Náš pan prezident ing. M. Z., držka nevymáchaná

Slíbil jsem si před časem, že se nebudu navážet do našeho současného prezidenta, jelikož je i díky svým rozměrům příliš snadným terčem a jeho panování se koneckonců dá vydržet (už za 8 měsíců budeme v půlce, ejchuchů!). Jako občan a volič jsem přijal svou volební prohru a s nadějí čekám na další kolo. Jenomže teď mě náš Nejvyšší nakrkl jako češtináře a nedá mi to, abych se neozval.

Dějiny řečnosti presidentské
Náš první prezident nebyl vůbec figurka přívětivá, laskavý dědeček s každým zadobře, ale naopak ostrý debatér a sveřepý soupeř. S leckým se nebavil a uměl dát mlčením najevo palčivé pohrdání. Vyřčená slova však vážil pečlivě a jen tak něco neplácl. O nějaké neslušnosti u něj vůbec nemohlo být řeči, a když už se nechal opravdu unést a odhodlal se někoho devastujícím způsobem odsoudit, pronesl o něm: „Nepěkný člověk.“

Jeho nástupce měl vzhledem k pohnuté době svého úřadování dostatek dobrých důvodů ke kletbám – leč na veřejnosti jich neužíval. Následující epocha vlády gangsterů a buranů všeho sběru sice významně snížila laťku veřejné rétoriky i morálky, ale vulgárně se – alespoň v médiích – přece jen nemluvilo.

Porevoluční prezident Havel byl spíše psavcem než řečníkem, ale s lety praxe se jeho obnovené Hovory z Lán staly neobyčejně příjemnou rozhlasovou událostí, kde sice občas zadrhával, ale hovořil vždy kultivovaně, k věci a dokonce i se špetkou vtipu.

Pak ale začala kultura prezidentského veřejného projevu opět rapidně upadat. Nejprve s prof. Klausem, jehož echolálie, tj chorobné opakování konců slov či vět, se s lety praxe spíše nelepšila, stejně jako jeho svérázná představa o standardním větném vzorci v češtině (obvyklý model podmět-přísudek-předmět nahradila tzv. Klausova klauzule Já-přísudek-zbytek).

Nuže, je rok 2014, užíváme si už čtvrt století trhokracie a pan prezident inženýr Miloš Zeman, takto kamarád a naoko i politický soupeř svého předchůdce, píše opět novou kapitolu knihy „Sešup veřejné češtiny“. Kde se dříve tečkovalo, pípalo nebo alespoň předsadilo „s prominutím“, tam se od nynějška bez obalu kurví. Už před rokem jsem zde psal o tom, že tento člověk jakožto náš reprezentant ztělesňuje především to nejhorší v nás, s odstupem krátké doby se ukazuje, že jeho primitivnost je důslednější nad všechny prognózy.

Hovnory z lejn
V Hovorech porazil další baštu dobrého vkusu, smysluplné tradice a snad i hrdého češství, znesvětiv jednou ranou jak lánský zámek, tak i naše nejstarší veřejnoprávní telekomunikační médium. Copak Lány, to je stavba fortelná a vydržela už lecjaké hovado, co se po ní potulovalo, ale Český rozhlas byl prozatím jednou z oněch institucí, jež my češtináři dáváme žákům za příklad prostředí, v němž je nutné zachovávat spisovný jazykový kód a mluvit kulturně.

Ajta, není tomu tak. Poselství páně prezidentovo je zřejmé – když někoho dostatečně nesnášíme, nemusíme se řídit žádnými pravidly slušnosti. Ať celý národ slyší, kdo se s kým nemá rád! Ať se prezident pochlubí svou znalostí pornografického slangu, ostatně jazykové kurzy mají v rozhlase také svou tradici. Mimochodem, pussy znamená taky „číča“, takže s trochou představivosti bychom onu proklatou ruskou kapelu mohli přeložit třeba jako „kočičí mejdan“, aspoň s ohledem na děti a mládež, které rodiče třeba v dobré víře nechávají nedělní lánskou publicistiku poslouchat.

Pavel Eisner zaznamenal kouzelnou příhodu z hlubin let čtyřicátých: procházeje večer kolem jakési pražské tančírny, zaslechl hovor dvou pubertálních mladíků, z nichž jeden zjevně otřesen vykládal druhému: „Ona si mně řekne vole! A já myslel, že je slečna…“

Kdeže jsou léta čtyřicátá, jejich střídmá jazyková kultura a doznívající učení Pražské jazykové školy o „funkčním užití vulgarismů“. Máme jedenadvacáté století, řídíme se vkusem elit a s osobou našeho prezidenta je standard proklatě nízko. Český rozhlas hodlá v Hovorech pokračovat, takže se můžeme těšit, že příště na nás bude náš vrcholný představitel z tlampačů krkat nebo že se při vyslovení jména „Kalousek“ v přímém přenosu pozvrací. Má na to přece právo, vždyť svatě a v pevné víře nenávidí!

Šmírbuch jazyků otevřený
Miluju vulgarismy. Sečteno ve všech jazycích, znám jich stovky, mnohé jsem použil a dá Bůh, že ještě víc jich použiju. Schopnost trefně usadit do proudu řeči sprosté slovo považuji za jedno z kritérií ovládnutí cizího jazyka, jakož i mateřského. Zároveň ale vyznávám teorii Divadla Járy Cimrmana, podle níž do každé hry patří jen jeden „šrapnel“. V některých mých písničkách tvoří vulgarismus pointu, nenahraditelnou čímkoli slušným, ale vnímám rozpačité reakce publika, když takových písní zařadím během vystoupení víc než jednu. Rázem cítím, že hraju se slevou a posluchači mají oprávněný dojem, že si je chci koupit za lacino.

A kromě toho si myslím, že jsou prostředí, situace či osoby, s jejichž pompou se užití sprostých slov vylučuje zcela. Prezident je osobnost apolitická, která se za žádnou cenu nesmí nechat dohnat do extrému, z nějž už nelze dál. Vulgárnost je jak známo jazyková technika tzv. chlapáctví, tedy demonstrace síly, která má psychologicky velmi průhlednou příčinu: vnitřní slabost a nejistotu. Je to tupá, neškodná pseudozbraň psů štěkajících z kouta, jež prozrazuje o svém střelci, že už mu došly síly, prostředky, invence.

Z pohledu jazykovědce je Miloš Zeman, druhdy brilantní řečník a vtipný glosátor, už jen vyčerpaná troska, zruinovaná banka metafor, jehož řečnické výkony poslední doby jsou v lepším případě průměrné, v horším případě nechutné. Buď se náš dočasný prezident vzpamatuje alespoň na úroveň důstojného doklepání vrcholu své kariéry, nebo budeme další tři roky sledovat politováníhodnou travestii kdysi důstojné funkce zvané prezidentský úřad, s postupným odbouráváním všech forem, jež liší vznešenost od pepictví.

A vůbec, Miloši, nemůžem si tykat?

publikováno: 5. 11. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …