Méně je nuda* a více také

Bezprostředně po zhlédnutí expozice Europa Jagellonica v kutnohorské GASK se mě zmocnila přesycenost, únava i trochu zklamání, ale hned jsem si uvědomila, že jsou to pocity neadekvátní. Přesycenost byla do určité míry na místě, prohlídka expozice ve dvou křídlech bývalé jezuitské koleje, včetně audiovizuálního programu v křídle třetím zabrala tři a půl hodiny a ke konci prohlídky mi dřevořezby světců poněkud splývaly – až na závěrečnou skulpturu polorozpadlého kadaveru (Smrtka – Vanitas), ta působila jako potěšující vzpruha. Únava z letního dne ve městě, které samo působí jako součást výstavy by mohla být vlastně pochopitelná. Jen si vybavte chrámy jako sv. Barbora, sv. Jakub, Panny Marie na Náměti, Hrádek, Rejskova kašna a vlastně celé pozdně středověké centrum. Zklamání ovšem nebylo na místě, stačí porovnat expozici s pražskou výstavou Pernštejnové a jejich doba a hned člověk pookřál. Žádné zmatky s popisky, ani nedořečené informace jako v Salmovském paláci na Pražském Hradě. Zklamání se dostavilo díky tomu, co bylo vlastně předností celé expozice, totiž z uvědomění jak málo se prezentuje Jagellonská doba v Českých zemích. O významu Jáchymova a tolaru bylo řečeno málo, chybělo mi více podrobností o Podunajské škole, naopak přebývaly ty o Dürerovi (a to ho obdivuji). Také mi chyběl výklad o architektuře té doby a ledacos jiného. Chyba je samozřejmě na mé straně, tuším že se tomu říká falešné očekávání.

Když si vše znovu procházím nad katalogem (konečně za rozumnou cenu v brožované podobě) a když si člověk znovu vybaví, co všechno vlastně viděl, musí vzdát Jiřímu Fajtovi a ostatním kurátorům hold. Především, návštěvník se na výstavě zajímavým způsobem potká s vlastními předsudky a představami o tom, co znamená Evropa. Povědomí o větší spjatosti území na východ od nás s Asií se táhne nejen od Zlaté hordy a útoků Osmanů, podporují jej i tradované anekdoty o tom, že Balkán začíná za Vídní a Asie na Moravě. Vše, co leží za Krakovem a pod Budapeští vypadá nejen ze západoevropského hlediska exoticky. Možná díky dědictví Západořímské říše, ale také díky velkým asijským expanzím, se představa o rozsahu evropského území zužovala i rozšiřovala. Ale už Řek doby Periklovy by zřejmě nerozuměl o jakém území hovoří Říman žijící v době po Caesarovi, nebo Frank z vojska Karla Martela, Velkomoravan, a tak nachytáme sami sebe při myšlence, že pro nás Moldávie, Lvov a Vilnius leží tam někde na východě. Domnívám se, že právě rozšíření obzorů zprávou o kultuře těchto oblastí v raném novověku a to, že byl všem územím vyhrazen přibližně stejný prostor i význam, je největším přínosem výstavy.

Výběr jednotlivých exponátů nejvyšší hodnoty je určitě obrovský počin a nechci snižovat jeho úroveň tím, že o tom mluvím až za druhé, ale mluvit o dvou věcech najednou v psaném textu nelze. Za všechny jmenuji alespoň díla Veita Stosse, za nimiž bychom museli do Krakova, do Norimberku, nebo do Schwabachu, či řezby mistra Pavla z Levoče. Okouzlila mě dvě oltářní křídla se svatou Kateřinou a svatou Barborou v kvetoucích keřích od Lucase Cranacha, jemnost a něha obou mladých žen zasazená do přírodní a krajinné scenérie udivuje detaily, barevnými harmoniemi i kontrasty. Řezbářským ekvivalentem zájmu o krajinu v pozadí je bezesporu reliéf Navštívení Panny Marie Monogramisty I. P.. Zcela výjimečně působí kamenný vysoký reliéf Oplakávání Krista z Brna. V době, libující si v barokně vzdutých draperiích, působí citově klidné, klasicky jednoduché pojetí monumentálně. Portréty Hanse Krella zachycují svěží mládí Ludvíka Jagellonského a zejména Marie Habsburské. Působivá je drobná řezba Truchlící madony Hanse Wittena, nebo ikonograficky neobvyklý reliéf sv. Lukáše malujícího Madonu, zaujmou iluminace Jakuba z Olomouce, mince Kutnohorské produkce, Jáchymovské tolary, stejně jako pamětní medaile k úmrtí českého a uherského krále Ludvíka II. a Štěpána Šlika (V této souvislosti přece jen postrádám pozornost šlikovskému příběhu nelegálního mincování a kšeftování s regálem se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu. Nebo to už bylo shledáno právně zcela v pořádku a mně to uniklo?). Nelze nezmínit prvotisky knih doplněné kolorovanými dřevořezy. Právě bezprostřední setkání s originálem, smyslový prožitek, je to, co očekáváme od výstavy a co Europa Jagellonica naplňuje vrchovatě.

Situování expozice do Kutné Hory má nejednu výhodu, není například zapotřebí se objednávat, jako to bylo u výstavy Karla IV.** (rovněž kurátora Pavla Fajta) v Praze. Za další se tu pozornost upírá také k samotným výstavním prostorám otevřeným po rekonstrukci v roce 2010, a konečně zaměřuje zájem i mimo hlavní město a to do historických kulis k tomu nejpříhodnějších. Ve městě samém se konala řada doprovodných programů, ale přednášky k tématu se pořádaly i v Praze, Radio Leonardo vysílá o výstavě seriál, velký byl i ohlas v tisku a na internetu. Propírali se politické souvislosti, kterým se nechci věnovat a které lze raz dva najít na síti.
Když se však zamyslíme, jak se tehdy proměnil obraz světa (na výstavě symbolizováno úvodní sochou Veita Stosse a poslední sochou Smrtky), ukáže se před námi, že zatímco na počátku Jagellonského věku bylo v krajině nanejvýš možné slyšet klapání vodního nebo větrného mlýnu, na jejím konci se v místech rozvoje hornictví a hutnictví masivně kácelo dřevo (až bylo nutné vydat kolem poloviny 16. stol první lesní řád), ozývaly se buchary ve stoupách úpraven rudy, hučení pecí, hluk z rumpálů, nad tím vším stoupá dým, v krajině se objevily výkopy, odvaly a bláto. Měnila se doba, měnilo se právo (např. v Jáchymově vyhlásil a tiskem vydal novodobý horní řád Štěpán Šlik roku 1518), vztahy mezi lidmi i mezi národy, stejně jako mezi věřícími různých náboženství a vyznání.
Pokud by někdo namítl, že některá z představovaných oblastí je vysvětlena málo, pak vzápětí jistě uzná, že psaného textu jak v úvodu jednotlivým oddílům výstavy tak v popiscích exponátů je opravdu hodně, katalog je dost obsáhlý – vše na hraně únosnosti pro diváka, takže se na všechno prostě nedostalo. Tolik též k mé počáteční nevoli, pramenící z toho, že nebylo zmíněno to nebo ono, že chyběla ta či ona informace. Výstava se přizpůsobuje místu, divák se zas potýká s prostorem v paměti a kapacitou vnímání. A tak zajímavé historky, když jsou „navíc“, už nemohou řádně vyznít, ani sebelepší fotografie architektury nenahradí pohled na originální dílo. Kdo byl pozorný, dostal podněty, které může dál zpracovávat, informace, které si může doplňovat, ale hlavně – uviděl opravdu mnoho na vlastní oči, mohl se přiblížit jagellonské době a při troše fantazie se na exposici podílet.

* Parafráze Roberta Venturiho slavného výroku Ludwiga Miese van der Rohe

** Karel IV., císař z Boží milosti (New York – Praha, Pražský hrad 2005-2006).

24. 9. 2012

publikováno: 12. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …