Lež vítězí

Civilizační procesy se odvíjejí v jiném rytmu než ty, které odrážejí stav vědomí dané společnosti. Co tedy představuje těch pět let, po které nám bude nutné – pokud možno ne pasivně, prosím – přetrpět zneklidňujícím způsobem zahájené prezidentství Miloše Zemana, vedle více než 200 let onoho stále nedokončeného úsilí nazývaného „národní obrození“ proměnit kdysi Germány podmaněné české etnikum v moderní evropský národ? Málo přece, nic než prodloužení našeho čekání, a v žádném případě to neznamená smrt našich vlasteneckých nadějí. To, co vadí, není ani tak to, že Karel Schwarzenberg nevyhrál, jako metody, za jejichž použití se podařilo uspět jeho soupeři: včetně toho, jaký signál tento druh vítězství vysílá směrem nejen k ostatním národům, ale především směrem k nám samotným.

K nově – demokraticky – zvolenému prezidentovi bychom nebyli takto přísní, kdyby jeho úspěch nebyl založen na popření devízy naší republiky, již si její zakladatel nechal vyšít na svou zástavu: „Pravda vítězí“. Kampaň vedoucí k tomuto úspěchu zjevně obsahovala snahu přesvědčit veřejnost o tom, že jeho odpůrce zpochybňuje poválečné uspořádání ve Střední Evropě. Že by pouze nevinný politický fígl, k nimž ve volebních kampaních běžně dochází? Podle nás prachsprostá lež, o to škodlivější, že posvěcuje politickou chybu, jejíž nepřipouštění nadále komplikuje rovnocenné zařazení českého národa do koncertu plně emancipovaných, sebevědomých evropských národů a podporuje představu, že tento se nadále topí v jakési mimoevropské bažině. Ano, „chyby“, jak řekl svého času kníže Talleyrand, taktéž jako náš „kníže“ ministr zahraničních věcí jisté země, „jsou někdy horší než zločiny“. To se dá plně uplatnit i na „odsun“ samotný, jenž představoval nejen zločin, ale zjevně i chybu, jak to dokazuje už samotný fakt, že se nám jako strašidlo vrací do veřejných debat po bezmála 70 letech.

Co vlastně řekl Karel Schwarzenberg? Pouze to, že z dnešního pohledu by bylo vystěhování Němců posuzováno jinak než ve své době, kdy představoval zcela srozumitelnou reakci na právě prožité hrůzy. A copak to není pravda? Proč by nám mělo podobné tvrzení vadit, včetně zdůrazňování přesvědčení, že připouštění kolektivní viny se příčí našim morálním a právním principům? Určitě by nám to vadit nemělo. Nevadí to ani autoru těchto řádek od dětství živeného vyprávěním o zvěrstvech páchaných „Sudeťáky“ na zubožených účastnících tzv. „pochodů smrti“, při nichž zahynul počet přátel jeho rodiny. Dokonce se domnívá, že by nám podobná reflexe možná pomohla i v naší snaze o tolik reklamované „překonání minulosti“, a to i při posuzování období, v nichž by už nešlo o ty, které naději neztrácející Masaryk nazýval „našimi Němci“.

Nebudeme se tu ohánět Biblí, která mluví „o trámu v oku svém“ a následně posuzovat, nakolik ta či ona tříska v oku těch či oněch je porovnatelná s tím či oním trámem v očích těch druhých.Víme jen, že dospělost spočívá v tom, že se dotyčný jedinec neohání vinami druhých, k tomu aby ospravedlnil své vlastní činění a věčným poukazováním na to, že „on si nezačal“. A totéž by mělo platit o jedincích, z nichž se skládají celé národy. Představa, že barbaři jsou ti druzí na rozdíl od „nás“, je – jak nám vysvětluje moudrý antropolog či etnolog Claude Lévy-Strauss – základní představou právě barbarů samotných. Oproštění se od této představy spočívá v připouštění myšlenky, že nikdo není barbar, či chcete-li, naopak, že barbar dřímá v každém z nás. A existuje-li nějaký civilizační projekt hodný tohoto jména, tak je to právě potíraní barbarství ve vlastním nitru spojené se snahou ho potřít ve společenství, ke kterému náležíme.

Tento projekt se nazývá Evropa. Genius evropské civilizace, za jejíž neoddělitelnou součást se považujeme, spočívá v odvěké po staletí se vyvíjející schopnosti této civilizace vrhat kritický pohled na sebe samu a analyzovat vlastní dějiny. Tato civilizace si je zároveň vědoma, že tato schopnost není nabyta jednou provždy a že se může snadno vytratit. Sebekritičnost spojená s pocitem vratkosti je asi to hlavní co dělá rozdíl mezi evropským civilizačním okruhem a jinými okruhy, jejichž vykročení obdobným směrem je často nadále brzděno fanatismy ať už náboženského nebo nacionalistického druhu. Z již řečeného vyplývá, že hranice mezi všemi těmito okruhy není ani tak geografická jako hranice uvnitř každého z nás. Je tudíž na každém z nás, abychom si tuto hranici přísně střežili a nenechali se zaplavit návaly nesnášenlivosti a nevraživosti. Zejména když se definujeme coby „federalista“ a aspirujeme na funkci zástupce vlastního státu navenek. V euroslangu bychom mohli říct, že nevraživosti vůči druhým má věru minimální eurointegrační potenciál. Takhle bychom Evropu opravdu nesjednotili. Ledaže náš cíl je úplně jiný!?

publikováno: 28. 1. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …