Počkáme a uvidíme

Turecko v posledních měsících pomalu proměňuje svoji politiku vůči takzvanému Islámskému státu (IS). Stává se váhavým spojencem (západní) koalice v boji proti tomuto radikálnímu militantnímu uskupení, které kontroluje části Sýria a Iráku. Ankara udělala záhy pro propuknutí občanské války v Sýrii navzdory relativně zlepšeným vztahům s režimem Bašára Asada obrat o stoosmdesát stupňů a začala podporovat rozličné opoziční skupiny. Vláda premiéra (dnes již prezidenta) Recepa T. Erdoğana viděla v nastálé chaotické situaci možnost zvrátit mocenský status quo v regionu a dosadit v „nové Sýrii“ sobě více nakloněnou (sunnitskou) vládu a tím mimo jiné omezit vliv svého tradičního soupeře v regionu – Íránu.

Turecké „syrské dobrodružství“ sledovalo prostou linii pragmatické podpory jakéhokoliv aktéra, který se jevil jako schopný postavit se syrským ozbrojeným silám a s dostatečnou podporou snad i svrhnout Asadův režim. Turecká asistence nejprve směřovala k tzv. nacionalistické opozici reprezentované Syrskou národní radou, ta ovšem záhy začala ztrácet pozici a je nanejvýš sporné, zda vůbec někdy byla centrálně koordinovanou silou s reálnou přítomností na bojištích. Zhruba od roku 2012 turecká podpora směřovala k čím dál silnějším, více či méně radikálním islamistickým uskupením jako například Džabhat an-Nusra. Mezi těmito uskupeními byla i tehdy ještě méně mocná organizace Islámský stát v Iráku a aš-Šámu – ta představovala budoucí jádro IS a postupně také inkorporovala i řadu existujících menších islamistických skupin.

Turecké republice se díky propustnosti hranice se Sýrií, logistické, zpravodajské i materiální podpoře Ankary aktérům války v Sýrii začalo říkat „džihádistická silnice“. Dlužno podotknout, že turecká podpora (a tolerance) nebyla jediným faktorem umožňujícím podobným radikálním aktérům zastínit ostatní opoziční uskupení. Řada států Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií ale i například Katarem využila podobně jako Ankara tyto skupiny jako zástupnou sílu v boji proti Asadově režimu a v širší geopolitické perspektivě jako nástroj k oslabení moci Íránu v oblasti. Regionální mocenská hra se ale vymkla kontrole a dala vzniknout mocné militantní organizaci ovládající rozsáhlá území na pomezí Sýrie a Iráku. Stejně jako státy Perského zálivu i Turci začali váhavě modifikovat svůj postoj vůči IS a to jak ze svých vlastních strategických (a vnitrobezpečnostních) důvodů, tak na nátlak západních spojenců v čele s USA.

Ankara začíná v první řadě více pociťovat vnitřní bezpečnostní problémy plynoucí z radikalizace vlastní populace, polarizace společnosti a operační přítomnosti IS na svém území. IS úspěšně organizuje vlastní rekrutační kampaň takřka na celém území Turecka a podle střízlivých odhadů odešlo bojovat do Sýrie a Iráku až několik tisíc bojovníků. Především chudé městské oblasti jsou živnou půdou pro rekrutaci IS, který často spolupracuje s lokálními náboženskými školami a spolky, skrze které indoktrinuje budoucí rekruty. Většina kombatantů se sice již z bojů nevrátí, nicméně i relativně malé procento přeživších vycvičených a indoktrinovaných navrátilců může způsobit řadu problémů. Oproti náboru například v západních zemích se díky toleranci tureckých autorit podařilo IS utvořit širokou operační a rekrutační síť na tureckém území a nábor neprobíhá pouze skrze internet, ale i na osobní bázi. Dochází také k polarizaci společnosti a střetům mezi příznivci IS a jeho odpůrci, příkladem může být říjnový střet mezi sympatizanty IS a demonstrujícími studenty na Istanbulské univerzitě.

Počet uprchlíků z válek v Sýrii a Iráku na turecké půdě dále narůstá a akutně zde hrozí prohloubení humanitární krize (nehledě na to, že uprchlické tábory jsou živnou půdou pro další radikalizaci). V současnosti se v Turecku nachází více než 1 milion uprchlíků a pouze v prvních dnech zářijové ofenzívy IS proti kurdskému městu Kobanî uprchlo přes hranice téměř 200 tisíc lidí.

Turecká vláda rovněž vyjednává se svým „tradičním domácím nepřítelem“, a sice povstaleckou organizací Kurdskou stranou pracujících (PKK), která má odnož v Sýrii a daří se jí kontrolovat značnou část území na severu této země. Ankara se tak pohybuje na ostří nože, když na jedné straně je spokojena s ofenzívami IS proti kurdským územím, protože tyto oslabují pozici PKK při vyjednávání. Na straně druhé turecká apatie vůči osudu syrských Kurdů vyvolává vlny nevole a demonstrací mezi tureckými Kurdy a Ankara ztrácí pracně budovanou pověst o „dobrých úmyslech s kurdskou menšinou“.

IS se postupně transformoval z vítané zástupné síly v boji proti Asadovi a ostatně i proti bagdádské, Íránem podporované, federální vládě v nekontrolovatelné a nepředvídatelné uskupení s vlastními cíli. IS destabilizuje region více než by si Ankara kdy přála a snadno se může obrátit i proti samotnému Turecku. Navíc je nastálá situace pozvánkou pro íránské vměšování a v neposlední řadě i pragmatické sbližování ostatních aktérů s Asadem pod heslem „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“.

Dalším důvodem k postupné změně tureckého postoje je rostoucí nátlak západních spojenců v čele se Spojenými státy (Turci jsou koneckonců členy NATO již od roku 1952). Ankara rovněž čelí riziku pokračující ostrakizace ze strany dalších arabských států, v jejichž zájmu není podpora a další posílení IS, protože pociťují hrozbu rozšíření operačního prostoru IS i na své území (ať již přímo či skrze ideologické sympatie lokálních skupin).

Turecko je spíše váhavým partnerem v koalici proti IS a navzdory nátlaku mezinárodního společenství pouze pomalu mění svůj přístup. Situace je nadále nepřehledná a budoucí vývoj je těžko předvídatelný, i na pozadí těchto nejistot Turci prozatím volí přístup „počkáme a uvidíme“. Ačkoliv reálná podpora Ankary pro IS je podle všeho omezována, Turci se prozatím rozhodně nepostavili na stranu koalice proti IS.

publikováno: 30. 11. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …