Mnichovanství a ostrůvky pozitivní deviace

Celý letošní rok zažíváme plíživý sešup od (relativní) svobody k (relativní) nesvobodě. Všechno je relativní. Uplynulých třiadvaceti letech to tu nebylo tak pěkné jako ve staré dobré Anglii, napříště to zase nebude tak zlé jako za totáče. Což je jen relativně malý důvod ke spokojenosti.

Neměli bychom se však soustřeďovat jen na vysokou politiku. Sešup se připravoval už dávno, trvá dodnes a podílíme jsme se na něm všichni: politici, novináři, učenci, ostatní občané. Uvedu tři malé, ale významné příklady, kamínky do mozaiky.

Příklad první, normalizace ÚSTR. Ústav vznikl jako produkt zoufalství nad neutěšeným stavem „vyrovnání s bolševismem“. Zoufalství vyústilo v pokus opřít svobodu bádání o autoritu státu. Autorita státu však prudce klesala a rostla jeho vratkost. V té situaci propukl „případ Kundera“: udal slavný spisovatel člověka? Spolupracovník ÚSTR o tom napsal článek do Respektu, načež se veřejně řešil problém: smějí se zveřejňovat informace, které staví do špatného světla naše celebrity? Většina publicistů a historiků byla proti: bezodkladné zveřejňování jakýchkoli známých jmen v pramenech prý nepřináší pokrok v poznání minulosti, ústav má své materiály dávat k dispozici badatelům a do hloubky se jimi zabývat, ne je po prvním šokujícím objevu poskytovat novinám. Načež se rozpoutalo něco podobného Rukopisným bojům: Akademická rada AV ČR si odhlasovala, že autoři článku projevili nedostatek kritického vědeckého myšlení, jedenáct zahraničních celebrit se zastalo té naší. Nedůstojně se zachovali ústavní činitelé: tehdejší místopředseda vlády Nečas se dal slyšet, že je třeba stanovit centrálu, která řekne, zda ta či ona informace bude zveřejněna, předseda Senátu (na Senátu existence ústavu visí) ústav obvinil, že se plete do politiky(!) a povolal si vedení na koberec.

Vedení se bohužel podělalo. Ředitel se bránil, že celou věc posunula média, že to mělo být zveřejněno napřed v ústavu a až pak v Respektu, byl to prý ojedinělý úlet jednoho pracovníka, proberou to s ním a budou kontrolovat publicistické aktivity svých zaměstnanců. Moc mu to nepomohlo, do dvou let vyletěl, nástupce se uvázal, že se případ nebude opakovat, jenže změněný Senát důkladně převoral radu Ústavu a nový ředitel jejím přičiněním letos na jaře vyletěl taky. Celá vědecká rada pak odstoupila, ale nebylo to nic platné, nové vedení si najmenovalo novou, vlastní (podobně jako potom Miloš Zeman vládu). Postoupně tedy selhali publicisté, politici, historici a nakonec i vedení instituce.

Příklad druhý: prezident vyhlásil válku médiím. Tedy ne všem, jen jejich podstatné části. Učinil tak ve svém inauguračním projevu letos v předjaří, přítomní političtí a ústavní činitelé, které vyzval, aby se k němu připojili, reagovali spontánním potleskem (někteří prý ne, ale nebylo je slyšet). Nato přes sto padesát lidí ústavní činitele požádalo, aby se k prezidentově výzvě jasně vyjádřili (naštěstí je slyšet bylo, bylo mezi nimi totiž i pár celebrit). Ti činitelé, kteří tak či onak zareagovali, se ovšem kroutili: prezident prý vyjádřil jen svůj osobní názor a média si za to prý aspoň zčásti mohou sama.

A konečně příklad třetí, docela čerstvý: Andrej Babiš má problém s Reflexem a jeho šéfredaktorem Šafrem. Dal to teď vrchovatě najevo na mítinku v Brně, na Frekvenci 1 i v ČT 24. Šafra opakovaně označil za psychopata, obvinil ho, že slouží politickým stranám, co nám vládnou už 23 let, že zakazoval v Mafře psát o Klausovi, že vyhodil Jana Macháčka a donutil odejít Sabinu Slonkovou. Nikdo nereaguje. Jen moderátorka v ČT24 špitla něco o tom, že psychopat je lékařská diagnóza. Pan Babiš je multimilionář, novopečený majitel dvou velkých celostátních deníků a ambiciózní, úspěšný politik. Má nad Šafrem vrch. Novináři nic, není to jejich věc. Kdyby mu aspoň např. pan Macháček a paní Slonková na rovinu dali za pravdu. Takhle to vypadá, že se jen za křovím potichu radují – a nemají ani odvahu se k Babišovým slovům přihlásit, ani slušnost se Šafra zastat. Ostatně, Babišova výslovná a opakovaná distance od „minulých 23 let“ je příznačná. Jak to, že všichni mlčí?

Co mají všechny tři kauzy společného? ÚSTR, “podstatná část médií“, Reflex jsou jistě nedokonalé lidské výtvory a jako takové jsou kritizovatelné. Tady ovšem nešlo o kritiku, ale o útočné uplatňování mocenských choutek vznikajícího establishmentu, který tak či onak nabourává naši nedokonalou demokracii. A nejodpudivější je na tom kapitulantské chování těch, kteří jsou buď přímo nebo nepřímo postiženi, a přitom už svou pasivitou podporují mocenské ambice lidí, jimž nejde o nic jiného než jak s nimi zatočit. Je to jakési nepolitické mnichovanství: mnichovanství není jen zahraničněpolitická záležitost, ale každé ustupování zlu, zdůvodňované tím, že ten, o něhož se hraje, má taky své mouchy a vlastně si to zavinil sám – přičemž skutečným důvodem je slabost a ústupčivost alibistů, kteří se takhle vymlouvají, před rabiáty.

Žijeme v nelehké době. Ze tří konfliktů, které jsem zmínil, je první už prohraný, druhé dva, jak to vypadá, nedopadnou dobře (vydavatel Reflexu, úctyhodná zahraniční společnost, jak se zdá, na mnichovanství docela slyší). To, co je do budoucna zapotřebí, je stejně jako kdysi, jak by řekl pan prezident Zeman, budování ostrůvků pozitivní deviace. Není možné boj za udržení a upevnění svobody a demokracie vzdát, je jen třeba se čas od času uskrovnit: teď půjde spíš o nižší patra politiky, o spolkový život, o církve (ty jsou u nás dlouhodobě a ze svého poslání „ostrůvky pozitivní deviace“), a pokud budou velká média prodaná a koupená, o internet. A obecně o to, aby o nás jednou někdo nemohl napsat to, co napsal v létě 1948 americký velvyslanec v Praze Steinhardt: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo.“

Článek původně vyšel v Lidových novinách dne 14. října 2013.

publikováno: 14. 10. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …