Bejvávalo dobře!

Prosloveno 20. 3. 2014 na vernisáži výstavy Pavla Vošického v Galerii 1, která potrvá do 20. 4. 2014. Výtvarné dílo Pavla Vošického je neoddělitelně spjato s politickou tematikou. To by v dějinách umění nebylo až tak nezvyklé. Už ve starém Egyptě a Mezopotámii sloužily umělecké výtvory politickým účelům, stejně jako ve středověku, renesanci či baroku, o angažovaném umění 20. století ani nemluvě. Přesto přišel Pavel Vošický ve své době s něčím novým. Zatímco politika až dosud zneužívala umění ke svým cílům, on pro svůj umělecký záměr zneužívá politiku. Neslouží žádným programům a ideologiím, pouze je z odstupu pozoruje, jako by se díval na krajinu, figurální kompozici, akt nebo zátiší.

Impresionisté kdysi uměli skvěle zachytit atmosféru svého životního prostředí. Dnes ovšem žijeme v jiném světě. Skutečnost, která nás obklopuje, ustoupila do pozadí. Valná část publika intenzivněji vnímá mediálně zprostředkované obrazy, často formované skrytou či zjevnou propagandou. Něco tak příšerně nudného jako politika – s věčným vysedáváním na schůzích, nenávistným hašteřením a hlasovacími rituály – se v tomto světě kupodivu jeví jako strhující drama a její protagonisté jako celebrity. Chce-li dnes umělec zachytit atmosféru doby, musí opustit přírodní plenéry a zapomenout na krásu obnažených těl. Politika je dráždivější.

Ve svých kresbách si Vošický pohrává s politickými ikonami a symboly, jejich poselství však rozhodně nebere vážně. Už před třiceti čtyřiceti lety předjímal umělecký proud, s nímž přišli mladí až na samém konci minulého tisíciletí, totiž tzv. „politické umění“, jaké u nás pěstuje např. skupina Pode Bal. Hlavní zásadou je, aby se umění s politikou nijak nesblížilo. Politika usiluje o moc, aby prosazovala svá vyargumentovaná rozhodnutí. Umělec žádná rozhodnutí neprosazuje, neargumentuje, zobrazuje pouze lidskou situaci ve světě, kde se o moc bojuje. Je krajinářem ideologického terénu, vnímá jeho klima i meteorologické změny, bezvětří i bouře s průtržemi mračen. Nefandí suchu ani dešti, baví se.

Své práci musí Pavel Vošický leccos obětovat. Mezi jeho přáteli a známými nebudu asi sám, kdo si není jistý, zda jeho trvalý zájem o komunistické tvarosloví nepřekročil hranice pouhé legrace. Tolik Leninů tady vidíme! Co když se autor jejich nakupením kochá? Cítíme samozřejmě, že jde o ironii, ta je však u Vošického podvratná oběma směry, nalevo i napravo, ve vztahu k minulosti i k perspektivám budoucnosti. Co si vlastně opravdu myslí? A zde se dostáváme k podstatě pravého umění, jež rozhodně nespočívá ve „správném“ přesvědčení, ale v tajemství.

Článek původně vyšel na Bubínku Revolveru.

publikováno: 10. 4. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …