Poslouchat vrchního velitele

V posledních dnech a týdnech publikoval prezident Václav Klaus množství textů, které obsahují zajímavé a nové myšlenky. Nebudeme-li se zabývat vztahem k sudetským Němcům, o nichž má prezident Klaus už dávno jednoznačný a vyhraněný názor, vyvstává v jeho textech do popředí otázka Evropské unie a Evropy vůbec. Je to pochopitelné, a to už proto, že Evropa se ocitla v krizi a že tuto krizi je třeba co nejpozitivněji vyřešit. Václav Klaus chce k evropským záležitostem nejen diskutovat, chce přispět k východisku z dnešní situace. Jak, to vyplývá z jeho dvou textů, které shodou okolností publikoval týž den, 16. července, v Lidových novinách („Vytvořme jinou EU…“) a v MfDnes („Paroubek ukazuje, že myslí jen na sebe…“). Podle Václava Klause by to mělo být řešení zásadní:

„Je třeba, abychom měli nějaký jasný postoj k Evropě, není možné být pasivní, být přebírači názorů zvenku, tak jak byla charakterizována česká politika v posledních letech.“

Václav Klaus se domnívá, že by měl být „přehodnocen poslední, dvacetiletý vývoj evropské integrace, spojený se jménem Jacquesa Delorse. Mělo by být nalezeno nějaké nové řešení. Nepovažuji za vhodné další prohlubování, další unifikování ani zabetonování se ve statu quo. Co je správně – přehodnoťme a něco z toho, co se stalo za těch dvacet let, vraťme zpátky.“ První – nepopřenou a skoro nahlas vyřčenou Klausovu tezi hlásí titulek v jeho článku v Lidových novinách: je třeba vytvořit jinou Evropskou unii, k čemuž – dodávám – je zapotřebí tu dosavadní v podstatě zrušit. Druhou tezí je zásadní námitka proti „záměru, usilujícímu o vytvoření jednoho evropského národa (a kultury)“, který se ostatně po výsledcích “ referend ve dvou zakládajících zemích stal minulostí. Vrátit zpátky ho nemůže nějaký nový, stejnou administrativní cestou vzniklý, evropský Konvent, jemuž by opět dominovala bruselská byrokracie.“

Tím jsme dospěli k třetí Klausově tezi. K proběhlé akceleraci procesu evropské integrace v posledním dvacetiletí došlo „formou sice postupného, ale přesto velmi důkladného a navýsost systematického rušení mezivládního charakteru vztahů v rámci evropského kontinentu.“ Přitom politické elity vědí velmi dobře, „že přesun rozhodování ze státní na nadstátní úroveň oslabuje tradiční demokratické mechanismy (neoddělitelné od existence národního státu) a že se tím radikálně zvyšuje jejich osobní moc. Proto o tento přesun tolik stály a stojí i dnes.“ V debatě o směřování Evropské unie je nepochybně jedna dimenze dominantní – „to je rozhodnutí o tom, zda je hlavní charakteristikou integrace mezivládní systém, nebo systém supranacionální. To je jasná křižovatka, z které plyne mnoho dalších věcí.“

S tím souvisí Klausova kritika multikulturalismu:

Jedna věc je izolovaná migrace lidí na individualistickém základě. Vždy v historii se arabští obchodníci usazovali v Číně, italští bankéři v hansovních městech severní Evropy a tak dále. Maximalizovali své individuální životní efekty a domnívali se, že je lépe prožijí někde jinde než za pecí své vesničky. To není multikulturalismus. Tím není ani politická emigrace, kdy člověk prchá z režimu, který ho ohrožuje. Ani to nevyvolalo dnešní problémy. Masová migrace vznikla jako falešná ideologie, že je jakýsi nárok, obecné lidské právo potulovat se kdekoliv po světě. Tímto obecným lidským právem jsou potlačována elementární občanská práva lidí, kteří žijí v různých entitách. To už je jev kolektivistický, skupinový a z definice naprosto špatný.“

Shrnuto: podle Václava Klause je třeba vytvořit zcela novou Evropskou unii na bázi dosavadních národních států, zbavit se utopií o evropském občanství a centrálním řízení jistých záležitostí. Tyto „utopie“, jinak řečeno úvahy o evropské integraci včetně nutného centrálního řízení, snížení role národních států a vytvoření evropského občanství představují základní proud evropského myšlení. Vedl k vytvoření Evropské unie, která přes mnohé chyby a nejasnosti je zřejmě jedinou možností, jak se Evropa může vřadit do globalizačního proudu současnosti a vyrovnat se s ním. Druhý proud je – jak by řekli komunisté – „reakční“. Nejraději by viděl Evropu založenou na mezinárodních vztazích národních států 19. století. A právě tento proud se úspěšně snaží prezentovat Václav Klaus, přičemž ideový základ jeho úsilí je zřejmý: ultranacionalismus – nenecháme si nikoho do ničeho mluvit…

Bylo by proti přírodě, kdyby tento směr toužící po návratu zpět nevznášel také některé oprávněné námitky. Tak multikulturalismus, uplatňující se tak dobře ve Spojených státech, zjevně vyžaduje pro Evropu mnohé modifikace. Ta by jistě měla humánním způsobem regulovat nárok na „obecné lidské právo potulovat se kdekoliv po světě“, které Václav Klaus nazývá „falešnou ideologií“ a chtěl by je neprávem zlikvidovat. Vcelku jsou však Klausovy ideje o Evropě hrozivé.

Jsou hrozivé proto, že prezident požaduje, abychom jeho názory, směřující k životu v minulosti, přijali my, my jako národ a stát: „Je třeba, abychom měli nějaký jasný postoj k Evropě…“.Rozvedena zní tato myšlenka takto:

„Není možné, aby debata o takové zásadní věci naší budoucnosti, jako je uspořádání v Evropě, se stala stranickým kolbištěm, kde jedna politická strana, která shodou okolností dominuje jedné vládní koalici, zásadním způsobem prioritizovala náš život a za nás zastávala určité postoje. Budoucnost naší země v Evropě je tématem napříč politickým spektrem, napříč celou společností a musí být založena na elementárním konsenzu.“

Jak vypadá v Česku „elementární konsenzus“, to pochopíme podle toho, v čem už takový konsenzus platí, to znamená ve vztahu k sudetským Němcům a k poválečné etnické čistce, v jejímž rámci byli vyvlastněni a vyhnáni ze země. Usnesením Sněmovny o tom, že se nesmí měnit „výsledky druhé světové války“, stala se tato věc národně kanonizovanou a kdo se protiví, se zlou se potáže. Fakticky totéž by mělo podle Václava Klause postihnout blouznivce, kteří by se zasazovali o další integraci Evropy. Obojí (a je to náhoda, že boj s obojím je krajně nacionalistický?) by měl střežit majestát našeho prezidenta, jemuž by se dostalo nebývalých pravomocí. Václav Klaus o ně usiluje, a představuje tak pro naši demokracii určité nebezpečí..

Ze serveru Události.

publikováno: 24. 1. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …

A krade se vesele dál a ruka ruku myje

Asi před měsícem jsem prodal motorku. Měla 280 kg a už mi nevyhovovala. Dlouho si pomýšlím na choper. Našel …