Od hledání sebe sama po identitární šílenství a genocidu

Lze po Osvětimi vůbec mluvit o čemkoli jiném? Otázka byla nastolena v zápětí po odhalení rozměru hrůzy a dodnes nikdo nepřinesl odpověď, která by obsahovala přesvědčivé „ano, lze“. Rozprava o čemkoli jiném, od probírání nejbanálnějšího tématu každodennosti po přemítání o nejvyšších a nejušlechtilejších výtvorech, jež je lidský druh schopen vyplodit, se zdá být jakoby nutně postižena amnézií. Je zapomínáním na to, jaký spád jsou věci schopny nabrat: jakýmsi hraním si na to, že to, k čemu došlo bylo jen zcela výjimečným vybočením a přesvědčováním sebe sama, že život jde dál. Představa, že by nešlo o pouhé vybočení, je totiž děsivé. Za tímto zapomínáním je patrně i strach z něčeho, čemu nerozumíme. Dokonce i historik, říká Saul Friedländer, je v konfrontaci s Holocaustem „paralyzován“: „víme do detailu, co se stalo, známe sekvenci událostí a jejich pravděpodobnou interakci, ale hlubinná dynamika fenoménu nám uniká.“1) Holocaust nespadá do kategorie událostí, jimž nerozumíme z neznalosti, či protože naše poznání má mezery. Zde víme de facto vše, ale to zjevně nestačí.

Ambicí následujícího krátkého textu není a nemůže být nalézt odpověď na otázky, na níž si lámou zuby mnozí a která je předmětem desítek tun literatury, od svědectví přeživších po vědecké analýzy. Jde tu pouze o prezentaci dvou tří poznámek, které nemají nutně pretenci na exkluzivitu či originálnost, jejichž cílem je mimo jiné sdělit, nakolik je téma genocidy permanentně aktuální. A to ne, jen kdesi v ostatně pouze zdánlivě vzdálené Africe, ale zde, u nás, v tentokrát taktéž jen zdánlivě poklidné a genocidně se nechovající České republice. Mezi tím, co víme, je totiž mimo jiné poznání, že genocidu páchají i vyspělé, člověk by řekl spořádané společnosti. Vše se jeví tak, že odpověď není ukryta v charakteristice dané společnosti, v její struktuře či vývojovém stupni, ale někde v mentálních mechanismech týkajících se jak jednotlivce, tak i celých kolektivit. Aniž by bylo zcela jasné, o jaké mechanismy se jedná, literatura zabývající se otázkami genocid a Holocaustu 2) se zjevně prioritně zaměřuje na identifikační, potažmo sebeidentifikační proces. Takže:

Způsob, jakým je identifikován ten druhý, nám toho říká mnohem více o tom, kdo identifikuje než o tom, kdo je identifikován, zní základní teorém etnologa-antropologa.3) To, že Řekové považovali některé jiné za „barbary“, „b-r-b“, ty, kteří „brblají“, a jako zvířata vydávají neartikulované zvuky, nás neinformuje o tom, že ti druzí byli barbaři, a vůbec o tom, co barbarství znamená, leč o tom, jak Řekové vnímali sebe sama. Nezávisle na tom, co pojem lidství představuje, jeho nositelem se zde stává pouze daná skupina. Společné lidství lidstva, dá-li se to takto říct, není spontánně vnímáno jako nějaká danost odpovídající jistým antropologickým parametrům, ale coby statut, který je udělován dle kritérií, která si stanoví ten, kdo tento statut uděluje. Tato kritéria, pod hrozbou sebezkázy, musí, v jeho mysli, být nutně odlišná pro ty, kdo jsou do lidstva zahrnováni a ty, kdo nemají právo být jeho součástí a jsou vyvrhováni do jiného řádu, kde se hemží ve společnosti hmyzu, krys a jiných živočichů. Vyloučení toho druhého, jdoucí až po jeho vraždění a vyvražďování jemu daným způsobem „podobných“ (ve smyslu obdobně identifikovaných), předpokládá tedy k postižení rozdílnosti sebeidentifikační proces, jehož je tato eliminace ne-li předpokladem, tak přinejmenším součástí. Historizace tématu a jeho vtažení do našeho evropského a především středoevropského kontextu – chceme-li být zkratkovití a postupovat rychle – nám dovoluje sdělit přibližně následující:

Být sám sebou, hájit svou identitu, je jedním z nejzvučnějších hesel novověku vymaňujícího se z různých forem heteronomie, z absence autonomie subjektu, a to ať individuálního, či kolektivního, potažmo etnického anebo národního. Vlastní identita je prezentována coby nejvyšší meta přinejmenším posledních 200 let a právo na ní coby nejzákladnější ze všech práv. Sám sebou chce být Němec bouřící se proti ediktu napoleonských generálů, kteří mu sdělují, že má tu čest stát se Francouzem a tudíž příslušníkem „Velkého Národa“, sám sebou a ne Němcem chce být Čechoslovák (či Slovakočech) Ján Kollár meditující kdesi v patrioticky vroucí Jeně nad truchlivým osudem Polabských Slovanů a coby „Čech rodu slovanského“ se definuje Čech Palacký odmítající pozvání německého Vorparlamentu do Frankfurtu. Ale jděme dál: možná nejen shodou okolností, leč pod vlivem Zeitgeistu, v témže osudném roce 1848, kdy Palacký redigoval svůj slavný dopis, sám sebou chce být Marxův „odcizený“ dělník pracující na stroji, jenž on sám nekoncipoval a vyrábějící produkt, jehož finalita mu uniká. A jděme stále dál, tentokrát v čase: Stejně jako dřív reklamuje své právo na vlastní identitu Čech, Maďar, Polák po desetiletí udržovaný v respektu k abstraktnímu „internacionalismu“ tzv.„tábora míru“, jenž ho obšťastňoval tu a tam nějakou tou vojenskou intervencí, a to i ve chvíli, kdy je na základě deklarované vlastní vůle vstřebáván do spojené Evropy, jež by měla, teoreticky, garantovat jeho svébytnost: nicméně nejeden ji vnímá coby stejně drtivě objímající a stejně abstraktní a neméně popírající kýženou „národní identitu“. Paralelně s tím, v témže civilizačním kontextu, sám sebou a autonomně rozhodujícím jedincem chce být konzument vláčený reklamou od jedné potřeby a jednoho výrobku k dalším potřebám a výrobkům a žijící s pocitem, že vše, včetně jeho životního stylu, je mu vnuknuto, nechceme-li použít slovo „vnuceno“, vnější silou. Podléhání nechtěnému osudu, „odcizení“, představující – dalo by se říct – společný děs propojující vlastence se společenskou kritikou historicky vzešlou z marxismu, pokračuje s neutuchající intenzitou.

Copak je na této vůli být sám sebou něco špatného a co zde dělají všichni ti upřímní vlastenci, co zde dělá ono srozumitelné přání se vymanit z útisku, ať už je jakýkoli? Copak utiskovaný – mluvíme-li o boji za právo národů na sebeurčení v 19. století – se nesmí bouřit proti utiskovateli? Vždyť přece jedině autonomní subjekt může v sobě plně rozvinout svou lidskou potencionálnost a stát se tak plnohodnotným členem lidského společenství. Kollár, Palacký, Masaryk se všichni brání proti nařčení z nacionalistického šovinismu a snaží se zbavit český emancipační boj podezření, že je obrácen proti jiným národům: každý po svém úporně vysvětluje, že pouze svobodný subjekt se může stát součástí koncertu svobodných národů a jen tak může být nápomocen těm druhým. U náboženského myslitele Kollára a koneckonců i Palackého a u raziče myšlenky humanity Masaryka je pasáží jdoucích tímto směrem víc než dost. Kde je tedy problém?

Řekněme hned, že zjevně není v žádném ze zmíněných bojovníků za českou svébytnost a bylo by značně nefér je obviňovat z agresivních úmyslů vůči jiným národům či etnikům. Problém, je-li tu nějaký, je „pouze“ v tom, že dějiny nám občas servírují perverzní mechanismy. Genocida, spočívající ve vyvražďování celé rasově, etnicky, či jinak definované skupiny, se nám může v duchu jisté optiky zdát coby perverze sebeidentifikačního procesu, o němž tu byla řeč, a jenž probíhá uvnitř celé naší civilizace: děsivou formou prosazování onoho práva na svébytnost, jehož legitimitu málokdo zpochybňuje. Někdo by řekl, prodíráme-li se dál dějinami hrůz, že gulag je na základě obdobného mechanismu perverzí upřímného přání vymanit pracující z podmínek, jež pro ně vytvářela kapitalistická společnost.

Co říct k tomuto mechanismu, ne-li to, že identita – bohulibý cíl – se stává čímsi obludným, jakmile je konkretizována, popisována, definována. Něco jiného je ji chtít, když je upírána, tíhnout k ní, slovy Palackého po ni „bažit“, a něco jiného je ji „dosahovat“, či žít v představě, že je „dosažena“. To, co bylo dříve právem, se stává kazajkou. Jakákoli definice identity totiž nemůže být než restriktivní na základě daných kritérií a tím pádem selektivní. Za účelem vyeliminování toho „jiného“ se také nutně stává groteskní karikaturou nejen skupiny, která má být eliminována, anebo skupiny, která předem definovanou identitu narušuje, ale dokonce i společenství, ke kterému náleží její obhájci. Tato frenetická snaha definovat svou identitu je bezpochyby diktována obavou z její ztráty. Oč větší je tato obava, o to je tato snaha frenetičtější a její výsledky nebezpečnejší. Někteří francouzští filosofové z řad bývalých „nových filosofů“ 70 let se jali v souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii mluvit o „identitárním deliriu“, za použití adjektiva („identitaire“), které ani francouzština doposud pořádně neznala. Dnes už je součástí hovorového jazyka a každá snaha o definici „národní identity“ se okamžitě jeví coby podezřelá 4), ať už se jedná o srbskou, muslimskou, francouzskou, či jakoukoli jinou. Copak identita není také tím ve jménu čeho se vraždí a dokonce vyvražďuje?

Takto poučeni bychom možná měli i my jen s jistou dávkou opatrnosti naslouchat všem těm veleduchům, kteří se s oblibou ohánějí naší identitou a sami se pasují do role jejích strážců. Ono totiž není vůbec jisté, že zde je zač jim poděkovat. Aniž bychom kohokoli jmenovali, víme, že jich máme v naší společnosti víc než dost, kdo často i nevědomky přilévají olej na oheň nevraživosti.

————————————————————————————————————-

1) S. Friedländer: Proving the limits of representation. Nazism and the „Final Solution“, Cambridge, Harvard University Press, 1992 (citován in J.-P. Chaumont)

2) Velmi obsáhlá bibliografie se nachází v knize Jeana-Michela Chaumonta: La concurrence des victimes – génocide, identité, reconnaissance, nakl. La Découverte, Paříž, 1997 (nové vydání 2010)

3) Myslíme přirozeně hlavně na Clauda Lévy-Strausse a jeho slavnou přednášku „Rasa a dějiny“ (1952)

4) viz bouřlivé reakce proti ustavení v únoru 2010 francouzskou vládou „komise osobností“, jejímž cílem je „prohloubit debatu o národní identitě“.

Vyšlo v Přítomnosti, zima 2010.

publikováno: 8. 2. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …