Proměnění Páně

Navštívili příbuzní stařenku: „Babičko, povězte nám, jak se vám vede, daří se vám lépe?“ „Prosím vás, jak by se mi vedlo, copak nevidíte, jak se ten svět změnil? Už nic z toho nepoznávám.“ „Víte co? Když vás ta změna světa straší, podívejte se do zrcadla a srovnejte to s fotografií, když jste se vdávala!“ Svět se mění, to nás nesmí postrašit. Mění se všecko živé a my v něm. „Vzpomeňte si, babičko, když jsem dělal doktorát na univerzitě a vy jste byla u to, pak jste nade mnou zalomila rukama: Proboha, Jeníku, jsi to ještě pořád ty?“

Jeden pedagog, který byl představeným v chlapeckém internátu, celou neděli obyčejně trávil tím, že hovořil s maminkami, které přišly svoje potomky navštívit, a občas se smával: „Je to zajímavé, matka odpustí chlapci snadno všecko, co na něj žaluji, ale jednu věc mu těžko promíjí: že roste a že se mění.“ Tátové to vidí realističtěji, zajímá je, jestli se chlapec pohoršil nebo polepšil. Církev se dívá na lidi především z tohoto „otcovského“ hlediska. Svátost smíření je tomu zasvěcena. Dnes je dost takových, kteří obviňují katolické moralisty, že jsou upřílišení a že svým horlením proti všem hříchům narušují spontánní přirozený vývoj člověka. Je tedy potřeba si uvědomit, co je a co není přirozené. Přirozené je to, co patří k přírodě. Je např. přirozené, že naše pokožka vystavená letnímu slunci zčervená a pak zhnědne. Proti přírodě je, když se na ní objeví vyrážka, nebo i to, když ji vystavujeme slunci tak, že je spálená. Podobně je přirozené, když člověk, stvořený k obrazu a podobenství Božímu, ten obraz zdokonaluje; je proti přirozenosti, když jej zohaví. Zdokonaluje je dobrem, poškozuje zlem. Morální pčíručky, které nám ukazují, co je dobro a co je zlo, nejsou k narušení přirozeného vývoje, ale praktickou pomůckou k hledání a zdokonalování vlastní identity.

To, že se měníme, pozorují na nás ostatní. Někdy je to tak nápadné, že to komentují zvoláním: Už tě nemohu ani poznat, tak jsi se zmněnil! Je dobře, když si to uvědomujeme především sami a svůj vývoj kontrolujeme. Děvče, které by chtělo dostat cenu královny krásy, se ovšem stále sleduje v zrcadle. Máme však všichni zrcadlo vnitřní. Vnější a tělesné změny se odrážejí i v lidské psychologii. Některé změny nás těší, jiné zarmucují. Považuje se za moudrého ten, kdo se umí těm zarmucujícím dovedně vyhnout. Najde na své životní cestě všelicos, ale pochválí ho lidovým rčením: umí v tom dobře bruslit, nikdo a nic mu nohy nepodrazí. Ale zkušení lidé mu tuze nevěří, dodávají: Však on také jednou na něco naletí a bude naříkat, že svět nezmění.

Jak se má tedy zachovat ten, kdo je opravdu moudrý? I on ví, že svět tuze nezmění, ale je si vědom, že musí změnti především sebe. Tak učili už staří stoici. Ale ukažme si to raději na příkladu obyčejné ženy z lidu. Vypravovala svůj životní příběh takto. Když jsme se s mužem brali, malovali jsme si mnoho krásných plánů. On se sklamal ve své práci, nešlo to tak dobře, jak si to představoval. A já jsem se sklamala v něm. Začal dávat všecku vinu mně, bručel a nadával, stal se nesnesitelným. Plakala jsem a myslela jsem na rozvod. Přešlo to? Nepřešlo, on se nezměnil, ale změnila jsem se já. Napřed jsem plakala, a teď, když bručí a nadává, tak se mu směji. Zdá se, že to vyhovuje i jemu, nemusí si dělat výčitky svědomí, a proto se někdy i jemu podaří nakonec se zasmát.

Vidíme tu tedy příklad pravé životní moudrosti: zaujmout ke změnám správný postoj. Ten ovšem může být jenom čistě lidsky moudrý, který se zvrhne v laciné chytráctví, anebo se stane důstojně náboženský. Příkladem v Písmu jsou proroci, Bylo jich ve Starém Zákoně mnoho. Čím se vyznačovali? Slovo prorok je odvozeno od slovesa rokovat, mluvit. Byli to tedy lidé, kteří mluvili, kázali s velkým úspěchem, poslouchali je a mnoho z toho, co řekli je napsáno. Proč je poslouchali s takovým zájmem, poznáme z titulu, kterého se jim dostalo na počátku. Nazvali je prostě ?vidoucí?. Božím osvícením viděli smysl toho, co se ve světě přihodilo, a proto učili lidi, jaký správný postoj mají k tomu zaujmout. Jsou ještě i dnes proroci? Jedním z podstatných privilegií církve je její prorocký dar: privilegium chápat události světa a ukazovat všem, jaký správný postoj mají zaujmout. Církev nejsou jenom kněží, ale všechen Boží lid. Proto sv. Pavel píše Korinťanúm, aby všichni prosili Boha o prorocký dar, tj. ve všech okolnostech poznali, jaký mají zaujmout postoj k tomu, co je potkalo, co se ve světě děje. To jim dává potěchu a radost, protože tak najdou Boha ve všem.

Nejlepším příkladem takového osvícení, o kterém čteme v Novém Zákoně je hitorie proměněni Páně na hoře Tábor (Mk 9,2-1). Kristus vstoupil s třemi učedníky na horu a tam se před nimi proměnil. V čem ta proměna byla? Změnil svou formu a podobu? Pak už by to nebyl on, apoštolé by ho nepoznali. Co se tedy změnilo? Duchovní autoři, kteří ten text vykládají, jsou zajedno v tom, že se změnilo světlo, ne vnější, ale světlo očí. Viděli Ježíše v jeho vnější podobě jako dříve, ale prohlédli duchovním zrakem pod povrch vnějškosti, bylo jim najednou jasné, že ten syn člověka je syn Boží. Tzv. Hesychasté, hnutí mezi mnichy křesťanského východu, si tu scénu brali jako program duchovního života: prosit Boha a snažit se o čistotu srdce, abychom dostali i my ?světlo Tábora?, schopnost vidět ve všem Boží prozřetelnost, přítomnost Krista. To nám přinese štěstí, řecky hesychia, proto se to hnutí nazvalo hesychasmem. My Češi si přitom mimoděk vzpomeneme na výrok prezidenta Masaryka, že „Tábor je náš program.“ Nevíme ovšem dobře, v jakém myslu to mínil on. V jiném smyslu než my o tom uvažují i ti, kdo dnes propagují jisté meditace převzaté z dalekého východu. I oni jsou hesychasté, usilují o dosažení duchovního štěstí a míru. Ale jejich metoda je jiná: chtějí se cvičit v zapomenutí světa i sebe, aby byli zcela ponořeni v oceánu božství. Křesťanský Bůh je stvořitel světa a Kristus do světa vstoupil, aby svět spasil. Proto se i my musíme snažit o to, bychom ho ve světě našli a uviděli, V tomto smyslu platí nesporně i pro nás, že je Tábor náš program.

Článek vyšel dne 26. 2. 2010 na serveru www.radiovaticana.cz.

publikováno: 7. 8. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …