Zánik Západu po devadesáti letech

Je stěží pochopitelné, že se k českému čtenáři dostává klíčové dílo německého filosofa Oswalda Spenglera Zánik Západu s časovou prodlevou nějakých devadesáti let. Těžko hledat lepší důkaz oprávněnosti kritiky české provincionálnosti a omezenosti. I po těch devadesáti letech je však kniha pozoruhodně aktuální. Na mnoha místech zaráží originalita autorových vizí, místy i jeho téměř věštecké schopnosti. To se netýká jen postřehů z oblasti společenských věd. Skvělé je třeba jeho hodnocení a kritika Darwinových teorií nebo – i když jen v obecné rovině – predikce vývoje fyziky, kterou v mnoha aspektech potvrzují současné, nebo snad ještě potvrdí budoucí, objevy. Mimořádně zajímavé jsou i autorovy úvahy o matematice coby metafyzice.

Pro mnohé nicméně bude četba Spenglera asi zklamáním. Ten, kdo si libuje v líčení konce naší civilizace jako katastrofy ve stylu hollywoodských krváků nebo (populárně)vědeckých děl ze současné angloamerické produkce (což je vlastně totéž), odloží knihu neuspokojen. Mnohem víc než líčením onoho Untergang des Abendlandes se kniha zabývá srovnáním Západu s ostatními civilizacemi, charakteristikou těchto civilizací a jejich výrazových prostředků v jednotlivých obdobích vývoje. Autorovi jde především o to, aby každou civilizaci, respektive její vůdčí myšlenku, co nejvýstižněji popsal a analyzoval; sleduje, jak a jakým způsobem se dařilo vyjadřovat a naplňovat významy jejího ducha, s jakou silou a pádností se smysl tohoto ducha uplatňuje v životě té které civilizace.
Spengler se prezentuje jako skvělý znalec výtvarného umění, hudby a kultury vůbec s obdivuhodným citem pro výklad jednotlivých děl, jako komparativní historik vědy nebo jako znalec náboženství spíše než jako spisovatel apokalyptických vizí: Západní kniha není orákulum a kouzelný text s magickým tajemným smyslem (jako u magických kultur – perské, židovské, arabské), nýbrž kus uschovávaných dějin…. Faustovský člověk na rozdíl od antického nechce svůj život dovršit jako něco v sobě uzavřeného, nýbrž pokračovat v životě, který se pozvedl daleko před ním a dojde konce daleko po něm. Antické umělecké dílo je událost, západní umělecké dílo je čin. Jedno symbolizuje bodové nyní, druhé organický průběh.

Rozpad civilizace – pokud už se tím zabývá – ve Spenglerově pojetí probíhá nenápadně. Kauzalita nemá s dějinami nic do činění. Nejdokonalejší mír, bohatství, všeobecná vzdělanost, skvělá organizace, vynikající schopnost vládců, to vše vykazuje Římská říše kolem doby Marka Aurelia, přesto obyvatelstvo masově mizí. Zoufalé pokusy zákonodárců ve prospěch manželství a dětí tomu nemůžou zabránit. Zánik civilizace dle Spenglera dobře zná a denně prožívá každý z nás, aniž by to bylo nějak vzrušující: Kamenný kolos světové město stojí na konci životního běhu každé velké kultury. Kulturního člověka, duševně utvářeného venkovem, si přivlastní jeho vlastní výtvor, město a učiní jej svým tvorem, svým prováděcím orgánem a nakonec obětí. Někdy nás symptomy úpadku dokonce těší a považujeme je za žádoucí: Cestu od selského důvtipu… přes městského ducha k inteligenci obyvatele světového města… lze označit jako neustálý úbytek osudového citu a nebrzděný nárůst potřeby kauzality. Inteligence je náhrada nevědomé životní zkušenosti, mistrovským cvičením v myšlení… náboženský mýtus se nahrazuje mýtem kauzálním: vědeckou teorií. Odtud abstraktní peníze jako čistá kauzalita hospodářského života v protikladu k venkovské směně statků, která je taktem a ne systémem napětí. Tuto situaci důvěrně zná asi každý dnešní civilizovaný člověk. O ideje se už nebojuje. Samotná civilizace je formulována, stejně jako její prováděcí metody, věda a technika – v tom nejširším slova smyslu. Práce je vykonána, nastává upevňování formy. Vysoce civilizovaný člověk používá jen vysoce civilizovaný styl… jako výraz hotovosti.

Jindy naopak jistou úpadkovost v nás a kolem nás cítíme a tolik radosti v nás nevzbuzuje. Líčení takových situací, ovšem jen na několika stránkách, je snad jedinou částí knihy, která by mohla upokojit hledače příznaků apokalypsy v naší civilizaci: Intelektuální napětí zná jen ještě formu zotavování specifickou pro světové město: vybití napětí, rozptýlení. Pravá hra, životní radost, slast, opojení jsou zrozeny z kosmického taktu a v jejich podstatě je už vůbec nelze pojmout. Ale vystřídání nejintenzivnější praktické myšlenkové práce jejím protikladem, vědomě provozovaným kreténstvím, vystřídání duchovního napětí tělesným napětím sportu… náhrada čisté logiky denní práce vědomě prožívanou mystikou, to se opakuje ve všech světových městech všech civilizací. Kino, expresionismus, theosofie, boxerské zápasy, černošské tance, poker a závodění – to vše najdeme v Římě. S tímto úzce souvisí i další fenomén typický nejen pro Augustův Řím: A z faktu, že pobývání je stále vykořeněnější, bdělé bytí stále napnutější, nakonec vyplývá onen jev… neplodnost civilizovaných lidí… Zde leží veskrze metafyzický obrat k smrti… Děti nejsou proto, že se staly nedosažitelnými, nýbrž proto, že až do krajnosti vystupňovaná inteligence už nenachází důvody pro jejich existenci… Příroda nezná žádné důvody… Na tomto stupni začíná ve všech civilizacích několikasetleté stadium úděsného odlidňování. Mizí celá pyramida lidstva schopného kultury… Nakonec zbude jen primitivní krev, ale oloupená o své silné prvky. Vzniká typ felláha.

Rád bych upozornil ještě na jeden aspekt Spenglerova díla. Profesí jsem architekt a jen těžko skrývám nadšení a obdiv ke Spenglerovým myšlenkám ohledně vlivu krajiny, místa nebo způsobu osídlení na formování duše a charakteru civilizací a na materializaci jejich idejí, zásad a myšlenek. Krajina potvrzuje venkov, je stupňováním jeho obrazu… V tomto směru nacházím pozoruhodné paralely s názory svého učitele, norského architekta Christiana Norberga-Schulze, které jsou českému čtenáři známy zejména prostřednictvím knihy Genius loci (poslední české vydání Dokořán 2010). Spenglera neznal, hodně ho ale inspiroval Heidegger, takže byl ovlivněn proudem německého myšlení.

Norberg-Schulz své úvahy z pochopitelných důvodů věnuje hlavně architektuře, urbanismu, krajině. Spengler sice zdůrazňuje odlišné hodnoty, a tím pádem nemožné porozumění mezi civilizacemi, on sám ale při svém zaníceném líčení a hodnocení uměleckých výkonů různých civilizací nevědomky dokazuje správnost pojetí Norberga-Schulze, podle nějž… neexistují odlišné druhy architektury, ale jen různé situace, které vyžadují různá řešení. Norberg-Schulz nachází v širším kontextu evropského vývoje architektury tři základní typy krajiny, které vyžadují tři základní řešení architektonického ztvárnění. Charakterizuje je jako krajinu romantickou (například severní a střední Evropa), krajinu klasickou (středomoří) a krajinu kosmickou (poušť). To odpovídá téměř do detailu faustovské, apollinské – antické a magické kultuře u Spenglera.

Christian Norberg-Schulz charakterizuje moderní město takto: Postrádáme sídlo jako místo v přírodě, postrádáme městská ohniska jako místa společenského života, postrádáme budovy jako významuplné součásti místa… Vytratil se vztah k zemi a k nebi. Většina moderních staveb existuje v jakémsi nikde

Tomu pozoruhodně odpovídají Spenglerovy postřehy: Tato poslední města jsou cele duchem. Nejsou to už vůbec domy, v nichž mají nějaké místo Vesta a Janus, Penáti a Larové, nýbrž pouhá obydlí, která nestvořila krev, nýbrž účel, nikoli cit, nýbrž hospodářský duch podnikání… masa nájemníků a hostů na noc v tomto moři domů vede bludné pobývání od přístřeší k přístřeší, jako lovci a pastevci pravěku, je plně vytvořen intelektuální nomád. A nyní vznikají též umělé, matematické, venkovu dokonale cizí útvary čistě duchovní radosti z účelnosti… které ve všech civilizacích usilují o stejnou šachovnicovou formu, symbol ztráty duše.

Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Norberg-Schulz, architekt a pozitivní duše, přichází s návrhy, jak tento stav vylepšit, Spengler, myslitel, který prohlédl zákonitosti vývoje, jen konstatuje, že tak se věci mají a že ani jinak být nemohou. Takové postoje představují asi největší slabinu Zániku Západu. Spengler tak v něčem připomíná Marxe. Vytváří se jakési strnulé paradigma. Po vynikající bystré analýze následují dedukce, které mechanicky potvrzují výchozí teorii, a pokud se snad některá fakta do ní nehodí, ohnou se a nacpou do připravených chlívečků. Tato výtka by ale rozhodně neměla odradit od četby Spenglerova díla ani zastínit potěšení z jeho bystrého a jasného myšlení, které knihu prozařuje.

1. 2. 2012

publikováno: 11. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …