Glosy k extremismu I.

Jedni křičí „Bůh je veliký“ a poté nechají vybuchnout nálož v lidmi naplněné mešitě, druzí halekají „Čechy Čechům“, dříve než vhodí zápalnou láhev do romského příbytku.

Fenomén extremismu – ať už náboženského nebo nacionalistického ražení – lze rozebírat z různých úhlů pohledu. Z hlediska náboženské a politické antropologie jde o přežívání uvnitř moderních společností animistického způsobu vnímání světa, společností, které antropologie spolu s etnologií nazývají „primitivními“, aniž by tomuto termínu přikládali jakýkoli pejorativní význam. Svět animisty je svět obývaný silami, silami dobra a zla, které jsou vtěleny jak do bytostí, tak i do předmětů, které ho obklopují. Strom, který se na animistu v pralese zřítil, byl bezpochyby vůči němu naplněn zlými úmysly. Zlo má v tomto světě své zástupce, které je nutné vymýtit nebo, v lepším případě, podrobit umu exorcisty. Vyhnání ďábla z nich vede k jejich přizpůsobení a k nastolení jejich přijatelnosti ze strany představitelů dobra.

Tento animistický přístup ke světu je tím nejpřirozenějším, z psychologického hlediska tím nejjednodušším, a proto je také do jisté míry a v různých formách obsažen v reakcích na okolí nás všech. Tato otázka míry a formy je ale podstatná. Moderní svět je výsledkem potlačení našich animistických pudů, k němuž došlo a nadále dochází přinejmenším dvěma cestami. Tou první je vývoj náboženského citu. Metafora boje dobra se zlem se interiorizovala a tento boj se přesunul do útrob svědomí jedince. Zlo ve vnějším světě se stalo projekcí nás samotných a podstatným se stává boj s ním ve vlastním nitru. Druhým důvodem posunu je věda. Ta připravila předměty o antropomorfní „duši“, odmystičtila fyzikální svět. Postavou – a nutno podotknout trochu iluzorním hrdinou – tohoto moderního universa je člověk zodpovědný sám za sebe, nepodléhající obskurním silám, ale naopak je dominující, obklopený společenskou a fyzikální realitou, kterou nevnímá coby subjektivně nepřátelskou.

Problém je v tom, že naše společnosti jsou obývány širokými masami těch, kdo nejsou nebo se necítí účastni tohoto civilizačního procesu, který se táhne napříč staletími a který nastoluje moderní představy o spolužití, ať už je to na národní nebo mezinárodní úrovni. Početné davy takto stojí – metaforicky řečeno – před branami společnosti či společností, aniž by měly sebemenší pocit spoluúčasti na vládnutí těmto společnostem nebo pocit, že mají zasloužený podíl na bohatství, které tyto společnosti generují. Cítí se vyděděni, okradeni. A svět, o kterém jsme se tak naivně mohli domnívat, že se sjednocuje, se nám opět rozpadá na ono animistické dobro, jejímž jsme představiteli „my“, a zlo, které páchá vnější svět.

„Středověk“, který jsme si tak nabubřele nadefinovali v 19. století coby periodu tmářství na rozdíl od naší vědou osvícené modernity, je stále přítomen. Jakou úvahou o bohu prošel současný terorista, dříve než položil bombu na zalidněné tržiště? Ale stejně tak: jakou úvahou o Češích, o Čechách či o češství, prošel člověk ochotný zaútočit s železnou holí na romskou ubytovnu? Lámal si hlavu nad tím, jak definovat Čecha, či nazvat obyvatele Čech v dobách, kdy v Čechách zdaleka nežili pouze Češi, jak to činili čeští obrozenci Kollárem počínaje? Seznámil se s Masarykovým protestem proti příliš etnocentrickému pojetí češství a s jeho snahou vidět v národní myšlence její duchovní dimenzi a prodloužení univerzální myšlenky humanity? Zamyslel se nad významem samotného adjektiva „český“ a uvědomil si, že se váže jak k Čechům, tak i k Čechám, což může mít při výkladu některých slovních vazeb přímo nedozírné důsledky: „české sklo“ je sklo z Čech nebo sklo Čechů a proč vlastně mluvíme o „Českých“ Budějovicích nebo „České“ Lípě? A vůbec: co vlastně ví o těžkostech, jak najít oficiální název pro území současné České republiky, poté co se rozpadlo Československo? Asi ne moc, když ječí – v Ostravě! – „Čechy Čechům“! Chce nám tím snad naznačit, že Morava a Slezsko Čechům nepatří, těm patří pouze Čechy, anebo dokonce, že chce Čechy z Moravy a Slezska vyhnat? Být uvědomělým Čechem není věru snadné, jak si povzdychli naši předci už ve staletích minulých.

Závěr, pokud by zde nějaký mohl být, je zřejmě už jasný. Jsou-li zde společensky ne „nepřizpůsobiví“, nýbrž nepřizpůsobení“, tak jsou to početní Češi, kteří o svém češství nemají minimální pochybnost. Povinností majoritní společnosti by pak bylo učinit vše pro lepší integraci těch, zejména mladých lidí, kteří, nenacházejíce práci a jakékoli společenské uplatnění, ztraceni v civilizačním procesu či zcela mimo něj, hledají svou identitu v příslušnosti k jakési vágně definované etnické entitě. Všichni, až na politiky, kteří z popisu práce vždy tvrdí, že nějaké řešení mají, řeknou, že takovýto problém je těžko řešitelný. A to ještě nevědí to, co nám varovně oznamují rozliční sociologové: postoje a chování, které jsme doposud přisuzovali extremistické menšině, se pozvolna stávají postoji a chováním většiny. To by ovšem znamenalo, že český moderní národ, tak jak vzešel z politického a kulturního vývoje posledních dvou století, je opravdu ohrožen, a to ze strany právě těch, kdo ho tak vehementně hájí za pomoci extremistických hesel. To, co by následovalo zhroucení moderní koncepce národa, autor těchto řádek tuší, ale nechce případného čtenáře příliš děsit.

publikováno: 17. 10. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Proč má Slovensko Čaputovou, zatímco Češi Zemana

V tomto roce si připomínáme velká devítková výročí, k nimž kupříkladu patří i 600 let, …

Co znamená být nešťastný a nevědět o tom?

Jednou na jaře, zrovna když se v kraji nedaleko města Cambrai začínaly stromy zelenat, došlo …

Zásadně neříkám, ty jsi blázen a bezbožník

Biblické slovo, které nás dnes chce pozdravit a pocelovat, je zapsáno v Žalmu 14., ve …

Vzkříšený známý neznámý

Velikonoční komentář sestry Wendy Beckettové (1930–2018), Resurrection (Vzkříšení). Ústředním motivem křesťanské víry není, že Ježíš …

Provokace: Brexit vs. czexit

Diskusní klub Provokace časopisu Přítomnost uspořádal 3. 4. 2019 debatu na téma Brexit vs. czexit. …

Rytíř Koudelka – „ten čučkař“

Poslední květnový den loňského roku uveřejnila Přítomnost můj článek o aféře Novičok, jehož podtitul zněl …

Ztrácíme „identitu“ nebo rozum? Hněv, strach a hlavní otázka eurovoleb

Volby do evropského parlamentu budou pro Evropu bezesporu velkou zatěžkávací zkouškou. Velmi hluční a sebevědomí …

Čert a káča

Teorie a podivnosti P. Horákové a T. Halíka. »…projevům soukromého života, jejich příčinám a hybným …