Krize české demokracie

Lidé dnes často dávají najevo jakési zarážející pohrdání svým státem: srovnávají ho s velkými obdobími čítankových českých dějin a shledávají ho lehkým. Nadpoloviční většina lidí je zároveň se svým životem spokojena a poměr mezi spokojenci a nespokojenci se dlouhodobě nemění. Náš stát je poměrně labilní stát celkem spokojených lidí, kteří jím pohrdají.

Přitom se u nás po listopadu 1989 položit základy právního státu a uvést v platnost hlavní občanská práva a svobody v míře dosud nebývalé. Vrátili jsme se do společenství západních demokratických států. Naše demokracie je, jako každá demokracie, ze všech stran ohrožená a má spoustu zjevných nedostatků: je však taky (pořád ještě) otevřená kritice a nápravě. Cítím se za tuto základní proměnu z roku 1989 osobně odpovědný, dlouho jsem se snažil k ní v rámci svých sil pracovat, a z toho plyne taky závazek.

Tento stát je nyní v hluboké krizi. Její zárodky byly vloženy už do jeho základů. Smyslem politiky v demokratické společnosti je vyrovnávat zájmy v duchu spravedlnosti, dosahovat shody a odbourávat ve společnosti nenávist. Polistopadová politika byla v tomhle ohledu dosud málo funkční. Politice její protagonisté rozumějí jako bitevnímu poli, na němž probíhá neúprosný, neustále se zostřující zápas mezi silami dobra a silami zla, který směřuje ke konečnému triumfu těch prvních. Každé uskupení, které se politicky prosadí, usiluje o politický monopol. Hladina nenávisti ve společnosti roste.

Postupně přišly ke slovu tři politické projekty. Nejprve „Pravda a láska“, intelektuálové a bývalí disidenti shromáždění kolem Václava Havla. Pak „bratrstvo neviditelné ruky trhu“, které kolem shromáždil Václav Klaus. A konečně socialistická opozice vůči Klausovi, jejíž vůdčí postavou se stal Miloš Zeman.

Všechna tři uskupení měla proti svým předchůdcům v mnohém pravdu. Proto se dokázala prosadit. Zároveň ale snadno podléhala svodu usilovat o monopolní moc.

Vleklá a prohlubující se krize české společnosti není v první řadě krize ekonomická, ale krize politická, krize vládnutí. V soupeření těchto tří uskupení se nakonec uplatnila demokracie, jež je v mnoha ohledech pouhým bezvládím. Od roku 1996 tu nebyla vláda s přesvědčivou většinou v PS. Takový stav vyvolává ve veřejnosti pochopitelnou nespokojenost. Ta snadno přeroste v odpor proti polistopadovému politickému uspořádání a demokracii jako takové.

V ODS (za Topolánka a Nečase) i v ČSSD (za Špidly) byly učiněny neuvědomělé a nesmělé pokusy zvrátit neblahý trend české politiky a nahradit politiku třídního boje standardnějším a civilizovanějším pojetím vládnutí. Zatím se to moc nepovedlo.

Zato se v lůně české demokracie rodí hned dva nebezpeční „vetřelci“. Ideologie stalinského třídního boje mezi „pravicí“ a „levicí“ (sdílenou na obou stranách pomyslné „barikády“) byla od „opoziční smlouvy“ obohacena o chruščovovské mírové soužití v oblasti výkonu moci. Otevřela se cesta k uspořádání, v „pravice“ a „levice“ spolu na předscéně povedou potěmkinský nesmiřitelný zápas, zatímco v zákulisí by se bude handlovat o koryta. To je reálné nebezpečí – aktualizovalo se po Zemanově volbě prezidentem. Uskutečnění tohoto nestydatého projektu by znamenalo by mocenský monopol, spočívající politickém kartelu dvou silných politických uskupení – a tedy posun od demokracie k autoritativnímu způsobu vládnutí.

Druhé velké nebezpečí zplodila hysterie, která vyvrcholila loni v pouličních kraválech, často účelově podněcovaných opozicí. Hysterie znemožňuje střízlivé, věcné a kritické uvažování, zvýhodňuje na první pohled přitažlivá, primitivní a násilná řešení, dává šanci politickým manipulátorům. Klasickým sloganem je nelítostný jakobínský „boj proti korupci“ a účelová politická manipulace s „přímou demokracií“, která může vést k ochromení demokratických mechanismů. Na vlnách politické hysterie se postupně profilovaly Věci veřejné, Holešovská výzva a její intelektuální varianta, iniciativa „Vraťte nám stát“. Vznikl fenomén falešného mesiáše: Karel Janeček, Tomio Okamura, Andrej Babiš.

Co toho plyne pro příští dny? demokracii a svobodu jsme v r. 1989 dostali velmi snadno, jaksi na dluh. To se v dějinách stává. Musíme si ji následně zasloužit. Dnes hrozí, že se v atmosféře společenské hysterie jako účelové ideové nástroje uplatní populistická líbivá hesla a že se svoboda a demokracie posune směrem k mocenskému monopolu a autoritativnímu způsobu vládnutí. Jistě, demokracie je ohrožená ze své podstaty vždy, dlouhodobá krize vládnutí v ČR ovšem toto ohrožení podstatně zvýšila. Každý by tedy měl zvážit, zda kromě jistě prospěšných individuálních, profesních aktivit neusilovat – víc než dříve – i o spojení sil. Je zjevné, co dnes nemá smysl: samospasitelná politická hnutí, sloužící podpoře ctižádostivých jedinců (Babiš, Okamura), velkolepá diskusní fóra sloužící skryté podpoře politických stran (Schwarzenberg), nebo krátkodeché intelektuální revolty typu „Vraťte nám stát“. Politická strana je nesmírně náročný úkol jak pokud jde o odborné zázemí a organizaci, tak pokud jde o finanční podporu. A navíc: hlavní problém, v něž dnes česká společnost vězí, není to, že by naše demokracie byla vnitřně nevyvážená (ve sporu „iniciativa“ a „solidarita“, „pravice“ a „levice“), ale že je ohrožená jako celek, že je ohrožené to, co by měla mít „levice“ a „pravice“ společné (mají dnes vůbec něco společného?), aby demokracie mohla pořádně fungovat. To se postupně ztratilo v jejich lítém třídním boji. Na podobném úsilí se ovšem mohou a mají spojit členové různých demokratických politických stran i ti, kteří stojí mimo politické strany. Nejde o to, strany snad suplovat nebo nahradit, nýbrž působit na ty, kteří na sebe dobrovolně vzali obtížnou úlohu v praktické politice a mají k tomu demokratický mandát, aby si uvědomili svou zodpovědnost a plnili své závazky, pomáhat jim nezaujatou, střízlivou kritikou, a tam, jde je to zapotřebí, je ovšem i podpořit.

Jde o docela skromnou věc: a to, aby vznikaly, kroužky, spolky, občanská sdružení, kde se budou lidé navzájem domlouvat, co jsou naléhavé politické problémy od komunální po celostátní úroveň, co mohou udělat pro jejich řešení, zároveň se snažit v rámci svých možností informovat a vzdělávat veřejnost a obracet se na politiky na všech úrovních, aby v té či oné naléhavé věci dostáli své povinnosti. A o to, aby ty iniciativy spolu komunikovaly a spolupracovaly.

Česká národní společnost jako politické uskupení, český politický národ, vznikl a utvářel se na základě demokratických a liberálních zásad. Zasloužili se o to jeho významní představitelé, cítím potřebu jmenovat především Karla Havlíčka, Františka Palackého a T. G. Masaryka, protože jejich odkazem (a odkazem Masarykova žáka Emanuela Rádla) jsem se dlouhodobě zabýval. Založili politickou tradici, jejímiž základními kameny jsou politický realismus (a odpor k romantickým, radikálním a revolučním projektům), přesvědčení, že kloudná politika musí vyrůstat z „drobné politické práce“ na té úrovni, kde se odehrává každodenní život každého z nás, a nezaujatá kritika minulosti a přítomnosti (namísto fanatického vzývání vzorů a nenávistného odmítání nepřátel). Je třeba zároveň připomenout, že korektivem jejich nacionalismu byla víra v nevyčíslitelnou hodnotu svobodného lidského jedince a v závaznost příkazu milovat své bližní, jíž byli zakotveni v křesťanské duchovní tradici.

Odtud může vyrůst loajalita k našemu společnému státu, k České republice. Praktické a nepatetické vlastenectví.

Článek byl původně publikován na Reflex.cz dne 13. června 2013.

publikováno: 20. 6. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …