Pokrevní vztahy

Dnešní vernisáží slavíme výročí založení dvou institucí, které českou kulturu obohacují padesát a sto padesát let. Mluvím ovšem o této galerii, vzniklé v roce 1963 jako Středočeská galerie, později přejmenované na České muzeum výtvarných umění a dnes GASK – Galerie Středočeského kraje, a o Umělecké besedě, nejstarším českém uměleckém spolku, založeném v roce 1863. Výstavu s příznačným názvem „Pokrevní vztahy“ jsme nekoncipovali jako kroniku historického úseku dějin umění, ale jako „dotekový portrét“ několika výrazných osobností, kteří od znovu založení Umělecké besedy v roce 1990 spolu utvářeli vnější podobu Umělecké besedy a – což je neméně důležité – její vnitřní lidské ovzduší. Po dvaceti letech nucené odmlky se zde vystavení umělci od devadesátých let postupně sdružovali v duchu vzájemné tolerance, aby Uměleckou besedu znovu vrátili do kontextu současného kulturního dění. Pluralitní vize také patří k zakládajícím hodnotám této galerie, která stejně jako Umělecká beseda trpěla v obdobích ničivé diskontinuity. V dobách zapomínání a hledání autentických hodnot je umělecké dílo, zejména pak v rámci muzejní sbírky, svědectvím, výpovědí a ukazatelem. Vyžaduje od člověka odpovědné, citlivé zacházení, pak je schopné hrát aktivní, podnětnou úlohu jako zásadní styčný bod mezi institucí a veřejností.

Vedle portrétu umělecké a lidské totožnosti Výtvarného odboru Umělecké besedy je tato výstava ve zmíněné rovině i symbolickým odevzdáním holdu ředitelům, kurátorům i dalším galerijním pracovníkům, kteří v průběhu uplynulých padesáti let soustavně, nezištně budovali sbírkový fond jako páteř a živou paměť naší instituce. S každým dílem, které dnes uvidíte, je spojený nejen život jeho tvůrce, ale i život člověka, který byl přesvědčený o přínosu jeho zařazení do našich sbírek. Sbírkové dílo v sobě proto ukrývá dvojí příběh: osud umělce a jeho muzejního partnera. Přiznám se, a předem se omlouvám za neskrytou emocionalitu tohoto výroku, že při pohledu na díla, se kterými pracuji více než dvacet let, cítím k nim vztah téměř rodičovský, a věřím, že v tomto nejsem zdaleka sám. Nutno ovšem sebekriticky poznamenat, že v naší galerii byli naštěstí mnohem lepší rodiče, nežli jsem já. Tuto stručnou úvahu ukončím poděkováním od srdce všem, kteří v minulosti pomohli k pozitivnímu vývoji obou zmíněných institucí, Galerie Středočeského kraje a Umělecké besedy, a vyslovením naděje, že současnost a nejlepší tvář minulosti k sobě najdou cestu k potřebnému porozumění. Ať je tato výstava považována za naši společnou půdu.

publikováno: 4. 11. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …

Století jedné ženy

Staša Fleischmannová, fotografka a autorka pamětí[1] slaví své 100. narozeniny Dvojčata Staša a Ola (Olga) Jílovské se …