Let želvy

Knihu povídek Let želvy vydala letos v létě Revolver revue. Na zadní straně obálky se lze dočíst, že volně navazuje na předchozí soubor Olej do ohně (Magnesia litera 2008).Autor je čtoucí menšině dobře známý, vydal něco kolem dvaceti knih – románů, povídkových souborů, experimentálních textů i esejí – žánrově velmi různorodých, v nichž se pohybuje v pásmu mezi fikcí a realitou, většinou blíž k té realitě.

Právě proměna vztahu ke skutečnosti je určitě tím, co odlišuje Olej do ohně od Letu želvy. Zatímco v prvně jmenovaném výběru povídek pracuje s exotickým prostředím a s fabulací, v Letu želvy slovy svého hrdiny dává „přednost realitě před sny“, je pro něj „zajímavější, pestřejší, neuvěřitelnější, nepochopitelnější.“ (str. 57). To je první zásadní odlišnost, druhá spočívá v tom, že povídky Oleje do ohně jsou jako příběhy, které stojí samy o sobě, kdežto Let želvy má ústředního hrdinu, který prochází všemi texty. Kniha je tím otevřena různému možnému čtení, třeba jako román, přerušený třemi zastaveními, v nichž hlavní hrdina sám prožívá jakési poznání svého druhu. Podobný postup už známe z Martínkova povídkového souboru Opilost z hloubky. Tam hrdina vystupuje pod jménem Bol, nové knize se jmenuje Leon Nerad. Ve skutečnosti postava poutníka, který sine loco, sine anno (evokuje název Martínkovy knihy textů z roku 1990) prochází světem nepoután ideologií, vnějším názorem nebo cizí morálkou jako svobodný tulák, otevřený, přístupný jevům a děním, které potkává, ale také jako glosátor a nemilosrdný ironický kritik. Kdo je tenhle Leon, Jeroným nebo Nausinoos je jasné každému, kdo přečetl Martínkův Mýtus o Lynkeovi: „Lynkeus je drzý, protože míří k tomu nejvyššímu, čeho lze na zemi dosáhnout. K neafektovanému, nehysterickému, neústupnému pohledu.“, „Zdrojem Lynkeovy slasti je odpovědnost za vlastní slova a činy, nezkrotnost, výzva lásky k sebepřekonávání,.“ atd. Je o tom celá kniha.

Na rozdíl od starších textů jsou postavy v těch nových formalizovanější, jejich vlastnosti jsou mnohem schématičtější, často v nich lze rozeznat konkrétního člověka v konkrétní životní situaci, ale zjednodušeného, definovaného nějakou svou závislostí, sebeklamem, neochotou vykročit jiným směrem, něčeho se vzdát. Tak se nové povídky podobají jakýmsi novodobým exemplům, kterými se ilustrují kázání, jež ovšem neexistují, ani v knize. Odhalení hodnotové struktury, k němuž se exempla vztahují, nechává Martínek na čtenáři. Můžeme přijmout výzvu a rekonstruovat z textů Letu želvy morální základ kázání, k němuž by se exempla vztahovala.

Toho, co má nerad Leon Nerad, je víc, hned několik okruhů. První a nejčetněji zastoupený je problém dobrovolného vězení, pout, útěk před pestrostí života, vyloučení náhodnosti, trestání sebe sama, zaskočení otevřenými možnostmi.

Druhým velmi sledovaným okruhem je zabřednutí do stereotypů a konformity, slovy autora předvídatelnost a odhadnutelnost reakcí a myšlenek, přizpůsobení se světu kolem, jeho konvencím, opakování cizích názorů, televizní a časopisové vzdělání, průměrnost, potřeba zařadit se a nevyčnívat, neochota ke změně, neschopnost vývoje, strach být sám sebou a být sám, neschopnost sebepoznání. Jednoduše řečeno to, co autor nazývá „být produktem doby a místa“. Dokládají to v textu často opakované hodnoty typu spořádanost, slušnost, serióznost a věrnost, které souvisí s nejrůznějšími závislostmi, ať je to na vlasti nebo rodině jako posledním útočišti a posvátném místě.

Závislostí se objevuje celá řada, na nějaké osobě, na představě, kterou si o sobě kdosi udělá, na osudu, na nenávisti a negativních reakcích svého okolí, na minulosti, na přátelství, na potřebě pečovat o někoho nebo na potřebě ponižovaní. Často se objevuje závislost na alkoholu.

Ve čtvrtém okruhu najdeme jasnější a určitější vlastnosti, jako jsou sebejistota, sebeuspokojení, sebeobhajoba, pevný názor na vše, neboli odpověď na každou i neexistující otázku. S nimi souvisí sprostota, tupost, lenost, nezájem a také manipulace s ostatními.

Na poslední místo se dostaly vlastnosti spojené s pasivitou jako otálení, nuda, víra v pravou lásku s velkým L, ulpívání v minulosti nebo naopak upření se na budoucnost, snění, čekání a promarnění příležitosti.

Které hodnoty Leon naopak upřednostňuje? Především říká, že neexistuje universální odpověď na vše.

Teprve na dalším místě, podle četnosti zastoupení v textu, je schopnost stát se sám sebou, zbavit se předsudků, dobových, místních a rodinných zátěží, překonat zvyky a nalézt odvahu podívat se sám na sebe. Změnit se, vyrovnat se s prostředím, domluvit se a porozumět, dát přednost realitě před sny, žít v přítomnosti, chopit se příležitosti, umět svobodně volit mezi možnostmi a převzít za volbu odpovědnost. Tomu napomáhá ochota nelpět na zbytečnostech a schopnost rozlišit hranice nezbytné od těch, které je nutné překročit. Rozlišovat nuance a přechody, otevřít se jinému neznámému, nejprve zkusit a pak hodnotit atd.

Jednotlivé hodnoty opět podle četnosti jsou láska a blízkost, souznění, věrnost, fantazie, radost a důvěra. Přinejmenším odpovědnost, věrnost a láska se ocitly i v oblasti negativ. V textech jde mimo jiné právě i o to, co se stane, když se z něčeho stane modla neboli hodnota o sobě, vytržená z kontextu, ochuzená o své šerosvitné polotóny, o příchutě a přísady. Autor zkrátka není žádný hlasatel hodnot, ani kazatel morálky. Také proto žádné kázání v knize nenajdete a tuto hru na vyhledání hodnot berte jenom jako mojí hru s Martínkovým textem.

Lubomír Martínek bývá vnímán, jako obhájce emigrace opovrhující těmi, kteří zůstali. I v této knize najdeme motivy emigrace. Několikrát se tento motiv vyskytuje jako Leonova důležitá zkušenost, díky níž se jako osobnost rozpadl, aby z ní vyšel jako někdo jiný. Autor se opakovaně velmi ostře ohrazuje vůči tehdejší místní situaci, která ho přiměla odejít. Hodnota emigrace samotné je však několikrát zpochybněna. Hned z prvního textu vychází, že kladný výsledek takového kroku není vůbec samozřejmý. O něco dále se hlavní postava ve Veliteli tábora stala odpudivou zejména proto, že se nedokázala zbavit systému hodnot svého rodiště, neboť pouhý odchod jako takový nestačí, mnohem důležitějším se ukazuje neulpívat na snech a cílech přinesených sebou.

Ale zpět k samotné knize. Některé povídky jsou popisnější a schématičtější, děj je potlačen na minimum, například Hloupá horákyně, Velitel tábora, Strašný horko, ale žádný teplo, čemuž odpovídají i výrazové prostředky, totiž věty bez přísudku nebo věty s jmennými tvary sloves. Za všechny bych ráda citovala ze strany 10: „Případ od případu, jeden za druhým, husím pochodem.“, kde Lubomír Martínek větnou skladbou navozuje představu oné řady. Obrazivost jazykových prostředků vynikne ve třech povídkách, v nichž se Leon stává hlavní postavou. Sugestivní je opuštěnost noční autobusové zastávky kdesi na venkově v přítomnosti několika opilců v montérkách (Furt pryč), kde Leon rozjímá o tom, že zevnějšek nemusí ještě o svém nositeli vypovídat něco podstatného a vzpomíná na své zkušenosti z totality. Noční atmosféra rámuje také pěší cestu domů v povídce Vzpomínáme asi nejfantazijnějším textu celé knihy, příběhu až lehounce duchařském a velmi podmanivém. Leon tu potkává několik postav-stínů, z nichž prvním je padlý sovětský voják z druhé světové války se svým osudem, který se jeví nevyhnutelný. Právě nevyhnutelnost je tím, co rozrušuje Leonovu představu o zodpovědnosti za sebe sama. Situace, která je daná zvnějšku. Dál potkává jakési alter ego, kohosi, temný přízrak, který se zpovídá ze zjištění, že jeho potěšení a averze jsou úplně jiné, než si představoval. Motiv míjení se s výsledky vlastního snažení je myslím novou notou v Martínkově próze. Hned v prvním textu Leon zjišťuje tváří v tvář bývalému příteli uzavřenému v tuctovém životě, že pokud se chtěl obklopovat co nejzajímavějšími lidmi, tak to zkrátka nevyšlo. Také v předposledním textu Stačilo promluvit sny odhalují Leonovu závislost, o které neměl tušení.

Závěrečný text, ze kterého je odvozen název knihy, je slunečný, odlehčený slovními hříčkami. Leon brodící se v bahně prožije satori a odhazuje zátěž.

Martínkovy jazykové prostředky jsou velmi kultivované, nápadité, nešetří hříčkami, ani zvláštními konstrukcemi, probouzí obraznost. Nevím, zda to byl záměr, vzhledem k promyšlenosti jeho vět však pravděpodobně ano, že dva názvy jednotlivých kapitol, textů, nebo povídek, jsou v obecné češtině a vytvářejí jakýsi jazykový kontrast. Když autor použije nějakého vulgárního obratu, můžete si být jistí, že vám z toho bude špatně, kdo nevěří, ať si svou citlivost vyzkouší na str. 11 nahoře v druhém, třetím a čtvrtém řádku. A nejen tam.

Let želvy oplývá popisy situací, charakterů a vlastností, ale rozhodně není knihou spokojující se s popisy skutečností. Je především Martínkovou interpretací reality a může nebo nemusí souznít s naším názorem. Rozhodně je velmi osobitá, neopsaná, je opřená o vlastní zážitky, zkušenosti a také u nás nebývalý rozhled, který je znát z každé z jeho knih.

publikováno: 30. 8. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …