Doba mechanismů, v něž se mění i lidé

Lidská práva? Jak omezený a nedůležitý, nedůstojný to cíl! Asi jako požadavek trestanců, aby jim o čtvrt hodiny prodloužili vycházku.

Jsou dvě možnosti: buď opustit lidské stádo a žít svobodně v samotě lesní nebo přijmout některý z jeho mýtů, žít se stádem a podřídit se jeho zákonům. Žádat svobodu uprostřed stáda nebo dokonce pro všechny jeho příslušníky je úplný nesmysl.

Poučný je antický antropomorfismus, uvažující o státu jako o lidském organismu. Lidé jednají v zájmu celku, aniž by často o něm měli představu. Pokud jednají svobodně proti němu, hubí jej a stejně jako zhoubný nádor hynou s ním. Organismus a buňku spojuje navzájem krev. Proud krve živí buňku a buňky tvoří organismus. Krev společného rodu a krev společně prolitá v boji tvoří národ a jeho dějiny.

Humanistické bláboly jsou tak dobré leda do protestních resolucí.

Historie jde svou tajemnou cestou a my, chceme-li pochopit současné jevy, musíme zkoumat jejich staré kořeny.

Rozdílný vývoj západní a východní Evropy není záležitost současnosti, ale vyústění staleté minulosti.

Od osmnáctého století nastupují v Evropě k moci nové, nižší třídy. Na západě tento vývoj vrcholí revolucemi. Teoretické vyjádření svých zájmů nalezly nové třídy v idejích Lockových a Montesquieových. Individuum má být základem společnosti. Stát má sloužit jednotlivci a nikoliv jednotlivec státu. Svobody jednotlivce jsou posvátné.

Ve střední a východní Evropě probíhá vývoj jinak. Reformy, které jsou nezbytné, aby se zabránilo zaostalosti a ovládnutí západem a jeho omlazenou agresivitou, provádí shora osvícený panovník. Lid je příliš nevzdělaný a má příliš malý rozhled, aby mohl posoudit své vlastní zájmy. Dobro mu musí být vnuceno. Silný stát, jemuž jsou všichni podřízeni, je podmínkou přežití. Panovník se nazývá prvním sluhou státu.

Tradice osvícenského absolutismu na východě trvá. Promítla se jak v německém nacismu, tak v ruském bolševismu.

Západní liberalismus a východní absolutismus mají své historické příčiny i filosofická zdůvodnění. Srovnávat oba systémy z morálního hlediska, hodnotit některý z nich jako lepší či horší je naivní.

Bolševici se i dnes považují za osvícenou elitu, která ví, co je dobré pro lid i pro stát. Za daných podmínek byli a jsou determinováni k jediné možné cestě, shodující se s dosavadním historickým vývojem.

Pod slupkou ideologických frází či vůbec všelijakých řečí státníků musíme vidět tlak historické nutnosti. Lenin a Stalin plácají nesmysly o vládě dělníků a rolníků. Jistě jsou věřícími marxisty přesvědčenými, že budují socialismus a komunismus. Ve skutečnosti budují především mocnou Rus a to jediným možným způsobem.

Stalinská diktatura se všemi ji doprovázejícími hrůzami není dílem sadistického asijského uzurpátora. Není dílem náhody. Nutnost tvrdého centralizmu plynula přímo z předcházejících ruských dějin a základních vlastností ruského člověka. Bez tohoto centralizmu se Rusko nemohlo pozvednout. Bič byl nutný. Mužik, ponechán sám sobě, by se na všechno vykašlal, chlastal by dál do němoty vodku, nenáviděl sousedy, plival na svůj život a bil svou ženu potěhem. „S našincem, holotou, po dobrém nic nepořídíš …“ (Bunin).

Leninismus dal ruskému člověku to nejpotřebnější: sebevědomí. Ruský člověk, věčně své nitro pitvající mátoha či zbídačený otrok bez vůle se najednou stal praporečníkem pokroku a nových zítřků, předvojem pracujících celého světa, vzorem pro všechny.

Co potřebovalo Rusko? Novou, nezištnou, fanatickou elitu. Aristokracie měla cit k rodné zemi, ale chyběla jí aktivita a schopnost vyrovnat se s moderním světovým vývojem. Ruská střední třída nebyla k ničemu. Kupec, nevzdělaný vydřiduch, jehož jediným životním cílem bylo ždímat mužiky a hrabat peníze se měl stát vůdcem země? V této třídě mohl vidět příslib lepší budoucnosti jen český Honza Havlíček Borovský.

O mužicích už byla řeč. Vítězství narodniků a eserů by znamenalo totální degeneraci země. Právem nenáviděl Lenin mužiky víc než kapitalisty. Kolektivizace byla nutná. Mužik musel být zničen, vždy by vlekl Rusko zpět do temnoty.

Zbýval intelektuál spojený s kvalitní dělnickou menšinou. Marx byl pro Rusko jedinou šancí. Marxistické poučky byly přesně to, co bylo zapotřebí. Prvořadý byl rozvoj ekonomiky, bez něho se Rusko nemohlo vyrovnat západu. Byla však naděje, že by k tomuto rozvoji došlo cestou individuální iniciativy? Porovnejme osídlování amerického západu a Sibiře. V Americe pionýr, soukromý farmář, individuální bojovník. V Rusku organizovaný voják. Mužik neměl nejmenší zájem o nějaké průkopnictví. Hniloba ve vlastní vesnici mu byla milejší, průkopnictví musel zorganizovat stát.

Mužika bylo třeba donutit násilím, aby se stal moderním člověkem, ctitelem práce, vzdělání, vědy a techniky. K tomu byla nezbytná centrální, shora propagovaná, monopolní, silná a pro všechny závazná ideologie. Jaká jiná ideologie by se lépe hodila než marxismus?

Totalitní stát a totalitní ideologie zachránily svatou Rus, když se její zkáza už zdála neodvratná a vytvořily z ní jednu ze supervelmocí.

Takto přibližně bychom měli sledovat dějinnou osudovost a ne blábolit o ničemnosti nějakých krutých diktátorů.

Byly dvě možnosti: vzestup Ruska nebo jeho pád. Uskutečnění první možnosti mohlo nastat jedině tak, jak se událo. Zpětně se dějinný proces jeví jako nutný, zákonitý a jediný možný. Přesto jej nelze jednoznačně předvídat. V Rusku bylo mnoho cest k zániku a jediná k vzestupu. Mnohokrát viselo vše na vlásku.

Dějinný vývoj není kauzální. Kdyby tomu tak bylo, následoval by po příčině nutný účinek a bylo by možno předvídat budoucnost.

Pojem kauzální determinace není v dějinách k ničemu, protože ke stanovení kauzálního vztahu je nezbytné mnohonásobné opakování téže dvojice jevů, tvořících příčinu a účinek.

Analogie s organizmem nás vede k závěru o vyplňování ideje a směrování k cíli, jak je formuloval německý idealismus. Jsou však idea či cíl absolutní? Existuje jediná velká osudovost, vztahující se k veškerému lidstvu? Nebo existuje mnoho rozličných, střetávajících se idejí a cílů, z nich více méně náhodně se některé prosazují a jiné zanikají? Mohl Hitler vyhrát válku? Jaká síla se postavila proti němu, náhoda nebo prozřetelnost?

Jestliže dějiny mají smysl, pak jsou předzjednány. Neschopnost nalézt tento smysl by pak byla jen následek krátkosti dějin.

Idealisté tento smysl nenalezli. Jejich ušlechtilé představy o vznešených cílech dějin působí dnes naivně. Profesoři byli k člověku příliš laskaví a špatně ho znali. Hegel předvídá nástup davů, ale tento fakt se nehodí do jeho systému.

Dnes bychom jeho dějiny jako pokrok v uskutečňování svobody mohli přesněji definovat jako pokrok v uskutečňování svobody bestií. Každý pitomec a darebák stále svobodněji uskutečňuje svou pitomost a darebáctví. Ejhle pokrok!

Po zkušenostech dvacátého století dáme asi spíše za pravdu starořecké představě, jak ji známe z Hésioda: v procesu úpadku lidstva následuje po předposlední době heroické doba železná. Dnes bychom řekli doba mechanizmů, v něž se mění i lidé.

Snad se vyplní i tibetská věštba o fyzickém úpadku člověka, který v závěrečném stadiu bude žít jen sedm let a měřit jeden loket, a konkrétní věštby, jak se to má stát: přijde nepřítel ze severu, zničí náboženství a ovládne svět.

Zatím máme na vybranou mezi americkým, ruským a čínským komunizmem.

Přes různé politické a hospodářské systémy, dané odlišným historickým vývojem, shledáváme mezi západem a východem vnitřní shody, plynoucí ze stejných představ o životě člověka, jeho náplni a smyslu.

Západní způsob života není v podstatě nic jiného, než úsilí o zajištění materiálního blahobytu pro každého občana. Cílem je společnost hojnosti. O tom se můžeme dočíst v kterémkoliv prohlášení kteréhokoliv demokratického politika a tak se také v praxi děje.

Americký prezidentský kandidát slibuje, že každému občanu ušetří ročně sto dolarů na daních. Tak se vyhrávají volby v zemi, kde uskutečňování svobody davů dosáhlo zatím nejvyšších met.

Bohužel musíme souhlasit s názorem bolševiků, že liberalizmus, různost názorů a možnost volby v demokratických zemích jsou pouhé slupky. Vrabci štěbetají na stromě, jehož pevný kmen zůstává nehybný a zcela je ignoruje. Strom si klidně roste dál a na vrabce – intelektuály dokonale kašle.

publikováno: 29. 5. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …