Firemní metafory a prosté zařizování

Metafora „stát je firma“ je jakožto metafora legitimní, avšak poměrně nevkusná. Snaha téhož autora nahradit politiku „prostým zařizováním“ pak bytostně protidemokratická.

V reakci na nechvalně proslulý výrok o potřebě řízení státu jako firmy nemá smysl upozorňovat na banální fakt, že stát není firma, a vyvozovat, že jej tedy přece nelze jako firmu řídit. To bychom se totiž dopouštěli omylu nepochopení metafory, jejího přijetí za tvrzení o faktech a jeho následného vyvracení. Což by jistě bylo celkem trapné. Není opravdu třeba dokazovat, že stát není firma, že Achilles není lev a podobně. Když už o tom ale mluvíme, upozorněme pro jistotu na to, že stát není ani například loď nebo rodina. Babiš vskutku jen přišel s další protidemokraticky zaměřenou metaforou naznačeného typu. Neměli bychom mu tedy podsouvat, že si snad stanovil nějaký program, nebo něco podobného.

Přestože tedy tato metafora ukazuje na jistý způsob přemýšlení o politice, jde o projev spíše básnický než pragmatický. Netvrdíme, že právě povedený, vysvětlení výběru zrovna této metafory se ale nabízí.

Až si zvolíme bývalého lodníka, nebudeme snad nijak překvapeni, bude-li stát přirovnávat ke korábu a svou pozici k funkci kormidelníka, který s využitím znalosti moře, nebes i konstrukce plavidla naviguje toto neomylně k cíli (a co je tímto cílem, bude zřejmě považovat za dané či zřejmé, nebude o tom ale explicitně hovořit; proto někteří z nás také lodníky nevolí). Pokud si zvolíme nepolitika s despotickými sklony, nebudeme příliš překvapeni (snad jen zděšeni), přirovná-li stát k rodině, ve které se otec dobře stará o svá dítka. Stane-li se ministrem například chemik, jistě bude básnit o tom, jak svou agendu bude řídit na způsob chemické reakce. Tak není divu, když hokynář, pod vlivem svých sklonů a svého řemesla, přirovnává stát k firmě.

Když už jsme se dotkli tématu Babišovy poetiky (která by si snad jednou zasloužila hlubší analýzu), bylo by hříchem nezmínit se o jiném jejím zdařilém projevu, totiž sjednocení reklamních sloganů jeho politického hnutí a výrobny uzenin („Ano, bude líp“ / „Bude dobře, napořád“). Hlavně tento počin, spíše než ona firemní metaforika, dodává nový význam slovnímu spojení „propojení politiky a byznysu“.

Vraťme se ale ke zkoumané metafoře. Vedle náznaku alegorie nabízí autor ještě jedno vodítko, které může posloužit k pochopení firemní metafory. Jde o pozoruhodný „vhled“ do společných rysů státu a firmy, jenž zjevně posloužil za základ metafory: „Stát jako firma, to je o selském rozumu. To je o příjmech a výdajích.“ Tedy selský rozum a příjmy a výdaje – to je ale, zdá se, dost málo nejen pro řízení ministerstva, ale i pro řízení firmy. Hlavně to ale nestačí na zdařilou metaforu.

Metafora státu jako firmy, stejně jako státu jako lodi (případně kolejového vozidla) ukazuje na protidemokratické tendence svého autora. Implicitně předpokládá, že je daný jakýsi cíl, ke kterému má stát směřovat, na němž se občané buď bez výjimky shodují, nebo je dán jaksi „zvnějšku“ a občanům do něj nic není. Vláda – přesněji řečeno odborný management – má pak za úkol zajištění dosažení tohoto cíle, tedy výběr a aplikaci vhodných prostředků. Kdybychom vzali Babišovu metaforu příliš vážně, mohli bychom mít sklon mu podsouvat myšlenku, že cíl státu je stejný jako cíl firmy, což je v teoreticky nejjednodušším případě maximalizace zisku (i teorie firmy ale mimochodem počítá s alternativními cíli). To si Babiš samozřejmě nemyslí. Ví o tom, že účel státu se liší od účelu firmy, v čem ale nemá jasno, je totéž, o čem zřejmě nemají ponětí jeho voliči – odkud se berou cíle demokratického státu, jakou úlohu v tom hrají jeho občané a proč vlastně existuje politika, když v uzenářství stačí pan ředitel.

Babiš se s pomocí svého nepolitického hnutí snaží o cosi, co Hannah Arendtová nazvala „nahrazení jednání zhotovováním“ – v našem kontextu to pro srozumitelnost můžeme přeložit jako nahrazení politiky „prostým zařizováním“. Jak jsme totiž viděli v jedné z předvolebních kampaní, proklamované cíle hnutí Ano jsou sbírkou opatření, se kterými je v ideálním případě nemožné nesouhlasit, a jeho programem, kterým se odlišuje od politických stran, pak nejsou samotná tato opatření, nýbrž ono „prostě to zařídíme“. Hlavní problém s takovým přístupem nespočívá v tom, že toto heslo poněkud připomíná nechvalně proslulé „účel světí prostředky“, nýbrž v tom, že se zde implicitně říká: o účelech se nediskutuje, ty jsou už „hotové“, je jen třeba „to zařídit“, a na to jsme my lepší než ostatní. Tento přístup je tedy zaměřen proti politice, proti demokracii, proti pluralitě lidí s různými cíli, názory a hodnotami. Politiku pak chce nahradit oním „prostým zařizováním“, které budou vykonávat manažeři vybraní občany-akcionáři. Volby pak můžeme přirovnat, abychom navázali na firemní metaforiku, ke schůzi valné hromady, jejíž jedinou pravomocí je částečný vliv na výběr managementu, který provádí na základě záhadných kritérií, mezi něž obsah životopisů evidentně nepatří.

Nemůžeme Babišovi vyčítat, že jeho metafory v nějakých ohledech nesedí, to je u metafor normální. Jejich problém je spíše v tom, že jsou neobyčejně nepoetické až vulgární. Neukazují nám nějaké podstatné či přehlížené rysy reality, naopak, jak jsme viděli z autorova vlastního vysvětlení, jejich základem je naprostá banalita (stát, stejně jako firma, má příjmy a výdaje, při jejich správě se hodí uplatňovat „selský rozum“). Spíše než o firmě či o státu nám tedy říkají něco o omezenosti autorově. Že mají takové metafory úspěch u nezanedbatelné části veřejnosti, není ale nijak překvapivé.

Babišova firemní metaforika částečně ukazuje také něco, co se však zřetelněji projevuje i jinde, a to jeho nepřátelský postoj vůči demokracii. Je zjevné, že demokracie a politika se mnohým voličům zprotivily, či se pro ně staly zbytečnou zátěží. Poptávka po nepolitické správě veřejných záležitostí je podle všeho značná a není samozřejmě jen výmyslem jednotlivce, který se této správy hodlá ujmout. S takovouto poptávkou či tendencí se samozřejmě nesetkáváme zdaleka poprvé v dějinách. Pokud bude velká část lidu naladěna proti demokracii, tak jako nyní, pak bude demokracie pochopitelně omezena. Nebude to snad ale trvat věčně. Nový management dříve nebo později něco podělá takovým způsobem, že ho lid prostě vyžene. A třeba se pak rozhodne zkusit si pro změnu zase jednou místo zařizování vládnout.

publikováno: 3. 3. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Může si Babiš starší i ve Švýcarsku dělat cokoli?

Vážený pane velvyslanče, obracím se k Vám s prosbou, aby se orgány Švýcarské konfederace v co nejkratší době …

U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …