Mnichovanství a ostrůvky pozitivní deviace

Celý letošní rok zažíváme plíživý sešup od (relativní) svobody k (relativní) nesvobodě. Všechno je relativní. Uplynulých třiadvaceti letech to tu nebylo tak pěkné jako ve staré dobré Anglii, napříště to zase nebude tak zlé jako za totáče. Což je jen relativně malý důvod ke spokojenosti.

Neměli bychom se však soustřeďovat jen na vysokou politiku. Sešup se připravoval už dávno, trvá dodnes a podílíme jsme se na něm všichni: politici, novináři, učenci, ostatní občané. Uvedu tři malé, ale významné příklady, kamínky do mozaiky.

Příklad první, normalizace ÚSTR. Ústav vznikl jako produkt zoufalství nad neutěšeným stavem „vyrovnání s bolševismem“. Zoufalství vyústilo v pokus opřít svobodu bádání o autoritu státu. Autorita státu však prudce klesala a rostla jeho vratkost. V té situaci propukl „případ Kundera“: udal slavný spisovatel člověka? Spolupracovník ÚSTR o tom napsal článek do Respektu, načež se veřejně řešil problém: smějí se zveřejňovat informace, které staví do špatného světla naše celebrity? Většina publicistů a historiků byla proti: bezodkladné zveřejňování jakýchkoli známých jmen v pramenech prý nepřináší pokrok v poznání minulosti, ústav má své materiály dávat k dispozici badatelům a do hloubky se jimi zabývat, ne je po prvním šokujícím objevu poskytovat novinám. Načež se rozpoutalo něco podobného Rukopisným bojům: Akademická rada AV ČR si odhlasovala, že autoři článku projevili nedostatek kritického vědeckého myšlení, jedenáct zahraničních celebrit se zastalo té naší. Nedůstojně se zachovali ústavní činitelé: tehdejší místopředseda vlády Nečas se dal slyšet, že je třeba stanovit centrálu, která řekne, zda ta či ona informace bude zveřejněna, předseda Senátu (na Senátu existence ústavu visí) ústav obvinil, že se plete do politiky(!) a povolal si vedení na koberec.

Vedení se bohužel podělalo. Ředitel se bránil, že celou věc posunula média, že to mělo být zveřejněno napřed v ústavu a až pak v Respektu, byl to prý ojedinělý úlet jednoho pracovníka, proberou to s ním a budou kontrolovat publicistické aktivity svých zaměstnanců. Moc mu to nepomohlo, do dvou let vyletěl, nástupce se uvázal, že se případ nebude opakovat, jenže změněný Senát důkladně převoral radu Ústavu a nový ředitel jejím přičiněním letos na jaře vyletěl taky. Celá vědecká rada pak odstoupila, ale nebylo to nic platné, nové vedení si najmenovalo novou, vlastní (podobně jako potom Miloš Zeman vládu). Postoupně tedy selhali publicisté, politici, historici a nakonec i vedení instituce.

Příklad druhý: prezident vyhlásil válku médiím. Tedy ne všem, jen jejich podstatné části. Učinil tak ve svém inauguračním projevu letos v předjaří, přítomní političtí a ústavní činitelé, které vyzval, aby se k němu připojili, reagovali spontánním potleskem (někteří prý ne, ale nebylo je slyšet). Nato přes sto padesát lidí ústavní činitele požádalo, aby se k prezidentově výzvě jasně vyjádřili (naštěstí je slyšet bylo, bylo mezi nimi totiž i pár celebrit). Ti činitelé, kteří tak či onak zareagovali, se ovšem kroutili: prezident prý vyjádřil jen svůj osobní názor a média si za to prý aspoň zčásti mohou sama.

A konečně příklad třetí, docela čerstvý: Andrej Babiš má problém s Reflexem a jeho šéfredaktorem Šafrem. Dal to teď vrchovatě najevo na mítinku v Brně, na Frekvenci 1 i v ČT 24. Šafra opakovaně označil za psychopata, obvinil ho, že slouží politickým stranám, co nám vládnou už 23 let, že zakazoval v Mafře psát o Klausovi, že vyhodil Jana Macháčka a donutil odejít Sabinu Slonkovou. Nikdo nereaguje. Jen moderátorka v ČT24 špitla něco o tom, že psychopat je lékařská diagnóza. Pan Babiš je multimilionář, novopečený majitel dvou velkých celostátních deníků a ambiciózní, úspěšný politik. Má nad Šafrem vrch. Novináři nic, není to jejich věc. Kdyby mu aspoň např. pan Macháček a paní Slonková na rovinu dali za pravdu. Takhle to vypadá, že se jen za křovím potichu radují – a nemají ani odvahu se k Babišovým slovům přihlásit, ani slušnost se Šafra zastat. Ostatně, Babišova výslovná a opakovaná distance od „minulých 23 let“ je příznačná. Jak to, že všichni mlčí?

Co mají všechny tři kauzy společného? ÚSTR, “podstatná část médií“, Reflex jsou jistě nedokonalé lidské výtvory a jako takové jsou kritizovatelné. Tady ovšem nešlo o kritiku, ale o útočné uplatňování mocenských choutek vznikajícího establishmentu, který tak či onak nabourává naši nedokonalou demokracii. A nejodpudivější je na tom kapitulantské chování těch, kteří jsou buď přímo nebo nepřímo postiženi, a přitom už svou pasivitou podporují mocenské ambice lidí, jimž nejde o nic jiného než jak s nimi zatočit. Je to jakési nepolitické mnichovanství: mnichovanství není jen zahraničněpolitická záležitost, ale každé ustupování zlu, zdůvodňované tím, že ten, o něhož se hraje, má taky své mouchy a vlastně si to zavinil sám – přičemž skutečným důvodem je slabost a ústupčivost alibistů, kteří se takhle vymlouvají, před rabiáty.

Žijeme v nelehké době. Ze tří konfliktů, které jsem zmínil, je první už prohraný, druhé dva, jak to vypadá, nedopadnou dobře (vydavatel Reflexu, úctyhodná zahraniční společnost, jak se zdá, na mnichovanství docela slyší). To, co je do budoucna zapotřebí, je stejně jako kdysi, jak by řekl pan prezident Zeman, budování ostrůvků pozitivní deviace. Není možné boj za udržení a upevnění svobody a demokracie vzdát, je jen třeba se čas od času uskrovnit: teď půjde spíš o nižší patra politiky, o spolkový život, o církve (ty jsou u nás dlouhodobě a ze svého poslání „ostrůvky pozitivní deviace“), a pokud budou velká média prodaná a koupená, o internet. A obecně o to, aby o nás jednou někdo nemohl napsat to, co napsal v létě 1948 americký velvyslanec v Praze Steinhardt: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila na obranu svých politických svobod ani slovo.“

Článek původně vyšel v Lidových novinách dne 14. října 2013.

publikováno: 14. 10. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Proměny pedofilie a mistři myšlení

Časy se mění, zpíval v roce 1964 Bob Dylan. Inu, jak se to vezme. Záleží na …

Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …