Umění výhradně lumpů a hrdinů

Po několika větších výstavních projektech představil svou další práci Viktor Karlík nedávno v Knihovně Václava Havla. Nevelkou výstavou ukázal více než 30 grafik (linorytů a sítotisků), jednu bronzovou plastiku a upozornil na řadu otázek, které se řeší nebo ignorují v současném umění. Chci zdůraznit, že Karlík tak činí nejen tím, co se na jeho grafikách píše, ale i výtvarnou formou samotnou. Prostřednictvím výtvarného jazyka propagace, reklamy, grafického designu a autorsky morfované typografie hovoří o závažných problémech dneška buď sám za sebe, nebo cituje slova spisovatelů, básníků a teoretiků (W. Gombrowicz, L.-F. Céline, L. Klíma, V. Boudník, Z. Hejda, F. Topol, V. Kremlička a další). Spojení slovního sdělení a výtvarné formy vytvořilo novou rovinu pro tvorbu, respektive nové možnosti tvorby, sdělnosti, ale i novou rovinu pro pochopení textu. Obsahově závažná sdělení se ozřejmují výtvarným podáním, stávají se zajímavější, jímavější, mnohem víc upoutají na sebe pozornost než v běžném textu. Vlastně jde o jakési přiblížení se ulici z jiné strany, prostřednictvím zanikajícího umění plakátu, který vystřídaly mnohem plytčí bilboardy, tak jako chodce vystřídali jezdci v automobilech.

Novým jevem v životě 20. století byla masovost, jak na to upozornil Marshall McLuhan (jehož citáty ostatně Viktor Karlík rovněž zpracoval), a tento jev po roce 2000 zdá se akceleroval a současně došlo k rozdrobení na masu jednotlivců u počítače, s telefonem nebo v kabině automobilu. Umělecké dílo v takovém světě ztratilo zázemí, topí se mezi přehlídkami umění a trhem. Prvních pár otázek, které nás nad Karlíkovou výstavou napadají, zní: Bylo umění určeno početnému publiku, kde, jak a prostřednictvím čeho? Je setřen nebo vyhrocen rozdíl mezi uměním pro elitu a spotřebním pop uměním pro „lidi“? Je umění potřebné, je hodnotou, je v něm nějaká hodnota?

Říká se (A. H. Maslow), že se naše potřeby dají znázornit jakousi pyramidou, kde na nejnižším a nejširším stupni jsou základní životní potřeby, bez kterých živočich nefunguje. S tím nelze polemizovat. Pak ale následují podle důležitosti uspořádané další potřeby (potřeba bezpečí, potřeba přijetí, spolupatřičnosti atd., potřeba uznání a teprve zcela nakonec potřeba seberealizace). Ale ani bezdomovci osamoceni a obklopeni pohrdáním, vyvrženi ze společnosti, nepřestali přemýšlet o smyslu svého života a o tom jak s tímto životem naložit, co vlastně dělat. Svědčí o tom nejen příspěvky v časopise Nový prostor, ale také třeba snahy Kuchařek bez kuchyně. Jako názorný příklad toho, že pyramida je v horních patrech přestavitelná, může sloužit příhoda cestovatelů v Africe, kdy zachránění domorodci, po té co dostali napít a najíst, vyňali k údivu svých zachránců hudební nástroje a začali hrát, tančit a zpívat. Zdeněk Justoň (Hudba přírodních národů) vysvětluje, že pro ně měla hudba vysokou komunikační hodnotu v předávání nálad a pocitů. Nemám v úmyslu na tomto místě ani jinde kritizovat Maslowa, neboť oproti marxistické „materiální základně“ a „kulturní nadstavbě“ je jeho pyramida citlivě rozvrstvena, ale všechna schémata mají slabosti dané abstrahováním z konkrétních situací, kterých je ale nepřeberně mnoho. Chtěla jsem jen říct, že potřeba tvorby, která k seberealizaci určitě patří, je jedna z těch důležitějších potřeb. Jak je to ale s potřebou přijímání uměleckého díla? Je to pro nás tak nezbytně důležité? Myslím si, že ano, i když se to schovává za různé převleky, jako je módní oblečení, obrázky rozesílané internetem, obdiv ke tvaru automobilů, sbírání porcelánu a tak dále. Mluvím o „umění nejskromějším“, či spíše o umění v přeneseném smyslu toho slova, ano, mluvím o potřebě, kterou je možné uspokojovat velmi různě, ale také prostřednictvím dobrého filmu, knihy nebo obrazu. Nemluvím takhle zeširoka náhodou, neboť všemi těmito otázkami se texty grafik Viktora Karlíka totiž zabývají.

Druhý pól problémů kolem uměleckých děl jsou potom nabízené artefakty samotné. Otázky se točí kolem umění pro elity a populárních děl. V hudbě je to už nějakou dobu naprosto jasné, zatímco na klasickou neboli vážnou hudbu chodíme v obleku a šatech do koncertní síně, pop si pustíme z rádia třeba ve vaně. Obě formy, populární a vážná hudba se přitom tu a tam snaží o vzájemné přiblížení, art rock se tváří mnohem vážněji, vážná hudba se inspiruje jazzem, lidovkami, ale i rockem už dávno a dobře cítí potřebu popularizace, propagace a reklamy. Totéž se týká různých literárních žánrů a nikdo se asi nebude hádat o to, že detektivky se čtou prostě pro zábavu, i když jsou dobře napsané a podávají dobrou zprávu o reáliích a o společnosti. Právě zábavnost, napětí, sentiment jsou prostředky populárních žánrů v hudbě, filmu i v literatuře. Výtvarné umění takové populární žánry bohužel nemá zažité, protože jakmile dospěje k nějakému pobavení, hned se začíná mluvit o kýči a tu je zakopán pes. Kýč nechám stranou, ale nedostatek v chápání populárních žánrů problém je. Na nejrůznějších tzv. projektech a konceptuálních výtvarných dílech se lze pobavit jen někdy, například v díle Petra Nikla, nebo Claese Oldenburga, jinak jsou určená opravdu spíš ke kontemplaci, k přemýšlení, k vyburcování, kritice atd. Jsou prostě vážná a nikdo nepředpokládá, že si je odnesete domů a budou vás těšit u snídaně. Oproti tomu se galerie plní intimní malbou a sochami, zkrátka spotřebními artefakty, které své majitele naopak naplní radostí nejen při koupi, ale kdykoli na nich spočinou zrakem. Proč by měly být jaksi méně umělecké, než ty intelektuálně zatěžkané často těžce přístupné artefakty tzv. pro elitu, když stačí na ně uplatnit stejná měřítka, jako na horor nebo Beatles. Mluvím samozřejmě o špičkách v obou oborech uměleckého vyjádření, kvalita i odpad se vyskytují ve vážné i populární tvorbě.

Tím ovšem nejsou žánry onoho popu vyčerpány, podobně jako v hudbě a literatuře, v poezii, existují žánry ještě propojenější s každodenností, srozumitelností pro určité sociální skupiny, ať už se jedná o underground, graffiti, subversní umění, inzitní umění atd. atd. Pokus o přímé spojení s divákem představuje ve výtvarném umění street art, které žije na pomezí umění a amatérského sdělení typu „Já jsem tady“. Vystřídalo v dřívějších dobách obvyklé čmáranice na zdech (umělecky využité například V. Boudníkem, nebo v titulcích filmu West side story). Dříve byly považované za vandalství, dnes jsou občas památkově chráněné (např. renesanční nápis ve Starém paláci Pražského Hradu), podobně jako se Basquiat, Haring nebo Banksy stali galerijními umělci. Zdá se, že špičky jsou i tady prostupné. Přirozeným přemostěním mezi undergroundovým street artem či jeho předchůdci a vážnějšími žánry byl od konce 19. stol. zcela přirozeně plakát, reklamní letáčky, vývěsní štíty, logotypy, tj. grafický design ve službách reklamy.

Z hlediska toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že si Viktor Karlík našel dobrou volnou niku a došel k překvapivým momentům. Díky formě příbuzné plakátu je schopen umožnit sdělnost i myšlenkově náročným a komplikovaným textům. Přitom volí formu tvarově a barevně často velice jednoduchou: silueta továrny, obrys hlavy, pruh, vykřičník. Jednoduchost právě upoutá pozornost a učiní čtení zábavné. Při práci s písmem je situace opačná, ale příbuzná. Karlíkovo písmo někdy klade překážky snadné čitelnosti a tím se stává rébusem, a když je vyluštíme, pocítíme náhlé pochopení. Složité texty se stávají průzračnými a snadno vycítíme pointu. Koneckonců můžeme to srovnat, tak například se nejdříve podívejme na prostě psaný text: „Možná že umění nabylo během času příliš vysoké a příliš solidní vážnosti, v jeho provozování není sebemenšího nebezpečí, a to je snad příčinou, proč každý třetí čtvrtý „milý“ člověk chce být umělcem. Měli bychom se pokusit tento obor zdiskreditovat, aby se v něm v budoucnu opovažovali prohánět jenom lumpové nebo hrdinové. Robert Walser 1908″

V Karlíkově podání vyznívá ovšem takto:

karlik

publikováno: 19. 4. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …