Válka zase na talíři

Je teplý začátek března, z berounské dlažby vyrašili první stánkaři a jedna z nich mi nabízí úžasně levné jahody, půl kila za čtyřicet korun. „Odkud jsou?“ ptám se v předtuše, že z její zahrádky asi ne. „Ze Španělska,“ odvětí ta jahodná paní, „ale už z plantáží, to není z fólie, takže už je v nich přece jenom nějaký náznak chuti. S těma našima se to ale nedá srovnávat, to zas nebudu kecat.“

Oceniv její upřímnost, nekoupil jsem. Jsem totiž svobodný občan a jahody nemusím mít po celý rok, tedy i v době, kdy nemají žádnou chuť. A cestou od stánku k počítači jsem přemýšlel, proč si vlastně vůbec někdo kupuje v zimě jahody bez chuti, když přece jediný rozumný důvod, proč je jíst, je právě jejich chuť. A totéž platí o rajčatech, květáku a všem, co je nám sice neustále k dispozici, ale nenabízí nám to žádný požitek. Někdo v tom možná vidí výhody svobodné doby, já mám pocit právě opačný. Po většinu roku jsme nuceni kupovat nechutné a nehodnotné jídlo, protože vyrábět takové je výhodnější než dodávat pořádné.

Zajímalo by mě, jestli by lidé investovali třeba do automobilů, kdyby se od listopadu do dubna prodávaly dráž, zato bez motoru. Nebo jestli by jeli na zájezd, který by v určité roční době za plnou cenu nabízel místo moře a pláží řekněme mosteckou hnědouhelnou pánev. Odpovídat nemusíte. Jak je ale možné, že zrovna u tak životadárného zboží, jako jsou potraviny, je nám kvalita do té míry lhostejná, že skočíme i po nechutných zimních jahodách nebo po holandské mrkvi, která nikdy nepoznala chuť prsti, rostouc v umělém živném roztoku?

Válka v nás

My občané Evropské unie se rádi holedbáme „půlstoletím bez válek“ – a skutečně, tak dlouho už jsme vydrželi po sobě hromadně nestřílet, klobouk dolů. Válka nás přitom fascinuje, jinak by neprosperovala specializovaná military nakladatelství, filmografie a televizní kanály, obchody a válečné hry, muzea a rekonstrukce bitev, nešťourali bychom se až do bolestných titěrností v dědictví holocaustu a nekupovali si výpravné encyklopedie „Opasky a kšandy amerických speciálních jednotek“. Válka je kolem nás a v nás víc, než bychom si rádi přiznali, a jedním z důvodů je i to, že se stravujeme stylem, který nastolila první světová válka, rozvinula druhá a který v našem organismu způsobuje prostředí těžkého nedostatku a podvýživy. Je to tak, jsme tlustí, a současně podvyživení, máme sice celoroční přísun zemědělské produkce všech výzkumných ústavů světa, ale nedostáváme z ní dostatek základních živin, a tak si je dokupujeme v podobě umělých potravinových doplňků.

První světová válka byla posledním obdobím evropských dějin, kdy reálně hrozil hladomor a těžce nezvládnuté zásobování v týlu způsobovalo hlad a epidemie. Ve snaze situaci řešit mobilizovali vědci a průmyslníci svou kreativitu a vyslali na trh potravinové náhražky, jako bylo umělé pivo, umělý med či umělá káva, boom zažil již delší dobu známý margarín. Slušně syceni byli naopak frontoví bojovníci zásobovaní konzervami, jež pro vojenské účely rozšířil o století dříve jistý Napoleon, stejně jako se zasloužil o masovou produkci řepného cukru a bílého chleba.

Skok do dneška a – žádná velká změna. Umělá sladidla, salámy z mouky a sóji, pančované mléko, pivo napěněné saponáty, ovoce a zelenina bez chuti a vitamínů. Z vojenských kruhů přibylo ještě radioaktivní, rozuměj mikrovlnné, vaření, vedlejší to produkt radarového sledování nepřátelských letadel, a pokud je pravda, co se říká o aspartamu, že byl původně vyvinut jako bojový nervový plyn, ale pak se ukázalo, že když se bude používat jako sladidlo, vydělá se na něm víc…

Ale dost konspirace, zpátky do legrace. Většinu našich nákupů tvoří konzervy, hotovky, polotovary. Ve všem je cukr, takže člověk tloustne, i když se vyhýbá sladkostem. Přes 800 tisíc Čechů má cukrovku a jejich léčba stojí daňové poplatníky kolem 22 miliard ročně, 10% veškerých výdajů na zdravotnictví. Takže na každého výdělečně činného Čecha připadá ročně útrata zhruba 4000 Kč za to, že si masa našich spoluobčanů neumí sestavit celoživotně snesitelný jídelníček, a neumí to proto, že je to jednak nikdo nikdy nenaučil a jednak potraviny pro takový druh stravy, s níž se lze dožít zdravého stáří, jsou běžnému konzumentu takřka nedostupné.

Žijeme totiž ve válečném stavu, kdy drtivá většina potravin není skutečné jídlo, a od proběhlých válek se to liší jen tím, že máme těchto otravin neomezený dostatek a kdykoli dostupných. Katastrofální a nikterak se nelepšící stav našeho „národního zdraví“ jde pak na vrub právě této nouzové stravě. Cukrovku jsem zmínil jen proto, že o jejím vzniku následkem nevhodné stravy není pochyb; větší diskusi by možná vyvolalo tvrzení, že se naše pseudoválečné zásobování podílí na vzniku prakticky všech známých chorob. Nepřímým důkazem toho je i skutečnost, že každý, kdo zabojuje o svou svobodu i na této frontě, vyváže se ze závislosti na supermarketových slevách a objeví pro sebe zdroje opravdového jídla, brzy pocítí výrazné zlepšení zdravotního stavu.

Pohybuji se mezi takovými lidmi už půl života a jejich příběhy jsou fascinující. Společně si brbláme nad nespravedlivou povinností platit zdravotní pojištění, které nikterak nevyužíváme, ale na ledačems jiném jsme zase schopni hodně ušetřit, takže se nám to, že jsme zdraví, ve výsledku docela rentuje. Ostatně moje tři děti o „běžných jídlech“, jako je lančmít, houska nebo zmrzlina, slyšely toliko z ozvěny, zato však dokážou rozeznat podle chuti desítky různých druhů obilnin, luštěnin a zelenin. Ještě nemají facebookový profil, ale od pěti let už umějí vařit. A pilulky znají jen z Pipi Dlouhé punčochy.

Ať mír dál zůstává

Dal jsem si závazek, že nebudu působit jako kverulant. Asi by mě to ani nebavilo. Dnešní svět je na první, najmě mediální pohled tak ohavný, že je vlastně až trapně snadné se do něj navážet. Ze všech našich současných katastrof jsem si vybral zrovna jídlo, protože v jeho radikální proměně spatřuji klíč k dlouhodobému zlepšení všech možných společenských sfér, zdravím počínaje a ekonomikou a politikou konče. I v této oblasti se však pokusím o pozitivní závěr.

Protože ono to jde. Celostátní statistiky budou vždycky děsivé, ať si vezmeme na paškál nezaměstnanost, rasismus, nemoci, díry v rozpočtu, v silnicích nebo v zubech. Podstatné ale je, že z každé globální danosti se lze osvobodit, být tou nepatrnou menšinou, tou statistickou chybou, s níž se v makrokalkulacích nepočítá, ale která si navzdory či snad díky tomu vytváří svůj vlastní svobodný svět, do nějž makroproblémy zasahují toliko homeopaticky, jako prevence či odstrašení sebe samých.

Ano, věděl bych o lepších způsobech, jak zužitkovat ročně čtyři tisícovky, než za ně kupovat cizím lidem inzulín, a nepokrytě stoupající křivka výskytu diabetu, která prorokuje zhruba za deset let 10% postižené populace, mi zrovna radost nedělá. Ale radost mi dělá, že se vyskytuji mezi lidmi všeho věku, u nichž je výskyt této metly přesyceného lidstva 0%, s dlouhodobě setrvalou tendencí. A jak by ji taky mohli dostat? Od koho? Nemoc se přece nedostává, tu si v sobě člověk vybuduje, v případě diabetiků zpravidla dokonce z vlastní vůle.

Všechny komentáře na téma naší dosažené či nedosažené, skutečné či pokažené svobody, úvahy o posttotalitním českém myšlení a jiné důvtipné sondy do podstaty pokřiveného dneška se budou napořád míjet účinkem a střílet mimo terč, dokud si nepřiznáme, že žádná kolektivní, komunitní, celospolečenská nebo národní svoboda neexistuje, není-li nastolena skutečná svoboda v každém z nás. Kus vnější nesvobody už jsme úspěšně svrhli, ale podstatná část ještě zbývá. Dokud je náš život spoután harmonogramem preventivních a kontrolních vyšetření, pravidelných „léčebných“ procedur a mnohotvárných seancí na téma medicínského vytloukání klínu klínem, sotva se můžeme považovat za svobodné.

A dokud necháme anonymní průmysl, aby ze svých vývržků sestavoval naše organismy, dokud se náš metabolismus bude řídit aktuální nabídkou různých druhů umělé hmoty v akci, dokud se budeme individuálně a dnes už i vědomě ničit tím, co jíme, a pak chtít po státu, aby za nás řešil a platil následky, dokud zůstaneme voliči ovládanými na dálku předvolební koblihou, dokud budeme nakupovat jako za totality a jíst jako za války, dobře u nás nebude.

Ale slíbil jsem si, že neskončím fatalisticky, nýbrž optimisticky. A tak dodávám, že dobře už je. Dokonce je krásně, jasno a svobodno. Stačí vypnout televizi a místo do hypermarketu vyrazit na trh. Nebo rovnou na louku. Víte, že většina toho, po čem v ní dupete, se dá jíst?

publikováno: 16. 3. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Z deníku studentky Umprumky

V roce 1989 mi bylo dvaadvacet let a studovala jsem ve třetím ročníku Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze …

Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …