Vyhlídky české politiky

Mnoho lidí si myslí, že hlavním problémem české politiky je Miloš Zeman. To není pravda, nynější prezident je jen poměrně šikovný populista a milovník intrik. Navíc netrpí příliš velkými zábranami a zručně využívá příležitosti. Hlavním problémem dnešní české politiky je stupňující se politický rozvrat, který ty příležitosti vytváří jako na běžícím páse.

Česká politická krize vyvrcholila loni na jaře a v létě hlučnými demonstracemi a pouličními kravály. Vznikla různá mírně řečeno vášnivá ad hoc hnutí jako Holešovská výzva nebo její intelektuálská varianta, iniciativa „Vraťte nám stát“. Na scéně se objevili bohatí spasitelé (Babiš, Janeček, Okamura). Hesly dne se staly „boj proti korupci“ a „přímá demokracie“. Pod boj proti korupci se dá schovat leccos, i politické represe, a pod heslem přímé demokracie se skutečná demokracie nejsnáze manipuluje. Loňská jarní a letní masová hysterie poměrně rychle opadla, zbyl po ní však úplně zpustošený společenský terén, neorané pole, jehož Miloš Zeman úspěšně využívá.

Česká politika je nemocná už od počátku devadesátých let: vládne tu představa, že posláním politických lídrů a stran je předkládat veřejnosti vyhraněné, propracované ideologické projekty, které mají naučit lidi správně žít. Pokouší se o to jak česká pravice, tak česká levice. Bezděčná inspirace marxismem-leninismem je zjevná. Politika má být ovšem v prvé řadě průběžným řešením každodenních naléhavých společenských zádrhelů, jejím smyslem je usnadnit lidem v tom či onom každodenní život. Jakási ideologie je nezbytná (nic lepšího jsme dosud nevymyslili), ale jen jako pomůcka, ne jako nepravé náboženství.

Hlasatelé vyhraněných ideologických projektů jsou schopni se jeden vůči druhému ostře vyhraňovat, zápolit spolu na život a na smrt – ale jen velmi obtížně spolupracovat. Výsledkem je jakýsi permanentní válečný stav, v němž politika přestává fungovat a běžný politický provoz vázne. Anebo naopak karikatura politiky, jak se nakonec zhmotnila v „opoziční smlouvě“: dvě uskupení proti sobě vedou na předscéně potěmkinský nelítostný třídní boj, zatímco v zákulisí si rozdělují koryta.

Funkční politika předpokládá, že všechny významní účastníci politického zápasu mají nějaký více méně jasný společný zájem („zájem vlasti“), který jsou schopni, když je to nezbytné, zohlednit. Takový zájem je nutno průběžně hledat a nalézat, a to z obou stran barikády. Pak je snadnější i dohoda na pevných a respektovaných pravidlech hry, která např. brání opozici, aby když se vláda dostane do problémů kvůli nepopulární politice, se toho pokoušela hned a beze všeho využít např.k jejímu smetení mobilizací ulice. Politika musí spočívat na dobré vůli, vědomí společného zájmu a respektování pravidel. U nás triumfuje třídní nenávist.

K vyhraněnému a propracovanému ideovému projektu patří v popřevratové české politice i jeho hlasatel, falešný mesiáš. Praotcem všech dnešních falešných mesiášů je Václav Klaus. Přitom jeho východiska byla pochopitelná a v mnoha ohledech správná: šlo mu o emancipaci od bolševismu, o rehabilitaci politiky v tradičním západním smyslu, o legitimní zdůraznění, že součástí základních lidských a občanských práv je i právo jedince vlastnit a podnikat. Právem kladl důraz na národ jako na jakousi nehmotnou politickou instituci. Bohužel se z toho všeho staly nakonec jen kamínky v mozaice globálního neúprosného zápasu demokracie (nebo snad dokonce „kapitalismu“) se „socialismem“, zápasu, který se neustále zostřuje a měl by skončit triumfem sil světla nad silami tmy. Zatímco levice byla a je u nás zatížena rezidui bolševismu přímo, zde se pokus o emancipaci od bolševismu v mnoha ohledech zvrhl v jakýsi jeho negativ, a zůstal tak na tom, co chtěl překonat, závislý.

Politická aréna, kde spolu na život a na smrt zápolí vyhraněné ideologické projekty, představuje velmi vhodný terén pro ctižádostivou hlavu státu, disponující velkým a vzhledem k ústavnímu vymezení mlhavým osobním mandátem, získaným v přímé volbě. Aktéři jsou svým nesmiřitelným bojem natolik zaměstnáni, že nemají čas bránit se proti jejím mocenským ambicím. A tak se paní Němcová a pan Sobotka u prezidenta sami ucházejí o nominaci v případném druhém pokusu o jmenování premiéra, navíc ve chvíli, kdy ani není jisté, zda se druhý pokus vůbec bude konat. Sami povyšují Zemana na arbitra v jejich sporu. Pan Sobotka vítá podíl prezidenta na pádu pravicové vlády, ale zároveň na něm žádá, aby se teď stáhl a dal příležitost ČSSD – má-li takový podíl, proč by to dělal, a právě ve prospěch pana Sobotky! Sociální demokracie by se ráda podílela na Rusnokově vládě, ovšem jen „odborníky“, kteří by se pak po parlamentních volbách překabátili zpátky na sociální demokraty. Pravice chce řešit prezidentovy ambice úpravami ústavy – nemají tolik času a všechno by se, jako dosud skoro vždy, utopilo v nekonečných sporech. A vrchol všeho je její pokus opřít se o stojedničkovou většinu v dnešní Sněmovně, kterou neměla ještě šest hodin před jmenováním pana Rusnoka, a je otázka, zda jí měla i dvě hodiny poté, co ji vyhlásila. Stávající poslanecká sněmovna je zamořená troskami původních Věcí veřejných a přeběhlíky odnikud nikam, právem ztratila veškerou důvěru veřejnosti a není schopna generovat žádná trvalá a smysluplná politická rozhodnutí. Aby mohla Sněmovna obstát proti silnému prezidentovi, usilujícímu o něco, čemu čeští politologové ohleduplně říkají „poloprezidentský systém“, potřebuje posílit svůj mandát, a to je možné jenom co nejrychlejšími předčasnými volbami. Po období chronického parlamentního bezvládí (od roku 1996 tu nebyla vláda se spolehlivou většinou) je zapotřebí rehabilitovat parlamentarismus. Povede se to jen tenkrát, dokážou-li se tři největší demokratické politické strany, ČSSD, ODS a TOP09, na předčasných politických volbách domluvit. „Pravice“ na tom bude tratit, ale daleko míň, než kolik by tratila, když bude, podobně jako reformní komunisté po srpnu 1968, „držet pozice“ a „odvracet nedozírné následky“. Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Článek původně vyšel v Mladé frontě Dnes, 14. července 2013.

publikováno: 16. 7. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …