Česká republika mezi Západem a Východem

Počínaje nástupem nového prezidenta ČR žijeme ve změněném světě. Zemanovo vítězství bylo přesvědčivé. Vyhrál v přímé volbě, což znamená faktické (nikoli nominální) posílení prezidentských pravomocí, zvlášť když se tak děje v situaci, kdy další hráči vysoké politiky tomuto trendu nechtějí a ani nejsou schopni společně čelit.

Uspěl díky tomu, jak se voličům představil: totiž jako zastánce českých národních zájmů, české demokracie a myšlenky sociální spravedlnosti proti silám reakce, aristokracii, sudetoněmeckým revanšistům a křesťanským církvím (zejména té katolické). Základní dějinný zlom v této ideologii je vítězství spojenců (USA, Velké Británie, SSSR, ad.) nad nacistickým Německem. Dnešní mezinárodní instituce (např. EU) je třeba chápat na těchto základech. Zkrátka, dějiny pro nás neskončily, jak se domníval Francis Fukuyama, až v devadesátých letech, nýbrž už v r. 1945.

Každé dějinné pojetí se dřív nebo později nějak promítne i do toho, jak jsou v každodenní podobě naplňována občanská práva a svobody. Zároveň to, co se stalo v poslední době, od Zemanova vyhlášení války „podstatné části médií“ přes úsilí o tiché rozšíření prezidentských pravomocí až po boj o ÚSTR je třeba chápat v rámci nové situace, v rámci druhé České republiky, jejímž Charlesem de Gaullem (vybírám úmyslně nejlichotivější ze jmen, které mne v této souvislosti napadají) se Zeman zjevně hodlá stát.

V této souvislosti má významnou úlohu spor o pojetí minulosti, tedy té nedávné, kterou se bojíme i jen pojmenovat. Podle dnešních historických scientologů (jedním z nich je např. Jan Adamec, viz článek v Sobotní í Orientaci LN) je v konfliktu analytický systém běžný v západní Evropě s popřevratovou politickou propagandou, danou společenskou objednávkou. Výklad minulosti přitom prý nelze omezovat jen na dějiny represivních orgánů, patří k ní i každodennost života obyčejných lidí, které většinou „velká politická historie“ míjí a kteří se starají o svůj omezený život.

Na tom je jistě kus pravdy. Většina lidí přicházela do styku s orgány politické policie jen výjimečně. Skoro každý ale zažíval např. za normalizace ve svém „omezeném“ životě dopad tehdejšího zákoníku práce, který sice umožňoval lidi snadno vyhazovat, ale velmi jim omezoval možnost svobodně si volit povolání už tím, že v tom případě protáhl výpovědní lhůtu na devět měsíců. Toto novodobé nevolnictví dopadalo v každodennosti na všechny, pravda, na některé víc, na jiné míň, a je to sice malý, ale zato pěkný případ toho, jak se i v každodenním životě uplatňovala tvrdá ruka rudého samoděržaví, a jak se „omezený život“ obyčejných čičmundů a „velká politická historie“ prolínají.

Oblíbené jsou taky poukazy na to, že čičmundové si za svůj smutný úděl mohou sami. Podle Jiřího Suka je rozpor mezi polistopadovým antikomunismem a opačnou historickou zkušeností. Jako příklady uvádí mj. nadšenou podporu KSČ v období Pražského jara a snadnou adaptaci na konzumní variantu normalizačního socialismu. I na tom je jistě hodně pravdy, ve prospěch čičmundů však mluví významné polehčující okolnosti. V roce 1968 si komunističtí reformátoři, o jejichž dobré vůli nepochybuji, ale legitimitu měli jen potěmkinskou, vybrali u čičmundů důvěru a legitimitu jaksi na dluh, a tento dluh pak v srpnu odmítli zaplatit, protože jim k tomu chyběly politické schopnosti i morální síla (jedna čestná výjimka potvrzuje pravidlo). A čičmundové pak prý uzavřeli, jak se říká, nepsanou smlouvu s Husákem: aniž bych chtěl jejich postoj heroizovat, musím upozornit, že tak učinili poté, co je zradili odpovědní politici, kterým důvěřovali, dále za asistence statisíců po zuby ozbrojených ruských vojáků, a konečně že to, co jim byl schopen nabídnout havlovský disent, byl modelový příklad zelináře, který láme své okovy úpravou výkladní skříně a odchází hrdě do splendid isolation „paralelní společnosti“, disidentského ghetta.

Za vrchol považuji, když pak někdo tvrdí, že stejně jako západní demokratické Německo vybudovali i bývalí členové a funkcionáři NSDAP, tak i lidé, kteří šli na prvního máje 1989 v průvodu, byli s největší pravděpodobností titíž, kteří demonstrovali v listopadu téhož roku proti KSČ. To je strašně přehnané ze dvou důvodů: za prvé, do prvomájových průvodů chodili zaměstnanci orgánů státní správy a privilegovaných institucí, vedoucí manažeři podniků, členové KSČ, vojáci, policisté (v civilu), a ovšem školní dítky (ty musely). V podniku, kde jsem pracoval, normální zaměstnanec do průvodu nezamířil prostě proto, že to na něm ani nikdo nechtěl. A za druhé: je něco jiného jít na potěmkinskou manifestaci (nebo k potěmkinským volbám), a něco jiného podepsat přihlášku do NSDAP (potažmo KSČ) nebo dokonce vázací akt agenta StB. Nejde snad o to dát těm druhým alibi? A svalit odpovědnost z politických elit na „lid“?

A konečně – k pojetí dějin je třeba poznamenat: Za prvé, dějepisectví není nezaujatým, vědeckým popisem historických zkamenělin. To, co popisují, jsou naše dějiny, a jejich podání je jen nástrojem, jak naši přítomnost, jako vždy nerozhodnutou a váhající mezi horším a lepším, uchránit před minulými chybami a načerpat sílu z výdobytků minulosti. Dějepisectví je vždycky soudem nad minulostí. Za druhé: pojmy jako „komunismus“ nebo „totalita“ jsou mlhavé a málo obsažné, protože tak, jak se tu užívají, jsou ahistorické. U nás se neuplatňoval žádný komunismus ani žádná totalita, prostě jsme se na čas (1945-89) stali součástí zaostalé orientální despocie a osudově nás to poznamenalo. Z čehož za třetí plyne: hlavní konflikt v dnešní české společnosti není konflikt mezi „vědeckostí“ a zaujatou propagandou. Česká společnost je podobně jako v celé naší moderní minulosti zmítána konfliktem mezi liberální demokracií, vyrůstající z křesťanských základů, a zmateným emancipačním nacionalismem, čerpajícím z východních vlivů. Je to konflikt mezi Západem a Východem.

Vloženo dne 6. 5. 2013

Článek původně vyšel v Lidových novinách dne 30. 4. 2013.

publikováno: 6. 5. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …