Skepsi ve psí a o kursu nadosobních hodnot

V minulém čísle Přítomnosti dočetl jsem se v článku J. Kodíčka O generaci ztracené a opět téměř zase nalezené, o zásadních výtkách skepse a o neschopnosti povznésti se k hodnotám nadosobním, jež této generaci z r. 1914 jsou adresovány. A to ani není všechno: vždyť nám (a specielně bratřím Čapkům) přisuzují i naprostý nihilismus. Dle toho byla by tedy tato generace od základu odsouzena zůstati vlastně sterilní.

Nechci omývati žádné mouřeníny, a konečně vím to už dosti dávno, že je celkem lhostejno, jakou kdo u nás na sobě nese nálepku; nějakou dostat musí. Chci jen poznamenati, že se mi to s tou skepsí nikterak nezdá tak zlé, a že nemohu dobře pochopiti hrůzu, kterou z ní a ze skeptiků má p. Gotz. To my jsme tak lehkomyslní, že – ačkoliv jsme na skeptiky ocejchováni – věru se ani dosud nedomýšlíme, jsme-li skeptiky, nebo vůbec něčím jiným, dokonce snad náruživými optimisty a melioristy. V obecných rčeních se sice o skepsi říka, že je ,,zžíravá´´ a ,,ničivá´´, ale obávám se, že tu bývá, drobet nemístně, ztotožňována buď s mravním cynismem, nebo s naprostou beznadějí duše. Ale skepse se nazývá schválně a zvlášť skepsí jen proto, že nepochybně je něčím jiným než cynickou otrlostí nebo ,,nejčernější beznadějí´´. (…) Proto, když se podíváme do literatury, obyčejně jeví se nám tzv. skeptikové jako jadrní a robustní lidé a teoretisté a ideologové většinou zas jako mátohy. Vyvěrá z nich více života i více dobroty: proto je mnohem příjemnější čísti tisíc let starého skeptika, než jalového idealistu z dneška. Ale nejen proto je skeptik živějším a aktivnějším člověkem než ideolog, nýbrž také proto, že skeptik věří v tisíc věcí, kdežto ideolog věří jen v jedinou.

Je tedy skeptik v jádře jediným nejlegitimnějším optimistou, neboť když přeměřil věci co do jejich životní nosnosti, dovede je uznati a věří v ně. Naproti tomu ideolog věří jen ve svou ideu a přehlíží a odmítá vše ostatní, co se mu rovnou nehodí: to vše pak je mu špatné a překonané. Tu tedy skeptik žije ve světě utěšenějším, bohatějším a bezpečnějším, co ideolog mnohdy se tu musí cítit jako na území nepřátelském či v nehostinné pustině. Skeptik nevěří jedině ve fráze, ale jinak lze mu věřiti ve vše na světě, kdežto ideolog nemá dostatečnou víru v nic, než začasto výhradně ve svou frázi.

Můžeme si na to vzíti příklad skoro školní: Karel Čapek je prohlašován za skeptika, který v důsledku tedy musí být pesimistou a nemá dosti lidskosti. Ale, kdo přečetl s jasnou hlavou nějakou jeho knížku, nemůže neviděti, že Karel Čapek věří v tisíc věcí. (…) Jak vidíte, nepochybuje o ničem, co pro jeho cit a zdravě a bystře pracující rozum se jeví skutečným a dobrým. Ba věří i ve věci nehmotné, v neviditelné hlasy, v hlasy pochyby, v nejvnitřnější hlasy bolesti, svědomí a poznání, v křižovatky a prahy osudu. Není nic, nad čím by ho nutkala ideová pýcha a zpupnost přehlíživě a s nepřátelskou nedůvěrou pokrčiti nosem a vykazovati ze života a času ven. Proto vyvěrá z prací Karla Čapka jistá sugesce bodrosti a důvěry v život, což u autora prohlašovaného za čirého intelektuála, působívá sympaticky. Je to právě výhoda, jaké se mnohdy citelně nedostává třeba p. Gotzovi, když píše své situační články o moderní literatuře, kde rozhodně přál by si být optimistou. Věří jen ve svou ideu… (…)

Tu tedy se nemohu nepřiznati, že opravdu odjakživa jsme chovali jistou nedůvěru ke všem agentům s hodnotami nadosobními. Ke každému, kdo si vyplachoval ústa velikými slovy. Byť by slepice sebe hlučněji kdákala, přece jsme váhali uvěřiti, že snesla zlaté vejce. (…) Znamená to však, že by nám nadosobní hodnoty byly příliš nedostupně vysoko a daleko nad nízkostí našich obzorů? Ujišťuji, že, i přes naši nedůvěru k trubačům nadosobních hodnot, vždy jsme chovali k hodnotám nadosobním úctu. Ale přece jen vždy je nutno začínati začátkem, a tu bych řekl, že cesta k víře v hodnoty nadosobní musí přece jen v první řadě vést i přes víru v hodnoty osobní a v hodnoty obecné, to ovšem udává určitý vztah k lidem, životu i celkům…

Celý článek původně vyšel v Přítomnosti dne 26. 6. 1924.

publikováno: 17. 1. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …