Skuteční tyrani si přejí, aby se lid usmíval

Dennodenně slýchám chválu na jemné způsoby, mírnou povahu a uhlazenost Petrohraďanů. Jinde bych ten poklid obdivoval. Tady jej pokládám za nejhrůznější příznak zla, na něž si stěžuji. Každý se zde třese tak, že svou hrůzu zakrývá smířeností, která těší despotu a ukolébává otroka. Skuteční tyrani si přejí, aby se lid usmíval. Díky útlaku, jenž doléhá na každého, slouží poroba všem: oběti i kati si libují v poslušnosti, jež podněcuje zlo, které jedni plodí a druzí snášejí.

Je známo, že zakročí-li policie v jakékoli potyčce, hrozí rváčům mnohem strašnější odveta než rány, které by si jinak tiše uštědřili mezi sebou. Nikdo proto netropí žádný povyk, neboť vřava by přivábila trestajícího rasa.

Přesto jsem se dnes dopoledne namanul k jednomu bouřlivému výstupu:

Ubíral jsem se podél kanálu zaplněného loďmi se dřevem. Nosiči je vykládali na břeh a rovnali na fůry do hranic. Ty pohyblivé hradby, které se vlečou petrohradskými ulicemi, co koně stačí, jsem vám už popisoval. Tu se jeden nakladač, který tahal dřevo z lodi na káru, jíž se vozí k fůře, nepohodl s ostatními a strhla se rvačka dočista jako mezi nádeníky u nás. Ten, kdo ji vyprovokoval, však nedokázal čelit přesile. Utekl tedy a s mrštností veverky vyšplhal na hlavní stěžeň. Až potud mi ten výjev připadal zábavný: ten nejslabší se méně hbitým protivníkům smál z ráhna. Když vtom soupeři, kteří se neradi loučili s vidinou pomsty, zapomněli, že jsou v Rusku, překročili veškeré meze slušnosti, čili navyklé rozvahy, a začali si ve vzteku ulevovat divoce vykřikovanými pohrůžkami.

Ve všech petrohradských ulicích tu a tam patrolují uniformovaní policisté coby městská stráž. Dva z nich uslyšeli povyk rozvaděné bandy, dostavili se na místo půtky a vyzvali hlavního viníka, aby slezl ze stožáru. Výtržník rozkazu nedbal. Jeden strážce pořádku tedy skočil na palubu, buřič se však dál zuby nehty držel stěžně. Muž zákona opakoval výzvu, jenže rebel nepřestával vzdorovat. Rozzuřený strážník se tudíž pokusil vyškrábat za ním, až se mu podařilo chytit paličatce za chodidlo. Co myslíte, že udělal potom? Ze všech sil, zcela neomaleně zatvrzelcem trhl, aniž by se vůbec staral, jak nešťastník vlastně poputuje dolů. Nosič tak ztratil naději, že unikne očekávanému trestu, a nakonec se odevzdal osudu: zvrátil se nazad a zřítil se střemhlav z výšky dvou mužů na hromadu dříví, kde zůstal ležet jako špalek.

Jen považte, jak tvrdě asi dopadl! Hlava narazila do polen, až odskočila, a to žuchnutí dolehlo i k mým uším, ačkoli jsem se zastavil na patnáct kroků daleko. Málem jsem nad nebožákem se zakrvácenou tváří udělal kříž, jenže sotva se ten nebohý divoch lapený do pasti vzpamatoval z omráčení, už se zvedal. Obličej se mu topil v krvi, ale i tak bylo znát, jak zesinal. Vtom začal řvát jako tur. Příšerný řev přehlušil mou útrpnost, poněvadž už jsem v něm viděl pouhopouhé zvíře, a tudíž jsem nepovažoval za správné dojímat se nad ním jako nad svým bližním. Čím déle ten ubožák vřeštěl, tím více se mé srdce zatvrzovalo. Je totiž pravda, že soucit v nás může probudit leda ten, kdo si podrží něco z vlastní důstojnosti, jinak nás jeho muka k opravdovému slitování nepohnou!!… Vždyť přece lítost znamená účast, a který člověk, byť sebemilosrdnější, by měl účast s tvorem, jímž opovrhuje?

Nakonec podlehl, třebaže po dlouhém a urputném zápase. Strážníkovi kolegové neprodleně přirazili s pramičkou k lodi. Spoutali zajatce, ruce mu svázali za záda a hodili jej do pramice přímo na nos. Sotva zatčený dopadl, opět natvrdo, sneslo se na něj krupobití ran. Mučení pokračovalo. Vězte, že za sebou nemáte ještě ani úvod. Jen co totiž strážník uviděl pokořeného zarputilce, hned se na něj vrhl. Popošel jsem blíž, a tak jsem to, co vám tu líčím, pozoroval na vlastní oči. Ten surovec hupsl na dno bárky, skočil bezmocnému vězni na záda a jme se po něm zběsile dupat, skoro jako by v lisu drtil hrozny. Během té děsivé odplaty se nepříčetné skřeky mučeného zprvu znásobily. Jakmile však začaly ochabovat, shledal jsem, že i mně samému docházejí síly, a dal jsem se na ústup. Nic jsem proti tomu nezmohl a viděl jsem toho už příliš… To se mi tedy semlelo před očima, zcela veřejně, když jsem se vyrazil jen tak provětrat, jelikož jsem si chtěl alespoň na několik dnů oddychnout od úlohy píšícího cestovatele. Leč jak přemoci rozhořčení? Donutilo mne ihned se znovu chopit pera.

Pod dojmem takových skutečností i toho, co z nich lze vytušit, by se mi zprotivila i ta nejkrásnější země na světě a tím spíše se mi oškliví takto vyšňořený kraj, vyštukovaný močál. On přehání! namítnou Rusové!… Tolik řečí kvůli maličkosti!!! Vím, že vám to přijde jako maličkost, a právě to vám zazlívám. Samozřejmost, s níž takové hrůzy přijímáte, vysvětluje, i když neospravedlňuje vaši okoralost. Pout nasazovaných člověku přímo před vašima očima si nevšímáte o nic víc než ostnatého obojku, který se navléká na krk vašim loveckým psům.

Připouštím, že tyto skutky odpovídají vašim mravům, poněvadž ve tváři nikoho z těch, kdo těm odpornostem přihlíželi, jsem nepostřehl pohoršený, natožpak zděšený výraz – a to ti lidé pocházeli z nejrůznějších vrstev. Uznáte-li onen tichý souhlas davu za polehčující okolnost, pak se shodneme.

Přeložila Patra Martínková, kniha vyjde v nakladatelství Argo.

publikováno: 14. 12. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …

Žena par excellence – všestranná Jaroslava Moserová

Druhou ženou Milana Davida byla Jaroslava Moserová (1930–2006), lékařka, která strávila poslední dny při Janu …