Kytka, petka nebo krabice

Až za staletí archeologové budoucnosti vyhrabou naše sídliště a smetiště, shledají s jistotou: souložili, pili a jezdili auty. Z (pet)lahví, pneumatik a jiných odpadků po méně rozšířených činnostech architekt Reynolds staví. Proč bydlíme v krabicích? Diktatura architektury.

Komplikovanost současných politických, sociálních i technických řešení je podle mínění řady odborníků jedním z hřebíčků do rakve západní kultury. Argumentují mimo jiné srovnáním s jinými vyspělými civilizacemi minulosti, které zahubila právě jejich přílišná složitost. Není proto divu, že se v různých oborech lidské činnosti objevují různé záměry, jak naše pobývání zjednodušit.

Jedním z nich je třeba i konání amerického architekta Michaela Reynoldse, jehož tvorbě byla věnována výstava ve Fragnerově galerii. Tento architekt bývá někdy zjednodušeně označován za architekta odpadu. Jeho snažení se však neomezuje jen na recyklaci odpadu na stavební materiály, byť tato stránka jeho tvorby je nejvíce do očí bijící. Daleko podstatnější myšlenkou, která stojí za jeho tvorbou je vytváření takových příbytků, které jsou jednoduché, energeticky i jinak soběstačné tím pádem mají malé nebo žádné požadavky na připojení na veřejnou infrastrukturu. Sbírá se dešťová voda, elektřinu vyrábějí větrné turbiny, odpadní vody se čistí ve sklenících a tím zároveň se využívají pro pěstování zeleniny, tyto skleníky zároveň slouží jako solární kolektory slunečního tepla.

Není divu, že s takovým přístupem architekt narazil. Součástí výstavy bylo i promítání filmu Garbage Warrior, které ilustrovalo, že přístup amerických úřadů v otázkách bydlení, se zase tolik neliší od našich zkušeností. Postavit dům, který by nebyl napojen na silniční, elektrickou, vodovodní, kanalizační a tak dále síť, je v principu nemožné a vlastně zločinné jednání v USA stejně jako v Čechách.

Výstava o Reynoldsovi byla zajímavá i z jiného pohledu. Za poslední léta se domácí veřejná diskuse o architektuře do jisté míry omezila na téma soutěžního návrhu Kaplického knihovny. I v této souvislosti je dobré využít příležitosti a srovnat práci obou architektů.

Mezi tvorbou i způsobem práce obou architektů jsou samozřejmě rozdíly. Na první pohled je ale spojuje to, že oba jsou (v případě Kaplického bychom bohužel měli použít minulý čas) představitelé v současnosti vedlejší větve vývoje stavebního umění – „nekrabicové“, organické architektury. Fenomén tohoto stavitelství je sám o sobě zajímavý až fascinující.

„Organická“ architektura samozřejmě není nic nového. Spíše naopak, hledat v dějinách architektury (tedy alespoň té „vysoké“) projevy pravoúhlého a geometricky uniformního myšlení je daleko obtížnější. Jedná se o poměrně nový fenomén. Připomeňme si, že ještě někdy okolo 1910 Wagner svým pravoúhlým řešením poštovní spořitelny ve Vídni šokoval a doslova rozběsnil tehdejší publikum. Taková gotika nebo baroko jsou, alespoň ve svých vrcholných dílech, všechno jiné než krabice. V případě secese to platí i o „obyčejných“ stavbách jako jsou činžáky nebo rodinné domy. Návštěva takového secesního, opravdu secesního domu bývá zážitek: schodiště se na nás jednou valí peřejemi jako řeka, jindy se zase pne po stěnách jako nějaká popínavá rostlina.

I moderní architekturu meziválečnou a poválečnou lze spíše chápat jako dialog mezi organickým a pravoúhlým myšlením spíše, než seskupování krabic, jak se to občas prezentuje. Většina velkých jmen této epochy si minimálně prošla svým organickým obdobím, namátkou u LeCorbusiera, Aalta nebo Wrighta znamená organická architektura vrchol (nebo alespoň jeden z vrcholů) tvorby.

Teprve během posledních desetiletí začala krabice naprosto dominovat architektuře. Opozice vůči této naprosto převládající tendenci přišla ze dvou směrů. Kaplický zareagoval na vlastnosti moderních materiálů, na objevy fraktální matematiky a v neposlední řadě určitě i na možnosti prostorového modelování, které umožňují sofistikovné projektování složitých tvarů. Tyto stavby zpravidla bývají extrémně technicky i energeticky náročné na projekci, výstavbu, provoz i údržbu.

Reynolds představuje jiný, „rurální“, naprosto odlišný přístup k problematice. Činnost architekta u kreslicího „kreslicího prkna“ se minimalizuje na náčrty, jeho hlavní činnost spočívá v přímé aktivní účasti na stavění. Tím se proces navrhování a role projektanta vrací někam před rok 1800 nebo spíše se podobá sochařství: inspirace materiálem a improvizace jsou důležitější, než přesné projekty od stolu. Podobně se dosud pracuje ve třetím světě, často s vynikajícími výsledky. Dílo Egypťama Hassana Fathyho je toho tím nejlepším příkladem. Mimochodem, Reynoldsovy stavby můžou vypadat poněkud křečovitě v Americe, zatímco na Haiti nebo v Indii, kde architekt působil v rámci pomoci obětem přírodní katastrofy, působí naprosto koherentně.

Je zajímavé, že ani stavbám obou architeků se nevyhýbají slabiny typické pro většinu současné architektury. V podání Reynoldse i Kaplického k nim patří sebestřednost, chápání architektury jako vytváření samostatných „věcí“ bez ohledu na vnější souvislosti. Pro oba architekty není místo, které mezi jejich budovami vznikne, nic jiného než aréna pro jejich výtvory. V případě Reynoldse by se to snad i dalo omluvit tím, že je to dost jedno, své domy stejně staví uprostřed pouště. I když, zdá se, že již zmiňovaný Hassan Fathy vytváří i v té poušti působivé a fungující urbánní celky.

V každém případě patří galerii Jaroslava Frágnera dík za alternativní výstavní počin.
Earthship Biotecture
Michael Reynolds / SAFE
Galerie Jaroslava Fragnera 5. 5. – 10. 6. 2012

12. 8. 2012

publikováno: 12. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …