Pokrevní vztahy

Dnešní vernisáží slavíme výročí založení dvou institucí, které českou kulturu obohacují padesát a sto padesát let. Mluvím ovšem o této galerii, vzniklé v roce 1963 jako Středočeská galerie, později přejmenované na České muzeum výtvarných umění a dnes GASK – Galerie Středočeského kraje, a o Umělecké besedě, nejstarším českém uměleckém spolku, založeném v roce 1863. Výstavu s příznačným názvem „Pokrevní vztahy“ jsme nekoncipovali jako kroniku historického úseku dějin umění, ale jako „dotekový portrét“ několika výrazných osobností, kteří od znovu založení Umělecké besedy v roce 1990 spolu utvářeli vnější podobu Umělecké besedy a – což je neméně důležité – její vnitřní lidské ovzduší. Po dvaceti letech nucené odmlky se zde vystavení umělci od devadesátých let postupně sdružovali v duchu vzájemné tolerance, aby Uměleckou besedu znovu vrátili do kontextu současného kulturního dění. Pluralitní vize také patří k zakládajícím hodnotám této galerie, která stejně jako Umělecká beseda trpěla v obdobích ničivé diskontinuity. V dobách zapomínání a hledání autentických hodnot je umělecké dílo, zejména pak v rámci muzejní sbírky, svědectvím, výpovědí a ukazatelem. Vyžaduje od člověka odpovědné, citlivé zacházení, pak je schopné hrát aktivní, podnětnou úlohu jako zásadní styčný bod mezi institucí a veřejností.

Vedle portrétu umělecké a lidské totožnosti Výtvarného odboru Umělecké besedy je tato výstava ve zmíněné rovině i symbolickým odevzdáním holdu ředitelům, kurátorům i dalším galerijním pracovníkům, kteří v průběhu uplynulých padesáti let soustavně, nezištně budovali sbírkový fond jako páteř a živou paměť naší instituce. S každým dílem, které dnes uvidíte, je spojený nejen život jeho tvůrce, ale i život člověka, který byl přesvědčený o přínosu jeho zařazení do našich sbírek. Sbírkové dílo v sobě proto ukrývá dvojí příběh: osud umělce a jeho muzejního partnera. Přiznám se, a předem se omlouvám za neskrytou emocionalitu tohoto výroku, že při pohledu na díla, se kterými pracuji více než dvacet let, cítím k nim vztah téměř rodičovský, a věřím, že v tomto nejsem zdaleka sám. Nutno ovšem sebekriticky poznamenat, že v naší galerii byli naštěstí mnohem lepší rodiče, nežli jsem já. Tuto stručnou úvahu ukončím poděkováním od srdce všem, kteří v minulosti pomohli k pozitivnímu vývoji obou zmíněných institucí, Galerie Středočeského kraje a Umělecké besedy, a vyslovením naděje, že současnost a nejlepší tvář minulosti k sobě najdou cestu k potřebnému porozumění. Ať je tato výstava považována za naši společnou půdu.

publikováno: 4. 11. 2013

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …