Symbolem nekonformní žurnalistiky je Havlíček…

Pane Doležale, minule jsme hovořili o selhávání některých žurnalistů v éře Andreje Babiše. S tímto selháváním zároveň úzce souvisí vytváření mýtů o novinářském hrdinství v historii. V čem spočívá mytologizace dvou postav české žurnalistiky, Karla Havlíčka Borovského a Ferdinanda Peroutky a proč k ní došlo? Jaké má česká žurnalistika pozitivní tradice, které by byly založeny na historické pravdě?

Je škoda, že tu chybí hlubší povědomí o Karlu Havlíčkovi Borovském a místo toho se vyzdvihuje mýtus Ferdinanda Peroutky. Havlíček byl přitom původně pochopený správně. V druhé polovině 19. století se o něm svobodně mluvilo. Zasloužil se o to také Masaryk a jeho havlíčkovská monografie, která je jednou z nejlepších Masarykových knížek. Masaryk se postaral o to, aby Havlíček zůstal ve vědomí veřejnosti, jaký opravdu byl. Byla to spíš demytologizace „brixenského mučedníka“ než mytologizace. S pořádnou mytologizací přišli pak až komunisté, protože potřebovali z Havlíčka zachránit jeho protirakouský vzdor a zato úplně zničit jeho demokratickou publicistiku. To se dělo naprosto důsledně, takže se o tom tady vůbec nic nevědělo. Když jsem učil na fakultě, tak z lidí, kteří přicházeli ze středních škol, o tom nevěděl nikdo vůbec nic. Také se samozřejmě nevědělo o tom, co psal Havlíček o Rusku.

A v čem spočívala modernost Havlíčka?

Havlíček věděl, k čemu je dobrá demokracie a jak je pro ni důležitá dobrá svobodná žurnalistika. Díky tomu, že to někteří lidé četli, existuje tu povědomí a jasná představa o svobodné společnosti založené na liberálně demokratických principech a tedy i svobodném tisku.

Jak ho tenkrát vnímalo okolí?

Havlíček napsal o románu Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech zdrcující kritiku. To se tenkrát nedělalo, tehdy se lidé navzájem jen chválili. Havlíček například napsal:

„„Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ Byla posavád obyčejná pranostika v literatuře české. „Já jsem velký novelista, ty jsi velký básník, on je velký humorista; my jsme velcí novelisté, vy jste velcí básníkové, oni jsou velcí humoristé.“ – Ale podívejme se jeden druhému do očí, nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové?“ … I nám, ‚sprostým lidem‘, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé a nejvíce T. (Tyl) již drahně let nemilosrdně pronásledují. …Co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.“

Byl kolem toho obrovský skandál a čeští vlastenci Havlíčka tvrdě napadali. Druhá věc je jeho postoj k Rusku. Tam to Havlíček také neměl jednoduché. Idea velkého slovanského bratra na východě tu byla tehdy živá. Třeba s ním polemizoval publicista Jakub Malý, kterého dnes už jen málokdo zná, ale tehdy to byl důležitý člověk. Havlíčkovi se nicméně podařilo se prosadit. V „osmačtyřicátém“ neměl ani náhodou tolik čtenářů jako třeba Karel Sabina, radikální „revolucionáři“ měli tehdy nesrovnatelně větší publicitu. Byl ale někdo, koho nebylo možné přehlédnout. Vůdčí postavy tehdejší české politiky, jako byl třeba František Palacký, to samozřejmě poznali a vážili si ho. Havlíček dokázal veřejnost oslovit a vybojovat si během velmi krátké doby autoritu. Bylo to také dáno tím, že tu byla o lidi nouze, Čechů, co uměli číst a psát bylo poměrně málo. A Havlíček uměl velmi dobře psát.

Mimochodem, Jakub Malý se pak aktivně účastnil „normalizace“ v roce 1849 ad., zatímco Havlíček dělal opoziční časopis, nesměl do Prahy a nakonec ho poslali do Brixenu. A v době, když seděl v Brixenu, o něm Malý vydal dosti ohavný text.

Bylo to podobné naší normalizaci?

Ono je to už hodně dávno, ale jakási podobnost tu byla. Třeba jen takové to vyhazování významných lidí. Palacký např. nebyl zvolen ani do výboru Národního musea, odešel do ústraní. Život normalizované české společnosti významně ovlivňoval pražský policejní ředitel Leopold Sacher-Masoch. Zakázali všechna svobodnější periodika. Havlíček přestal Slovana nakonec vydávat sám, protože věděl, že ho co nejdřív taky zakážou a nechtěl jim dopřát to potěšení. A když se za pár let směl vrátit z Brixenu, stěžoval si, že někteří lidé v Praze před ním přecházejí na druhý chodník.

My jsme se o Havlíčkovi učili ve školách jen tu mytologii.

To bylo účelové, bolševici od něj odřízli tu politiku a udělali z něj básníka. On přitom v prvním plánu vůbec nebyl básník. Psal satirické verše, což byla politická záležitost, a ty mají smysl jen spolu s tou publicistikou. Bez ní nedávají smysl a byly by nepochopitelné. A ty tři velké skladby psal až v Brixenu a do šuplíku. Je zajímavé, jak se tohle strašně špatně láme. Snažil jsem se o to dvacet let a moc se mi to nepovedlo.

A jak je to s mýtem Ferdinanda Peroutky?

Podrobněji jsem se Peroutkou zabýval v souvislosti s lety 1945-1948. Tehdy vydával Dnešek a byl oficiálním představitelem benešovské ideologie. Ferdinand Peroutka byl nesmírně schopný a talentovaný, vzdělaný a šikovný žurnalista. Ve svých přednáškách jsem vždycky říkal studentům, že byl možná až moc šikovný a talentovaný na to, aby mohl být současně i úplně slušný. To je problém tzv. zlatých českých ručiček.

Určitě se ale mnohokrát slušně zachoval. Byl vyslýchaný gestapem a zřejmě obstál.

Nejen to, byl taky řadu let v koncentračním táboře. To je ovšem jen jedna stránka věci. Pak jsou tu věci problematické, před tím a po tom, a o těch se kvůli tomu nesmí mlčet.

A co jeho antisemitské poznámky v Přítomnosti?

Peroutka napsal v roce 1939 do Přítomnosti, ještě předtím, než byla okupace a než ji nacisté zrekvírovali: „Rozdílnost tónu mezi Čechem a Němcem, hovoří-li o židovské otázce, nepochybně spočívá na rozdílné zkušenosti, kterou ti i oni s židovským elementem udělali. Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. Počet židovských spisovatelů a žurnalistů v Německu byl daleko větší než v kterémkoli jiném národě. Jejich jazykové výkony brány v celku podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl německého klasického spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance (Franz Kafka například, B.D.), německého žurnalisty, který dovedl udělat fejeton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda. Řekne-li někdo, že jejich působením ztrácela němčina formu, že jí měkly kosti a klouby, nelze proti tomu polemizovat. Kdybychom byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji.“ Snažil se tedy vysvětlit, že Němci se na Židy dívají jinak než my a mají k tomu své pochopitelné důvody. Jenom, že náš úkol nebyl tehdy ani jindy Němce v této věci pochopit.

Ten člověk to dělal možná z nějakých taktických důvodů, ale jsem přesvědčený, že takové věci se v žádné situaci nesmí dělat, ani z taktických důvodů.

Je to tedy k antisemitský článek?

Je to takový rozšafný, umírněný antisemitismus. Bral to tak, že českou společnost tvoří silně většinoví Češi a silně menšinoví Židé, a že smír mezi oběma skupinami se udrží jen tehdy, když tento poměr zůstane zachován. Tedy numerus clausus, který by „čeští Židé“ prý měli dobrovolně respektovat. On byl takový. V jeho textu najdeme dvě teze. Jedna zní: „Kdo se s trvalou nevraživostí staví proti toku času, odsuzuje se k trvalému vnitřnímu neštěstí.“ To tedy mohou osobně potvrdit, ale upřímně řečeno, s tím vnitřním bezpečím se dá docela dobře žít. A druhá: „Úspěch má jen ten, kdo se postaví na skutečnou základnu a ne na vymyšlenou.“ Otázka je, co je ta skutečná základna. Co znamená opravdu „život na skále“.

A co je dnes ta skutečná základna? Třeba Agrofert?

Tak to je samozřejmě základna jako Brno. Jenže otázka zní, proč bych měl mít úspěch? To přece není nutné. Jde o to, aby se člověk nechoval svinským způsobem. Když bude navíc mít i úspěch, tak i to je dobré, to je to, co je k tomu přidané. Ale jde to konec konců i bez úspěchu. Tedy toho veřejného, okázalého. Život je takový. A to je právě to manko u Peroutky. Chápu, že lidé jako on byli v letech po Mnichovu i po květnu 1945 ve strašné situaci. A to platí svým způsobem i pro Beneše. Nemohli také být tak hloupí, aby nevěděli, že naše situace po květnu 1945 je skoro beznadějná. Jenže si mysleli, že v této situaci ještě dokážou něco uhrát, ve spolupráci s Rusy a s komunisty. Což se ani trochu nepovedlo, byl to omyl. Beneš tehdy přišel s takovou tezí, a Peroutka ji opakoval, že teď jde o to, obohatit demokracii o socialismus. Přitom socialismus jim splýval se Stalinem a s rudým samoděržavím . Oni ani v té situaci nedělali rozdíl mezi socialismem a stalinismem. Stalinismus byl pro ně součástí socialismu. Šlo tedy o to, jakým způsobem podpořit transformaci demokracie „buržoazní“ v demokracii socialistickou, nebo – jak tomu říkal Beneš – humanistickou. Mysleli si, že když to udělají, tak je Stalin bude tolerovat. Peroutka říkal, že ta dřívější demokracie měla i některé „půvabné rysy“ a že je smutné, že to končí, nicméně příchod socialismu je historicky oprávněný. Pozoruhodné bylo, že s tím, jak dává najevo jistý sentiment ke staré demokracii, vášnivě polemizoval začínající Miloš Kopecký. Napsal do Přítomnosti legrační čtenářský dopis, který mu otiskli. Psal jej z pozice mladého přesvědčeného komunisty a říkal, že teď musí být komunisté tvrdí, ale jakmile bude svoboda a dostanou to do rukou, tak bude taková svoboda, jakou zatím nikdo neviděl. Zjevně to ten nešťastník myslel vážně.

Jde zřejmě o dojem, že svoboda může pořád ještě zůstat svobodou i když je jen taková částečná.

Mnozí tomu věřili. Představa obohacení demokracie socialistickými prvky byla spojená s domněnkou, že když to uděláme, tak nám Stalin poskytne nějakou tu vnitřní demokracii a my si věci budeme moci dělat, jak budeme chtít. Problém byl v tom, že jakési prvky vnitřní demokracie se podařilo uhájit například Finům. Ti byli také v zoufalé situaci, jenže předtím, když je Rusové dosti ohavně napadli, vedli s nimi neobyčejně úpornou válku, ve které je přesvědčili, že pokud by je chtěli Rusové porobit, tak je to přijde hodně draho. Takže Stalin v roce 1945 věděl: pozor, tohle zvířátko je sice nevelké, ale pořádně kouše. Byli schopni Rusům vzdorovat a komunisté tam byli vždy marginální. Rakousko Rusové také nezískali, protože tam byli komunisté také na okraji, V prvních poválečných volbách získali asi 5 procent hlasů. U nás byli tehdy s převahou nejsilnější strana a měli jich skoro sedmkrát víc. Peroutka tedy podporoval linii spolupráce s komunisty na „humanistické demokracii“. Přitom jeho časopis měl samozřejmě potíže. Cenzura sice neexistovala, ale dělalo se to tak, že Ministerstvo informací, v jehož čele stál komunista Václav Kopecký, dávalo novinám příděl papíru. Když se noviny nelíbily, dostaly méně papíru, nebo taky žádný. Peroutkovi také dávali méně. Ale tu základní linii, upravit naši demokracii, aby byla přijatelná i pro Stalina, zastával až do února 1948. Upřímně řečeno, nevím, co měl dělat, zpětně se to nedá říci a vymýšlet to teď, na to už je dnes trochu pozdě. Jedno ale vím jistě: tohle určitě ne.

Pak prozřel…

Pak okamžitě emigroval a na křížení demokracie se stalinismem hned zapomněl. Našel si jinou pevnou základnu. Stal se vedoucím českého vysílání Svobodné Evropě. Po roce 1948 se na Západ uchýlili všichni významní národně socialističtí politici a lidovci, které se nepodařilo zavřít. Třeba Hubert Ripka, nejbližší Benešův spolupracovník. Ripka si v dopisech, které psal sem svým přátelům a které zveřejnil Karel Kaplan ve své knížce Největší politický proces o procesu s Miladou Horákovou, velmi stěžoval, jak je to tam nepříjemné. Venku byla spousta lidí, kteří se po pětačtyřicátém vůbec neodvážili vrátit a ti je považovali za kolaboranty s komunisty a moc se s nimi nebavili. A v té souvislosti si stěžoval na Peroutku, který jim prý hrál do noty. Dopisy se zachovaly, protože je pochopitelně zabavila StB.

Proč se tady vždycky vytvoří nějaký mýtus? Peroutka je teď nezpochybnitelný „pan novinář“, je něco jako „pan Werich“ a kritérium správnosti české žurnalistiky.

Lidé mají rádi pohádky s dobrým koncem. Možná tu bylo víc dobrých novinářů, o kterých se ani neví. Lidé, jako byl Peroutka, mě fascinují. On byl vždycky jednička, jednička za první republiky, za třetí republiky. Za první republiky si ho všiml Masaryk. Peroutka Masaryka trochu kritizoval (řekl bych, že nepříliš brutálně), Masaryk mu nabídl finanční pomoc, aby mohl dělat časopis. On měl k prezidentovi a prezidentům vždycky velkou úctu. Stačí si přečíst, co napsal o Benešovi. „Jednomyslnou volbu doktora Edvarda Beneše prezidentem musíme zařadit mezi demokratické instituce, jež toho roku byly potvrzeny. Neboť jest to víc než jméno jednoho muže. Je to jasný program a volba jeh o nositele znamená přijetí programu. V našem životě Edvard Beneš přestává být jednotlivcem a stává se institucí.“

Byl tedy novinář a současně reprezentoval loajalitu vůči státu.

Peroutka byl kritický takovým způsobem mírného pokroku v mezích zákona. Příklad šikovných českých ručiček: obratný, je tu pro všechny. To je typ od režiséra Otakara Vávry, to je krajní případ, přes Milana Kunderu někde uprostřed až po Miloše Formana. Dokážou dělat věci, které jsou obratné, líbivé, občas řeknou i něco chytrého nebo udělají něco opravdu hezkého. Chybí v tom ale nějaký vyšší ohled, který by jim umožnil aspoň občas říci nebo dělat věci, které je nutné říci nebo dělat a přitom se zatraceně nelíbí, což je také někdy zapotřebí. Havlíček takový nebyl. Zásadovost je důležitější ; než taktizování. Taktizovat se musí, ale smí se to dělat jen v rámci zásadovosti. A ne být zásadní jen v taktizování, jak to dělali tito lidé. Hrozně si vážím Karla Havlíčka. Jistě se často mýlil a napsal i pár pěkných hloupostí. Ale byl přesně takovýhle.

Text byl publikován na serverech Svobodné fórum a Události.

publikováno: 12. 2. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …