsence a teniskách.

„HADY JÁ NESNÁŠÍM!“ zavřískal Evžen.

S Evženem jsem se seznámil, když jsem melouchařil u Lisbergera a Knoxe, firmy, co prodávala lékařské potřeby – sklad gumových rukavic a vatových kuliček a injekčních stříkaček, ale taky součástek do kardiostimulátorů a trubičkových výztuží, defibrilátorů, izolačních přístrojů, atd. Evžen měl za úkol připravovat zásilkové doklady, musel vždycky přijít na to, co bylo ve které krabici, a vytisknout pro každou správný štítek. Já měl zase za úkol štítky lepit na krabice a pak krabice posouvat na nákladovou plošinu. Evžen nějak musel nahlédnout do mé zmučené a rozpolcené duše a odhalit ve mně další oběť, protože mě od prvního dne, co jsem tam pracoval, lanařil k sobě domů, abychom spolu „koukali na filmy“. Prvních asi tak čtrnáct dní jsem ho odmítal, ale už další pátek jsem se ocitl na mizině.

„Dobrá, Evžene, přijdu pobejt, ale hele, budu mít žízeň. Hodně velkou žízeň. Budeš toho mít doma dost, nebo si to budu muset přinýst?“
„Jasná věc, něco koupím. Co bys rád?“
„Flaška vodky by měla stačit.“
„No tak to nema problema.“
„Ale pořádná flaška, Evžene, žádný troškaření. Chci se vožrat. Pořádně si vožrat držku.“
„No to je v pohodě, u mě doma můžeš chlastat do aleluja. Bydlím sám…“

Evžen měl dlouhý vyzáblý krk a výrazně propadlý hrudník, jako by se pod vahou lebky hroutil sám do sebe. Měl ostré lokty, kostnatá zápěstí a nehty okousané tak, že špičky prstů měl rozedřené do masa. Zuby měl šedivé, z vlasů měl hromádku hnědého bláta. Patřil do klubu týpků, kterým asi nikdy nedojde, že na sklech brýlí se jim usadila vrstva prachu a zbytků od jídla.

Když jsme se viděli podruhé, začal mi vykládat, jak ho „nespravedlivě“ vyhodili, když dělal poslíčka u Rosemary Westové. Prý to byl „nejlepší flek na světě“, pohodička v největším obchoďáku celého Bay City. Jednoho dne ale dostal padáka, byl odejit, a to „bez slova varování“. Namlouvali mu, že prý kvůli ekonomickým důvodům, ale Evžen jim to nezbaštil. Podle něho to bylo tím, že si vjel do vlasů s jistou nadřízenou.

„Nesnášela mě! Nesnášela tam všechny!“
„To je možný, Evžene…“

Evžen bydlel v 2+1 poblíž korejské čtvrti a stěny bytu měl polepené filmovými plakáty jako Dům u černých důtek a Říkají jí jednoočka, Galaxina a Posedlost sestry Sherri, Toxický mstitel, Frankenstein stvořil ženu, Dívčí otrokyně čarodějky Morgany, Strachozoidi, SLIMÁCI: Filmová verze, Vampýři, Kmotr, Malibu High, Pomsta sester roztleskávaček, Masakr naháčů, Osamělí bandité, Zombiegeddon… Taky tam měl několik šanonů, ve kterých sbíral podepsané podobenky hvězd jako Jessica Hahnová a Beckie Monroe, Chandra Hussová, Julie Strainová, Barbara Cramptonová, Milky Blandotová a tak dále. Navštěvoval různá shromáždění, kde se ťulpasové jako on s těmito ženami za poplatek setkávali.

„Ta má ale dlouhý bradavky, co?“ šklebil se Evžen. „Krásný dlouhý bradavky. Viděl jsem je na vlastní oči, měl jsem je nadosah jak tebe tady…“
„Paráda, Evžene, vážně bomba…“
„V reálu jí to sluší ještě víc, jestli se tomu vůbec dá věřit…“
„Já tomu věřím.“
Jako vedlejšák měl Evžen prezidentské atentáty, úspěšné i neúspěšné.
„Mnung by mohl bejt jako prezident celkem v cajku… pokud ho teda nevodbouchnou.“
„Jak to myslíš, Evžene?“
„No… Prezidenti mají takovej zvyk, že končej s dírou v hlavě, nebo ne?“
„No, jak se to vezme… Asi máš recht.“

Evžen se pak dost dopodrobna rozpovídal o pokusu o atentát na Andrew Jacksona z roku 1835. Jacksona před ním zachránilo to, že dvě zbraně, které měl vrah u sebe, selhaly. Obě zbraně. Pamatuju si, jak jsem o tom slýchal ve škole, ale Evžen znal všechny extra podrobnosti a ujistil mě, že obě pistole byly Derringery…

Evžen měl taky jisto v tom, že potom, co zastřelil Lincolna, zachytil se John Wilkes Booth při skoku z balkónu na jeviště Fordova divadla za chodidlo o americkou vlajku, následkem čehož si zlomil nohu.
Evžen taky říkával: „Všechno se vším souvisí.“ Například povídal, že John Hinckley se znal s Bushovic rodinou, a kdo by to byl řekl, že poté, co Hinckley postřelil Reagana a úřadu prezidenta se ujal George Bush, o téhle skutečnosti radši všichni pomlčí?

„Ale no tak, Evžene…“
„Všechno se vším souvisí. Všechno. Nebo se to podle tebe jen stává, co?“ Odporně se zašklebil. „Je to snad jen shoda okolností?“
„Nech toho, Evžene.“
„Nic takovýho jako shoda okolností není!“ zakřičel.
Později jsem si dal tu práci a omrknul to. Zdálo se, že na tom asi něco bude. Vypadalo to, že se Bushovi a Hinckleyovi opravdu znali a byli mezi sebou ve spojení. Netušil jsem, co si o tom myslet.
Když jsem byl u něho na návštěvě poprvé, měl Evžen za to, že bych měl zhlédnout Kanibalský holocaust. „Tohle zakázali nejmíň v padesáti zemích!“ řekl.

Rozlili jsme si sklenky a on nahodil film. Chvíli se to dostávalo do tempa, když tu náhle někdo vzal opici, rozsekl jí hlavu vedví a jal se jí žrát mozek. Vypadalo to dost skutečně.
„Ono to je skutečné,“ ujišťoval mě Evžen.

Chvíli na to vytáhli z Amazonky nějakou obří želvu a jeden týpek jí usekl nohu. Mávala kolem sebe už jen třemi. Tohle taky nevypadalo, že by bylo markýrovaný, ale jistotu jsem nabyl až ve chvíli, kdy ten týpek tý želvě odřízl spodní půlku krunýře a ven se vyvalilo želví srdce a vnitřnosti, které se na vzduchu třásly jak sulc. Teď bylo nabeton jasný, že tohle jenom jako nebylo.
A to už na mě bylo příliš moc vodky a příliš moc želvích vnitřností. Bylo mi na blití, a tak jsem vstal, že si to půjdu odbýt.

„Počkej, oni to teď sežerou!“ volal Evžen.

Já ale nečekal. Vyštěkal jsem se a vrátil se včas, abych viděl, jak toho chlápka, co rozsekal tu želvu, kousnul had. Všichni se mohli posrat. Hada rozsekli vejpůl a tomu chlápkovi rychle usekli nohu. Nezabralo to. Bylo po něm, a tak ho přikryli listím.

Usadil jsem se a pokračoval v té flašce vodky. To jsem ani netušil, že to nejlepší mě teprve čeká. Banda namachrovaných Amíků přímo před zraky strachem schoulených kanibalských vesničanů zastřelila prase. Vypadalo to dost skutečně. Potom Amíci vypálili kanibalům chatrč, aby mohli pro roztočený dokument nahrát kmenový masakr. K tomu jim hrála podivná hipícká flétnová muzika. Muži pak skupinově znásilnili mladou kanibalku, a to i přes chabé a předem marné protesty jediné přítomné Američanky. Řízením osudu skončila kanibalka na dřevěném kůlu, který ji vedl vaginou dovnitř a pusou ven z těla. Američani tomu říkali „rituální potrestání“, řehtali se tomu a na kameru pronášeli chytrácké poznámky pro ten svůj dokumentární film.

Pak se do nich kanibalové konečně pustili. Blonďatého amerického hipíka vysvlékli ze šatů, ušmikli mu pinďoura a kamennými noži ho nakrájeli na červené kousíčky. Malí kanibalští ďáblíci s beatlesáckými účesy svlékli ženu donaha a znásilnili ji, pak ji odvedly kanibalky a uřízly jí hlavu. Dál jim k tomu hrála bláznivá hipícká flétnová muzika. Já cucal vodku. Neotrkanému americkému režisérovi odřízli hlavu od těla. Evžen se zařehtal. Já dál cucal vodku. Měl jsem v pácu tu flašku dopít.

Zablýskl se obrázek želvy a vodka ve mně vybouchla. Běžel jsem zpátky na záchod.
Po návratu jsem si prohlédl obal kazety. Tenhle filmeček natočili blázniví komouši taliánský. Seděl jsem a v hlavě mi hučelo. Ty parchanti zatracený zplundrovali život, zplundrovali smrt, zplundrovali naději. Rozkopali lidem ksichty a čekali, že si tím vysloužej metál.

„Evžene,“ řekl jsem v pondělí v práci, „tohle přece nemůžeš ukazovat někomu, kdo je nalitej! Ten film je nebezpečná zbraň, málem mi z něj ruplo v bedně…“
Evžen si rukou zakryl ústa a zařehtal se. „Já už to viděl podevatenáctý!“
Když jsem pak začal dělat ve Zprávách z města, vzal to Evžen jako záminku pro to, aby mě začal tahat za fusekli ještě víc a častějc.
„Tak ty si prý říkáš novinář – nebo seš snad jeden z nich?“ popichoval mě. „Takže seš jeden z nich! Věříš tomu, co ti věšej na nos. A navíc patrně za blázna považuješ mě…“
„Ale kulový,“ já na to. „Nevěřím jim ani dobrej den.“
Jednou během přestávky mezi Zlatým ninja bojovníkem a Chuckyho nevěstou jsem se ho zeptal: „A co ten Boeing, Evžene… zasáhl 11. září Pentagon, nebo ne?“
„ŽÁDNÝ LETADLA TAM NIKDY NEBYLY!“
„Cože?“
„VŠECHNY LETADLA, KTERÝ SE 11. ZÁŘÍ OBJEVILY V TELEVIZI, BYLY PODVRŽENÝ! BYLY JAK Z KRESLENÝHO FILMU!“
„Sakra, Evžene, co je to s tebou, chlape. Já se tě tu ptám se vší vážností na ten Boeing.“
„Ty snad věříš všemu, čím tě v telce krměj?! Dokud to vypadá tak nějak skutečně a říkali to ve zprávách, tak tomu věříš, viď?“
„Evžene, Evžene – to je šílený. Žádný letadla? Kreslený letadla? Co to plácáš za nesmysly? Hele, to by přece nikdo… to je moc… to je prostě moc. A čeho je moc, toho je příliš – a tohohle teda tuplem.“
Evžen se zakřenil, usrkl trochu vodky, vyvalil oči. Zahihňal se.
„Myslíš, že by na to neměli? V telce uměj zfalšovat úplně všechno. Kdo podle tebe vysílá televizní signál? Jak víš, že televizi nepřepnuli na zpožděný nahrávání?“
„Panebože, žádný letadla?! To by byla největší bouda všech dob. Naprosto největší. Zavraždění Kennedyho a Zátoka sviní a Oswald by se mohli jít klouzat.“
Evžen se srkavě zahihňal.
„Takže seš jedním z nich. JO, SEŠ! Věříš všemu, co ti nakukaj…“
„To teda ne.“
„Bylo to lehký jak facka,“ řekl Evžen. „Ty baráky nechali vybouchnout a do videozáznamů pak nastříhali ty letadla. To jim zabralo nejvýš tak pár vteřin. Pak to ukázali světu a všichni jim hned sežrali i s navijákem, že hliníkový letadla sundaly věže z oceli a betonu! PŘESNĚ, JAK TO ŘÍKALI V TELCE! Světový obchodní centrum!“
„Sakra, Evžene. Říkám ti, je to obludný. Je to hřích, na tohle takhle jenom pomyslet.“ Evžen se jen hihňal.
„Nedochází ti, že porazit je můžeš jenom tehdy, když promyslíš stejný šílenosti, co voni? Říká se tomu Velká lež. Užs vo tom někdy slyšel?“
„Kurvafix, Evžene.“
Evžen se uchichtl.
„Taky tomu říkají Skrýš všem na očích. To, po čem pátráme, máme všechno přímo před sebou. Jen to nikdy nespatříme.“

publikováno: 15. 1. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …