Poznámky k politické situaci

Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí.

T. G. Masaryk

I.

Vítězství Miloše Zemana znamená významný posun ve vývoji polistopadové české politiky.

Zeman přesvědčivě zvítězil v přímé prezidentské volbě. To mu dává osobní mandát, velmi silný nezávisle na tom, jak jsou v ústavě vymezeny prezidentské pravomoci. Takový mandát lze velmi snadno zneužít.

Zeman je bývalý předseda a fakticky demiurg polistopadové ČSSD. Má k dispozici funkční servisní organizaci (SPOZ) a vlivné stoupence ve vedení ČSSD. A má taky dobré vztahy s vedením KSČM.

Už v minulosti vykázal jisté autokratické sklony, ve volební kampani nebyl, mírně řečeno, příliš vybíravý v prostředcích. Jeho vazby na „levici“ je třeba chápat v rámci toho, co se dnes u nás velmi často pod „levicí“ rozumí, tj. jakýsi historický kompromis mezi přítomností a minulostí, mezi demokracií a bolševismem. A k Zemanovým specifikům je třeba připočíst i vstřícnost, kterou už v minulosti projevoval ve vztahu k Rusku.

Jak vypadá rozvržení sil v našich zákonodárných sborech? V Senátu má už dnes ČSSD spolu s komunisty a několika přidruženými senátory (např. za SPOZ) ústavní většinu. Po příštích volbách do PS, ať už budou řádné či předčasné, získá nejspíš toto neformální uskupení většinu (nejspíš taky ústavní) i v Poslanecké sněmovně.

Pokud by se prezident shodl s většinou v Senátu, mohou navíc společně už tento rok podstatně ovlivnit složení Ústavního soudu. Přitom z ČSSD už zazněly hlasy, že je třeba do ÚS nanominovat „levicové soudce“.

Když se podobného postavení dopracuje jakékoli politické uskupení (bez ohledu na to, zda si říká „levicové“ nebo „pravicové“, zůstane politický systém sice i nadále formálně demokratickým, ale přestane fungovat jistá elementární vyváženost mezi účastníky politického dialogu, fakticky se tedy prosadí mocenský monopol a autoritativní způsob vládnutí. Nový systém, přitom bude poměrně stabilní, dosáhnout zvratu nebude úplně snadné. Platilo by tio samozřejmě i pro případ, že by se uskupení, které se dopracuje faktického mocenského monopolu, definovalo jako „pravicové“ nebo „středové“. U nás je teď ovšem třeba navíc připočíst to, že se na vládě přímo či nepřímo podílet poststalinská KSČM a přímo osobnost Miloše Zemana.

Konečnou stanicí takového politického vývoje může docela dobře být ruský typ uspořádání společnosti s autoritativním politikem v čele silné exekutivy, s potěmkinskými parlamentními politickými stranami, roztříštěnou a nevýznamnou mimoparlamentní opozicí, která sice dovede čas od času uspořádat nějakou poměrně mohutnou demonstraci, je však neschopná každodenní soustavné politické práce, uspořádání s omezenou svobodou pro média a justicí závislou na exekutivě.

Jistě, jak brzy a zda vůbec do konečné stanice dorazíme, bude záviset na tom, zda společnost dokáže takovému vývoji nějak vzdorovat. K tomu, aby se podobnému vývoji dalo vůbec dokonale bránit, je ovšem nutné nejprve hrozbu přesně pojmenovat.

II.

Pro současnou českou společnost je už pár let příznačná prohlubující se nespokojenost s politickou situací: podle průzkumu CVVM z ledna t.r. je spokojených pouze 7%, nespokojených 79% (zbytek se nevyjádřil). Vládě důvěřuje 13%, Poslanecké sněmovně jako nejdůležitějšímu zákonodárnému orgánu dokonce jen 10%. A nespokojenost se přenáší na celý polistopadový režim. Na otázku „Když vezmete všechno dohromady a srovnáte minulý a současný režim, řekl/a byste, že současný režim je lepší, stejný nebo horší než ten předcházející, tj. před listopadem 1989?“ uvedlo podle agentury STEM (rovněž v lednu t.r.) 18% respondentů, že ten nynější je o hodně lepší. Podle 28% je o trochu lepší , podle 22% jsou oba stejné. 18% lidí považuje předlistopadový režim za o něco, dalších 18% lidí za o hodně lepší než ten nynější. Kladných hodnocení pro nynější režim je tedy jen 46%, zatímco 54% lidí by nemělo problém, kdyby se tak říkajíc posunul do minulosti.

Českou společnost zachvátila vlna masové hysterie. Heslem je „boj proti korupci“. Jistě, korupce je velký problém a je třeba s ní bojovat, podobně jako s násilnou kriminalitou nebo pedofilií. Pořád, vytrvale a s vědomím, že je to bitva nikdy nekončící a výsledky mohou být jen relativní. Masová hysterie, v níž se všechny problémy slijí v jeden bojový slogan, ohrožuje podstatu demokratického uspořádání společnosti, znemožňuje střízlivé a kritické posouzení problémů a dá se snadno zneužít k nekalým politickým cílům. Projevuje se pouličními kravály a protivládními demonstracemi, živenými z pozadí politickou opozicí, podivnými radikálními iniciativami typu Holešovské výzvy. Politicky se prosadily osobnosti jako Tomio Okamury, hrdiny dne jsou tykadlový Roman Smetana a kuličkový atentátník Vondrouš. Ušlechtilé zanícení výstředního filantropického miliardáře, který dokáže zaplnit pražskou Lucernu rozvášněnými lidmi, se pak může snadno, aniž by to on sám zamýšlel, zvrhnout ve vražedné jakobínské běsnění a vytváří prostor pro cynické politické manipulátory.

Politická hysterie dnešní doby není nic nového. Projevuje se jí morální rozvrat společnosti, v níž se člověk, občan, vůči rozlícenému davu nemůže cítit bezpečný. V české společnosti od listopadu 1989 postupně a kontinuálně roste hladina nenávisti, protože pořádně nefunguje politika, jejíž úlohou je smiřování konfliktů a vyrovnávání napětí ve společnosti.

Nespokojenost veřejnosti je přitom docela pochopitelná. Polistopadová demokracie sice spočívá na jakési vyváženosti a mocenské rovnováze, ta ale v minulosti plynula z trvalého politického patu, z faktického stavu bezvládí, v němž bylo nemožné vytvářet plnohodnotné a akceschopné vlády. První polistopadová léta proběhla ve znamení politických uskupení usilujících tím či oním způsobem o mocenský monopol (Občanské fórum s heslem „strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“, ale v jistém slova smyslu i ODS). Od roku 1996 však u nás neexistovala vláda s jasnou a přesně definovanou parlamentní většinou. Vládní většina byla buď nejmenší možná, nebo se jí dosahovalo pomocí různých přeběhlíků. Jindy vládnout umožnila nestandardní řešení (opoziční smlouva) nebo nezbylo než ustavit dočasné quasiúřednické vlády. V roce 2010 se sice zdálo, že vládní strany mají ve sněmovně jasnou většinu, během pouhého půl roku se ovšem ukázalo, že to byla pouhá fata morgana. V takovém stavu politické beztíže není ovšem možné žít do nekonečna, jednou logicky přijde tvrdý pád.

III.

Je třeba upozornit, že pokud jde o minulý a nynější režim, nejsem vyvážený a nestranný pozorovatel politického dění, jak to vyžadují naše veřejnoprávní média, ale pozorovatel velmi zaujatý. Patřím totiž k té 18% menšině, která podle agentury STEM považuje tento režim za nejen lepší než předlistopadový, ale jako ve svých základech dobrý (z čehož taky plyne, že tím,co píšu, bych rád oslovil v první řadě tuhle 18% menšinu). Důvody, které mne k tomu vedou, jsou, jak to bývá, osobní a také věcné. Věcné stránce bych se teď chtěl věnovat.

Po listopadu 1989 se podařilo legislativně vymezit a uvést do života základní občanské svobody: svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodu sdružování, ale taky, což je stejně důležité, právo vlastnit a svobodu podnikat. Na tomto základě vznikly mj. svobodné politické organizace a instituce a svobodná média. Justice se stala nezávislou a je v zásadě funkční. Všechny tyto svobody se promítly do každodenního provozu společnosti. Vznikl systém, který má jistě spoustu nedostatků, ale je otevřený tomu, aby byl v budoucnu lepší, než je teď, protože nedostatky lze veřejně pojmenovat a usilovat o jejich nápravu.

Postavení naší země v Evropě a ve světě je stabilizované a zajištěné, jak pokud jde o vztahy s bezprostředními sousedy, tak i v širším měřítku, a to především díky našemu členství v NATO a EU. Podařilo se překonat rozdělení Evropy vzniklé v důsledku druhé světové války. Podstatná je přitom naše příslušnost k Západu – tedy k euroatlantickému společenství států, jež vyrostlo z křesťanských, respektive ze židovsko-křesťanských základů.

To vše jsou podle mne zcela zásadní a dostatečné důvody k tomu, aby myslící a zodpovědný člověk měl tuto zemi, tento stát, Českou republiku, za svou vlast a byl k ní loajální.

Považují za velmi potřebné tohle všechno uvést a zdůraznit, protože mám neodbytný pocit, že na to mnoho lidí v nynější hysterii nějak moc rádo zapomíná.

A zároveň bych rád zdůraznil, že právě tohle všechno je dnes díky hrozbě mocenského monopolu v jistém nebezpečí a že by bylo dobré to bránit.

IV.

Otázka přitom je, nakolik jsou v dnešní krizové situaci stávající významná nekomunistická politická uskupení schopna takovou obranu provozovat.

Nejprve naše dvě nejsilnější polistopadové politické strany. ODS vznikla kdysi tak, že Václav Klaus politicky zprivatizoval bezprizorný střední aparát Občanského fóra (ústředí zůstalo viset ve vzduchu) opatřil jej členstvem (nebylo ho zase až tak moc) a zastřešil atraktivní ideologií (standardní demokracie plus tržní hospodářství). Díky zakladateli pak tato ideologie postupně degenerovala ve směs doktrinářského ekonomického liberalismu a národně socialistického šovinismu. Klausovi nástupci se pokoušeli od tohoto dědictví živelně a aspoň zčásti emancipovat, pokusy nebyly příliš úspěšné. Dnes je i zásluhou otce-zakladatele strana v rozkladu, její preference soustavně padají. Přitom Klaus, který v ní má stále významný vliv. Miloše Zemana v druhé polovině devadesátých let i dnes významně podpořil.

ČSSD navazuje verbálně na úctyhodné tradice, ve skutečnosti vznikla po listopadu 1989 jako strana lidí zklamaných polistopadovým vývojem a těch, na něž se po převratu podle jejich představ nedostalo. Její ideologie občas vypadá jako kompromis mezi evropským poojetím liberální demokracie a marx-leninismem. Tvůrcem strany v této podobě je právě Miloš Zeman, pokus Vladimíra Špidly o emancipaci skončil v písku a strana se pak bez odporu sešikovala za Jiřím Paroubkem, který byl v mnoha ohledech ještě horší než Zeman. V současné době je vystavena náporům Zemanových přívrženců zevnitř i zvenku.

Problémem obou stran je i poměrně omezená členská základna.

TOP09 je improvizovaný účelový slepenec, který pro své politické přežití vytvořili politici z KDU-ČSL a zaniklých stran (ODA, US) a z okruhu Václava Havla. Podporu získává především na účet koaličního partnera (ODS). Jeho budoucnost je ve hvězdách. A neformální uskupení, které vzniklo kolem Karla Schwarzenberga u příležitosti jeho neúspěšné prezidentské kandidatury, asi tu promarněnou příležitost nadlouho nepřežije a odezní podobně, jako kdysi rychle odezněly iniciativy Impuls 99, Dřevíčská výzva nebo Děkujeme odejděte (kdo si na ně ještě dnes vzpomene).

Všechny tyhle politické subjekty se nejeví být ani příliš důvěryhodnými, ani příliš spolehlivými. Lidé by samozřejmě měli podporovat všechny pozitivní kroky, které budou schopny vyprodukovat. Jejich schopnost čelit hrozbě politického monopolu je minimální, navíc u ČSSD a v o něco menší míře i u ODS hrozí, že budou asistovat při jeho instalaci.

V.

Co tedy má dnes vlastně smysl dělat? Je zjevné, že pokoušet se budovat něco jako politickou stranu je prakticky vyloučené a nebylo by to ani realistické. Je tu problém finančního krytí, charismatických a politicky zkušených osobností, a upřímně řečeno taky času. Jde teď o něco hodně skromnějšího, o zcela elementární věc: překonávat izolovanost lidí, kteří by rádi k nové situaci něco řekli, společně hledat a nalézat to, co je třeba dělat. Bez nějaké úplně základní a jednoduché institucionální základny se to do budoucna asi neobejde. Pro začátek jsem se rozhodl využít aspoň Událostí, nic jiného k dispozici nemám.

Problém je, jak do budoucna bránit demokratické základy našeho státu. Je zjevné, že naší společnosti chybí jakýsi ideový svorník. Zabýval jsem se od konce sedmdesátých let minulého století kontinuálně novodobou českou politickou tradicí, především zakladateli české politiky, Františkem Palackým, Karlem Havlíčkem a T. G. Masarykem. Deset let jsem o nich přednášel na univerzitě. Je zjevné, že tihle lidé na podobném svorníku dlouhodobě a cílevědomě pracovali. České národní společenství, vymezené na přelomu osmnáctého století na základě společných dějin a společného jazyka, se kdysi rozhodlo, že bude své věci spravovat podle demokratických a liberálních zásad. Nacionalismus těchto lidí měl přitom korektiv v křesťanském příkazu milovat bližní, tedy i ty, které máme za nepřátele. A brali ten korektiv vážně, i když s ním měli, jako ostatně každý smrtelník, občas problémy. Na tomto základě se pak ustavil politický program, jehož základem byl politický realismus, kritičnost a důraz na drobnou politickou práci i na té nejnižší úrovni každodenního života.

VI.

Považuji závěrem za nutné upozornit na zcela základní věc: obrana demokratických základů našeho státu před mocenským monopolem, obrana legitimními, zákonnými prostředky v rámci demokratických pravidel a zvyklostí je věc, která daleko přesahuje politické škatulkování na „pravici“ a „levici“. Pojem „pravice“ a „levice“ má ostatně smysl jen v civilizované, kulturní, demokratické západní společnosti, kde „pravice“ a „levice“, socialisté, liberálové i konzervativci, sdílejí přes všechny zásadní spory společnou víru v demokracii. Tuto společnou víru v demokracii je dnes u nás třeba bránit před autoritářstvím a barbarstvím, ať už se zašťiťuje Karlem Marxem nebo Friedrichem von Hayekem.

A nakonec mi prosím dovolte osobní poznámku. Na sklonku minulého režimu jsem se podílel na činnosti nezávislého uskupení Demokratická iniciativa. V našem společném programu z května 1989 se mimo jiné říkalo: „Demokratická iniciativa se hlásí k demokratickým tradicím moderní české společnosti (Palacký – Havlíček – Masaryk) s jejich důrazem na národně konstitutivní význam každodenní politické práce a nutnost vytvářet a obnovovat celistvou společnost; tyto tradice chápe jako součást duchovního odkazu křesťanské Evropy, z něhož zdůrazňuje zejména evropské pojetí lidských práv, společnou minulost a společné kulturní hodnoty, které umožňují spolupráci evropských národů, směřující ke společné budoucnosti. Nezbytným předpokladem programového uvažování Demokratické iniciativy je realismus, předpokládající jako výchozí bod chápání podmínek, v nichž se rozvíjí náš národní a státní život, a přirozeně také schopnost tyto podmínky přesahovat.“

Zdá se, že v jistém slova smyslu šlo tenkrát o totéž jako dnes.

Vloženo dne 12. 3. 2013

Článek byl původně publikován na webu Události ve dvou částech, 3. a 5. 3.

publikováno: 9. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


„Intimní rozhovor“ s hlavou Parlamentních listů

Intimního je čím dál míň. Nejen kamerové systémy skoro všude „monitorují“. V těchto mlžných dnech a nocích, …

Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …