Synekdocha Žitý svět – výsledky analýzy

Charakteristika: Co je dnešnímu člověku skutečné, dá se instalovat. Umělec K. Kintera instaloval výsledky své analýzy současných poměrů a L.Holá s K. Halounem píší o tom, s čím se potkali chodíce po této výstavě.

Už při vstupu do výstavní síně se divák ocitá zpátky v současném světě, z něhož právě domněle vystoupil: tentokrát ve vietnamské Večerce. Zatímco platí vstupné, může si v regálu před kasou vybrat zboží a zakoupit ho u obchodníka, sedícího přímo vedle pokladny galerie. Žvýkačku, polévku, nápoj, prací prášek, instantní polévku nebo rýžové placky – zkrátka cokoli je zrovna k mání. Při troše štěstí vyslechne i rozhovor skutečné galerijní prodavačky vstupného s prodavačem – exponátem ze zmíněného krámu:

„Ukazuje Vám ISIC kartu.“
„Já to vidím. Hleďte si svého.“
„Já jen, že upozorňuji.“
„Nepleťte se mi do práce a nebuďte drzej, otravo!“
„Teda, to bylo neuctivé.“

Dveřmi s korálkovým závěsem vyjdeme z obchodu před ohořelou reklamu na Magnum Giocondu a kolem paňáců z brambor (We´Ve Got The Power / Máme na to) ke skutečným spotřebičům (Appliances) úplně na nic, ač jsou vybaveny šňůrami se zástrčkou a obalovými krabicemi s názvy. Připomínají fény, masážní nebo erotické pomůcky, zkrátka dobře známé předměty. Kintera konstatuje, nekritizuje, neodsuzuje ani se nebouří. Žije v realitě a domýšlí ji. Ačkoli je řeč jeho instalací často citová, neupadá do sentimentu, ani do subjektivity deníkového záznamu. Soukromá planeta Malého Prince nabourala do zdi galerie pod nohama nového, zřetelně méně zamyšleného a akčnějšího majitele. To je posun k objektivnímu pohledu, výsledek analýzy.

Je mi z toho zle.

Některé z instalací jsou hravě radostné. Mluvící nákupní taška (I´m Sick Of It All), které je z toho všeho nanic, je zpředmětněním dávné představy Stephana Leackoka, v níž se z nákupní tašky stane galerijní exponát. U páry vycházející ze sudu (Holly Spirit Opened) se lze tázat, zda Fridrich II. opravdu zkoušel zavřít odsouzence do sudu a čekal, až vypustí duši, aby zjistil, kolik váží.
Lehkost, s jakou je to všechno předvedeno- bez podbízivosti, bez jakékoli pornografie, „žádný tah na diváka“, nic laciného, je nejen novou kvalitou v současném umění, ale také téměř nesnesitelně přesně návazuje na románovou analýzu bytí Milana Kundery.

Rytíři.

Vyvrcholení hravé scény je určitě v místnosti s mluvícím ptákem, alobalem, koberci a trůnem. Nevím, jaké štěstí kdo měl, ale naši návštěvu obšťastnili dva předškolní chlapečci, kteří si z alobalu udělali helmice, obalili si jím štíty a meče a vyrazili spolu do boje. Ještě před tím je ale návštěvník konfrontován sám se sebou při pohledu na zelený kýbl, pohybující se díky uvězněnému bzučícímu čemusi. Opravdu větší problém, než mívá většina návštěvníků galerie (The Bigger Problem Than Yours). Ostatně názvy hrají v Kinterových instalacích velkou roli. Továrnička – osobní průmysl s.r.o, miniaturizovaná továrna v útulnu obývacího pokoje, zní v češtině mnohem lépe, než Small Factory – Personal Industry Ltd. V podobných případech mají české zdrobněliny něco do sebe.

Otvor.

Anglické názvy exponátů v plánku výstavy, který si každý může odnést domů, jsou sice doplněny českými ekvivalenty, některé plastiky však mluví samy za sebe. Třeba Talkman v obleku, zbavený nebezpečnosti miniaturizací i zastrčením za rozbitou sádrokartonovou příčkou. Nebo sebedestruktivní, revoluční teenager (Revolution), který se po několika dnechukázal být destruktivní především pro zeď galerie a nervy kustodů, takže musel být přemístěn ke zdi, speciálně pro něj nově vystavěné. Postava, na kterou se chce zapomenout, je kdosi (nebo cosi) ve stavu slizovitého rozkladu, obývající spacák. Něco, co se chce minout bez povšimnutí, bez citu. Obrněný kočárek s maskáčovým vzorem jako Špatná inovace ve jménu bezpečnosti – tragikomický předmět světa expozice je nebezpečně příbuzný s předměty toho našeho, ostatně rovněž tragikomického světa. Zdá se, že Krištof Kintera dokáže pracovat nejen s výtvarným materiálem, ale především s našimi pocity, že umí vystihnout podstatné problémy, ale také jejich emocionální potenciál.

Výstava končí výstavou. Nejprve si můžeme prohlédnout (či spíše „prolistovat“) předměty – díla, částečně dosud nevybalená z ochranného bublinového igelitu, opřená v balících po několika kusech u zdi, abychom je v předposlední místnosti spatřili jako na salonu, visící úhledně na zdech. Mimochodem, jsou opravdu dobrá: adjustací nahodile „zvěčněné“ mikroténové tašky, zaschlé struktury louží barev, obojí pod skly a v rámech.

Poslední místnost odhaluje tajemství výroby „předmětů“ v expozici. Lze ji chápat jako přípravu k návratu do reality. Před tím ale musíme znovu projít kolem regálů samoobsluhy. Tahle zmenšená realita návštěvníkům naposledy zašeptá, že ve skutečnosti z ničeho vystoupit nelze.

Lucie Holá

P. S.
Protože jsem jedním z dvojice, jejíž návštěva výstavy byla obšťastněna výše zmíněnými fechtujícími hošíky, osmělím se připojit pár poznámek. Tou první je, že sdílím emoční prožitek autorky a považuji výstavu stejným dílem za hravou i znepokojivou. Potěšily mě její objevné filiace a poznámka o významovém posunu názvů v češtině u některých z exponátů. Ano, Small Factory prostě nikdy nebude Továrničkou, ale malou továrnou bez příchuti, bez emocionální přidané hodnoty. Na druhou stranu činí anglická pojmenování objektů z Kinterovy výstavy svého druhu rockový koncert, neboť nápadně připomínají názvy písní kterési revoltující kapely.

Angličtina, lingua franca dnešních dnů, rafinovaně podporuje také proklamativní internacionálnost Kinterova výtvarného projevu, za nímž ovšem nelze nespatřit potměšile pomrkávající tvář české grotesky. Z mého pohledu navazuje mnohem více na Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu (pochopitelně že se všemi odchylkami, souvisejícími se změnou společenského zřízení), než na svého učitele Milana Knížáka. Zdá se mi to logické. Ale především velmi sympatické.

Karel Haloun

13. 8. 2012

publikováno: 12. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …