Byla válka…

Byl to jeden z mých nejstrašnějších zážitků z války a možná vůbec nejhroznější zkušenost. Stáli jsme na dvoře hned u prahu domovních dveří. Držím se tatínka a cítím dobře, jak i on svírá pevně mou ruku. Z jeho sevřené ruky cítím, jak rychle mu tluče srdce! A slyším velký křik! Mám strach! Co se to děje? Kdo to tak křičí? Tatínek mě totiž strká co nejdále za sebe a tím mi brání ve výhledu. Snaží se mě tak chránit! Cítím, jak se přitom třese!

Ale nakonec je stejně spatřím! A nebylo to divadlo ani film! Ani zlý sen to nebyl! Byla to jen zlá realita! Pravá tvář války!

Vedle kamenných schodů do domu stojí dva sovětští vojáci, pro nás jinak Rusové, a zurivě se spolu hádají. Rozčileně oba mávají rukama, strkají do sebe a jeden z nich dokonce vytáhl i pistoli! Hrozí jí kamarádovi a křičí na něho!

Tatínek nám později řekl, že ten zběsilý „pistolník“ byl „jeden černý Čerkes.“

Hádka vypukla proto, že Čerkes nutil mého tatínka, aby zapřáhl oba naše koně do žebřiňáku a vezl vojáky dále po jejich válečné stezce. Údajně od nás na Dobříš, ale to nebylo jasné a vůbec ne jisté. Tatínek proto nechtěl s nimi jet. Bál se totiž, a asi právem, že by je nakonec musel vézt třeba až do Prahy. Anebo, v horším případě, že by se také nemusel už vůbec vrátit domů!

Řekl tedy, že náruční kůň Karel má nemocnou přední nohu, což byla shodou okolností dokonce pravda. Tatínek nelhal. Čerkese to však rozzuřilo. Bylo mu jedno, jestli tatínek říká pravdu. Chtěl za každou cenu prosadit svou! Nezáleželo mu na koni ani na tatínkovi! Vytáhl proto z pouzdra pistoli, namířil s ní na tatínka, neozbrojeného a s tříletým dítětem – se mnou – za ruku, a hrozil mu, že ho hned na místě zastřelí, když vojáky neodveze na voze! A že to myslí doopravdy, to bylo na něm jasně vidět!

Za to, že nakonec nedošlo na našem dvoře k tragédii, za svůj život – a možná i za můj a za Karlův – vděčí tatínek statečnosti jiného vojáka, který nás zachránil svou odvahou! A svým tělem!

Druhý sovětský voják, Ukrajinec, když viděl, co se děje, rychle přiskočil k našemu Karlovi a ohmatal mu bolavou nohu. Byl asi zvěrolékař, a tak potvrdil, že kůň nemůže táhnout vůz s vojáky tak daleko. Na „zlého vojáka“ jeho tvrzení ale žádný dojem neudělalo. Začal křičet ještě víc, mával pistolí i před svým kamarádem a strkal do něho!

Ukrajinec však zareagoval velmi rychle a udělal něco zcela neočekávaného! Bleskurychle vytáhl i on svou pistoli, nenamířil však s ní na Čerkese, jak by každý čekal, ale podal mu ji se slovy: „Tumáš, vem si i tu mou!“ A stoupl si před tatínka a přede mě, aby nás chránil svým tělem!

Ty jeho nezastřelíš! Nejdřív budeš muset zastřelit mě, než zastřelíš jeho! No tak, zastřel mě! Dělej! Zastřel nás a bude to i tvůj konec! řekl svému „druhovi ve zbrani.“

Tohle nikdo opravdu nečekal! A Čerkes, zdá se, ze všech nejméně! Přestal vyhrožovat. Ustoupil o několik kroků, zbledl a ruce s oběma pistolemi mu klesly. Nevěděl co dělat. Pak zase zrudnul, hodil Ukrajinci jeho pistoli pod nohy, otočil se a rychle odcházel. Byl vzteky celý bez sebe!

Nevím, kdo z nich měl vyšší hodnost! Ale bylo to úplně jedno! Nešlo vůbec o hodnosti ale o statečnost, charakter a lidskost!

Zvěrolékař pomalu sebral ze země svou pistoli, otřel ji o kalhoty a zasunul zase zpátky do koženého pouzdra. Všiml jsem si, že i jemu se přitom třásla ruka. Tak jako mému tatínkovi! Pak se na mě a na tatínka usmál a řekl jen: „ Spakojno! Vsjo budět charašo! Ne bojitěs, malčiki!“

Ještě poplácal tatínka po rameni, koně Karla pohladil po hřívě na krku a na mě zamrkal. Pak také odešel. Ještě teď mi zní v uších jeho „Paká! Maladcy!“ na rozloučenou!

Vůbec nevypadal na hrdinu, který právě zachránil nejméně dva životy. Když počítám i ten Čerkesův – před popravčí četou! Snad si to ani sám dost neuvědomoval, že nasadil pro nás svůj život. Asi o tom moc nepřemýšlel, prostě to udělal. Statečné srdce!

Tu příhodu i s detaily mi vylíčil tatínek v příštích letech ještě vícekrát. Vždy přitom s úctou, obdivem a vděčností na toho ukrajinského vojáka – zvěrolékaře vzpomínal. Někdy to bylo i se slzami v očích. Na to se ani nedá zapomenout! I já tu válečnou příhodu teď silně prožívám!

Jak to nyní píši a vracím se vzpomínkou daleko zpátky do toho osudného okamžiku, napadlo mě: Kdo se to vlastně koho držel tenkrát před těmi Rusy za ruku? Já mého tatínka anebo on mě?

A napadá mě ještě něco! A sice, co bych asi chtěl říci tomu druhému, tomu „zlému Čerkesovi“ teď, kdyby se čas dal vrátit:

Ty blbče, ty si asi pleteš světový strany, že jo? Víš ty vůbec, kdo a kde je tvůj skutečnej nepřítel? To tě sem Stalin nahnal, abys nás osvobodil a hned taky střílel?

Dovedu si dobře představit, jakou hrůzu tatínek prožíval! Cítil jsem jí z jeho ruky v té mojí.

Dovedu si představit, co jsem i já tenkrát musel zažít strachu a hrůzy na našem dvoře! Tragédie byla na spadnutí! A ani si nedovedu představit, co úzkosti ve mně po tom děsivém zážitku asi natrvalo zůstalo!

Jinými slovy řečeno, není docela pravda, že hrůzy války zůstaly daleko za námi. Může se stát a stává se, že hrůzy války někdy zůstanou hluboko v nás! Na celý život!

Je to totiž tak, že válka probíhá vždy po dvou liniích, na dvou frontách: jako válka na bojišti a – jako válka v nás!

Na závěr chci ještě říci, že celou tu absurdnost nejlépe vystihl můj tatínek, když mi jednou k tomu smutně řekl: „Víš, Pepo, na tom, co se tenkrát u nás doma stalo, bylo nejsmutnější to, že němečtí vojáci mi nikdy nevyhrožovali a nemířili na mě a byli to nepřátelé a okupanti! A Rus „osvoboditel“ mě chtěl zastřelit!“

Válka je nástroj ďábla a ďábel to byl, kdo se tenkrát smál! Byl to ten třetí! Ještě teď slyším jeho chechtot!

Avšak vzpomínka na to, jak neznámý statečný voják nastavil pro nás své srdce, ta nikdy v mé paměti nevybledne. Nemůže a nesmí!

A kdyby to bylo možné, ještě teď bych ho vyznamenal. Dal bych mu dvě vyznamenání! Medaili za statečnost a Řád za lásku k lidem prvního stupně!

Byl květen roku 1945.

Bylo jaro, válka končila, stromy kvetly do krásy z nové svobody.

O autorovi:

Narodil se v roce 1942 a své zážitky zpracoval ke knižnímu vydání. Povídka Byla Válka je jednou z kapitol. Pracoval hlavně jako novinář. Dlouho žil ve Španělsku. V současné době žije i v Čechách. Na miste, kde se autor narodil a kde se tento příběh odehrál, v Pičíne 150, je nyní Pohádková Země Vítězslavy Klimtové – stálá výstava pohádkových bytostí.

publikováno: 6. 7. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …