Běla Kolářová (v doprovodu Tomáše Vaňka)

Běla Kolářová (v doprovodu Tomáše Vaňka)
18. 1.– 17. 2. 2012
kurátorka: Marie Klimešová
Fotograf Gallery, Školská 28, Praha 1

Aktuální výstava autorky v pražské Fotograf Gallery předkládá soubor prací z konce let padesátých a začátku let šedesátých shromážděných v jedné soukromé sbírce. Běla Kolářová byla a pro mnohé stále ještě je především ženou slavného muže. Slavnějšího pohříchu ve světě než doma. Běla Kolářová vystavovala v druhé půlce šedesátých let a opětovné a zasloužené pozornosti se jí dostalo v posledních letech také díky retrospektivě v NG a především díky účasti na Documenta XII v Kasselu v roce 2007.

Východiskem její práce na přelomu padesátých a šedesátých let s médiem fotografie byl, jak uvedla kurátorka Marie Klimešová v rozhovoru pro Český rozhlas, tento nikoli ojedinělý impuls: „… jednoho dne Běla Kolářová pocítila, podobně jako Cartier Bresson, že všechno už bylo ofotografováno, a vzdala se vlastně klasického fotografování. Hledala nějakou novou cestu a tu našla v roce 1961 právě ve vytváření umělých negativů s pomocí nejbanálnějších fragmentů každodennosti, které nacházela ve své domácnosti.” Umělým negativem pak Marie Klimešová rozumí vytváření skleněných desek, na něž jsou lity či jinak nanášeny barvy, a následně je tato výtvarná struktura pomocí světla a zvětšovacího přístroje přenášena na fotografický papír. V jiných případech používala Běla Kolářová celofán, na který kladla různé objekty.

Nejedná se tedy o fotografii takovou, jak jí většinou rozumíme – zachycení momentu reality pomocí fotografického přístroje. Mnohem spíše se jedná o foto-grafii, cosi mezi grafickou technikou a malbou světlem. Vzniklé obrazce na tmavém pozadí pak nepřímo či v jednom případě i svým názvem (V myšlenkách na Kandinského, 1961) odkazují k abstraktnímu malířství první třetiny 20. století. Právě zvětšeniny z těchto umělých negativů tvoří jádro výstavy ve Fotograf Gallery.

Kurátorka i četné ohlasy v tisku zdůrazňují autorčinu návaznost na dadaisty a dále na ikonické figury Marcela Duchampa a Mana Raye. Jistě, je to výkladová linie, která nejenže vřazuje doposavad spíše přehlíženou autorku do genealogických linií „velkého” výtvarného umění, ale především ji vymaňuje z područí jejího manžela. Poněkud sveřepě je nám tak předkládána Běla Kolářová bez Jiřího Koláře. Je tedy jemnou ironií Kolářova osudu, že je tak znovu zapomínán, protentokrát jako ten, který svojí velikostí zastiňuje svou životní družku. Přitom právě foto-grafie Běly Kolářové lze vykládat nikoli jako protiklad k tvorbě Jiřího coby „únik do ženského světa”, ale jako analogii vizuální anatomie, kterou Jiří Kolář prováděl s textem rozebraným na efemérní slovo, doslova vyřezané z kontextu a vržené do světa. „Způsob, jakým zacházela s věcmi, je průzračně hravý a odkazuje k jisté metodologické partituře,“ vykládá spoluvystavující Tomáš Vaněk základní princip snažení Běly Kolářové. Vaňkův popis by se dal bezezbytku vztáhnout také na jejího muže.

Běla Kolářová se dostává s fotografií kamsi dále za realitu – a to ať už se jedná o roztočené kotouče či o poprvé vystavené sloupce světla –, osvobozuje fotografii v jedinečnosti její výpovědi, neboť to, co vidíme na vystavených fotografiích, nelze vidět jinde a lépe než právě na fotografickém papíře. Překonává tak klasické vymezení fotografie jako znovuopakování reality pomocí zákonů optiky a mechanického zachycení světla a vydává se hledat specifické možnosti výtvarné řeči za využití neklasických výtvarných postupů a objektů.

Tomáš Dvořák doplňuje vizuální práce o zvukový particip (termínem označuje akce či věci koncipované pro určité místo a situaci). Jedná se o dvě a půl hodiny trvající smyčku „zvuku” myčky, která hlukově podkresluje vystavené práce. Souvislost mezi vystavenými fotografiemi a zvukovou instalací lze nalézt v tom, že tak jako čisté světlo by zanechalo pouze černý pozitiv, ticho nenese žádnou informaci. Až neprůhlednost v případě „umělých negativů” Běly Kolářové a hluky a ruchy participu Tomáše Vaňka vyplňují prostor naší pozornosti a především shodně znejišťují naše běžné vnímání toho, co je fotografie na straně jedné a co zvuk hodný veřejné produkce na straně druhé.

9. 3. 2012

publikováno: 11. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …