Jednou z potěšujících věcí současnosti je možnost uniknout historickým i intelektuálním vlivům místa, v němž se fyzicky nacházíme. Počítač umožňuje zúčastnit se přednášky na Oxfordské univerzitě nebo v Collège de France, srovnávat zprávy německého rozhlasu se zprávami z rozhlasu moskevského, číst si v novinách jakékoli země, která nás zajímá, poslouchat rozhlasovou hru, sledovat divadelní představení či naslouchat koncertu z jakéhokoli koutu světa. Také je možné být prakticky v přímém přenosu svědkem objevů ve všech vědeckých oborech, na něž rozhled dosáhne. Nabízí se pochopitelně ještě mnoho dalších, poněkud ostudnějších způsobů trávení času před obrazovkou počítače, ale to s radostí přenechám jiným zájemcům.
Nedávno mne při poslechu zpráv BBC upoutala zpráva o stále častějším týrání, zneužívání a znásilňování afgánských žen. Ne v Afganistanu, nýbrž přímo ve Spojeném království. Nevím, zda případů skutečně přibývá, nebo se o nich pouze víc mluví, ale to není v tuto chvíli rozhodující. Hanebnost zůstává hanebností všude, snad horší, když se odehrává v prostředí, které oběti umožňuje se bránit. Volba mezi bezmocí a tradicí je obtížná. Utnout rodinné vazby, riskovat samotu, vydat se do neznáma si vyžaduje vlastnosti vzbuzující úctu a obdiv. Důležitý je fakt, že případy týraných žen z tradičních společností se dostávají na veřejnost stále častěji nejen v Británii. Přibývá také žalob Turkyň v Německu nebo Maghrebinek ve Francii. Britský novinář, který reportáž BBC připravil, dal také slovo Afgánce žijící dnes ve Spojených státech. Líčila peklo, jímž prošla. Mučení, bití, sekvestrace, kolektivní znásilňování, ponižování a hlavně: rodinná solidarita. Všichni věděli, všichni trpně snášeli, nikdo nebránil, nikdo nezasáhl, nikdo nepomohl. Dokonce odmítli i svědčit, když se případ dostal před soud, protože jim v tom bránila rodinná čest. Žena, podle hlasu doposud mladá, krásnou bohatou angličtinou líčila, co se jí přihodilo. Bez hysterie, křiku a vzlyků, klidným, vyrovnaným hlasem popisovala, co si musela vytrpět, jak k tomu došlo, jak to v tomto prostředí chodí, kde hledat příčiny a jak vypadají následky. Souvisle, plynule, bez ostychu, bez ohledů na prostředí, z něhož vyšla. Nejspíš nikoli bez následků, ale o nich ani slůvko. Na zlost skuhralům svalujícím svou neschopnost na režim, na společnost, na historii, na rodinu, na geny, na cokoli, co se jim hodí do krámu. Mladá žena promlouvající ze San Franciska. Oběť, ale skutečná, navíc svědek. Žádný hněv, žádné ostentativní předvádění ran, žádné odpuštění: krásná neznámá.
publikováno: 11. 11. 2014

Lubomír Martínek
esejista a překladatel /