Skepsi ve psí a o kursu nadosobních hodnot

V minulém čísle Přítomnosti dočetl jsem se v článku J. Kodíčka O generaci ztracené a opět téměř zase nalezené, o zásadních výtkách skepse a o neschopnosti povznésti se k hodnotám nadosobním, jež této generaci z r. 1914 jsou adresovány. A to ani není všechno: vždyť nám (a specielně bratřím Čapkům) přisuzují i naprostý nihilismus. Dle toho byla by tedy tato generace od základu odsouzena zůstati vlastně sterilní.

Nechci omývati žádné mouřeníny, a konečně vím to už dosti dávno, že je celkem lhostejno, jakou kdo u nás na sobě nese nálepku; nějakou dostat musí. Chci jen poznamenati, že se mi to s tou skepsí nikterak nezdá tak zlé, a že nemohu dobře pochopiti hrůzu, kterou z ní a ze skeptiků má p. Gotz. To my jsme tak lehkomyslní, že – ačkoliv jsme na skeptiky ocejchováni – věru se ani dosud nedomýšlíme, jsme-li skeptiky, nebo vůbec něčím jiným, dokonce snad náruživými optimisty a melioristy. V obecných rčeních se sice o skepsi říka, že je ,,zžíravá´´ a ,,ničivá´´, ale obávám se, že tu bývá, drobet nemístně, ztotožňována buď s mravním cynismem, nebo s naprostou beznadějí duše. Ale skepse se nazývá schválně a zvlášť skepsí jen proto, že nepochybně je něčím jiným než cynickou otrlostí nebo ,,nejčernější beznadějí´´. (…) Proto, když se podíváme do literatury, obyčejně jeví se nám tzv. skeptikové jako jadrní a robustní lidé a teoretisté a ideologové většinou zas jako mátohy. Vyvěrá z nich více života i více dobroty: proto je mnohem příjemnější čísti tisíc let starého skeptika, než jalového idealistu z dneška. Ale nejen proto je skeptik živějším a aktivnějším člověkem než ideolog, nýbrž také proto, že skeptik věří v tisíc věcí, kdežto ideolog věří jen v jedinou.

Je tedy skeptik v jádře jediným nejlegitimnějším optimistou, neboť když přeměřil věci co do jejich životní nosnosti, dovede je uznati a věří v ně. Naproti tomu ideolog věří jen ve svou ideu a přehlíží a odmítá vše ostatní, co se mu rovnou nehodí: to vše pak je mu špatné a překonané. Tu tedy skeptik žije ve světě utěšenějším, bohatějším a bezpečnějším, co ideolog mnohdy se tu musí cítit jako na území nepřátelském či v nehostinné pustině. Skeptik nevěří jedině ve fráze, ale jinak lze mu věřiti ve vše na světě, kdežto ideolog nemá dostatečnou víru v nic, než začasto výhradně ve svou frázi.

Můžeme si na to vzíti příklad skoro školní: Karel Čapek je prohlašován za skeptika, který v důsledku tedy musí být pesimistou a nemá dosti lidskosti. Ale, kdo přečetl s jasnou hlavou nějakou jeho knížku, nemůže neviděti, že Karel Čapek věří v tisíc věcí. (…) Jak vidíte, nepochybuje o ničem, co pro jeho cit a zdravě a bystře pracující rozum se jeví skutečným a dobrým. Ba věří i ve věci nehmotné, v neviditelné hlasy, v hlasy pochyby, v nejvnitřnější hlasy bolesti, svědomí a poznání, v křižovatky a prahy osudu. Není nic, nad čím by ho nutkala ideová pýcha a zpupnost přehlíživě a s nepřátelskou nedůvěrou pokrčiti nosem a vykazovati ze života a času ven. Proto vyvěrá z prací Karla Čapka jistá sugesce bodrosti a důvěry v život, což u autora prohlašovaného za čirého intelektuála, působívá sympaticky. Je to právě výhoda, jaké se mnohdy citelně nedostává třeba p. Gotzovi, když píše své situační články o moderní literatuře, kde rozhodně přál by si být optimistou. Věří jen ve svou ideu… (…)

Tu tedy se nemohu nepřiznati, že opravdu odjakživa jsme chovali jistou nedůvěru ke všem agentům s hodnotami nadosobními. Ke každému, kdo si vyplachoval ústa velikými slovy. Byť by slepice sebe hlučněji kdákala, přece jsme váhali uvěřiti, že snesla zlaté vejce. (…) Znamená to však, že by nám nadosobní hodnoty byly příliš nedostupně vysoko a daleko nad nízkostí našich obzorů? Ujišťuji, že, i přes naši nedůvěru k trubačům nadosobních hodnot, vždy jsme chovali k hodnotám nadosobním úctu. Ale přece jen vždy je nutno začínati začátkem, a tu bych řekl, že cesta k víře v hodnoty nadosobní musí přece jen v první řadě vést i přes víru v hodnoty osobní a v hodnoty obecné, to ovšem udává určitý vztah k lidem, životu i celkům…

Celý článek původně vyšel v Přítomnosti dne 26. 6. 1924.

publikováno: 17. 1. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …