Odněkud někam

Jak se zachovat při nočních děsech a kam vlastně mířit, aneb i to souvisí s životem ve státě.

Čtu teď životopis Agathy Christie. Je to podnětné čtení. Agatha byla netuctová osobnost, překlad je čtivý a člověk se dozví spoustu nečekaných zajímavostí. Navíc autorčin život směřoval odněkud někam, čehož si cením. Nezatuchl.

Ty nečekané zajímavosti jsou různého druhu. Až jsem se při jedné orosila.

V jednom bodě Agathina života si její dcera Rosalind pozvala k nim domů na přespání kamarádku. Byly vánoční prázdniny a druhý den radostně očekávané vánoční představení k tomu. A tak se stalo, že autorku napínavých detektivních příběhů probudil po půlnoci rozechvělý hlásek: „Nevadilo by vám, kdybych si vlezla k vám do postele, paní Christieová? Pořád jako bych měla nějaké divné sny.“

Tak schválně. Jak byste reagovali? A co všechno by vám přitom cválalo hlavou? A co následky?

Jenže tehdy se psal mnohem nižší letopočet a Agatha se zachovala normálně.

„Tak pojď, samozřejmě, Pam,“ řekla autorka, maminka, hostitelka a soucítící člověk v jedné osobě. Trochu ji prý naléhavá žádost překvapila, protože by do Pamičky neřekla, že je to nervózní dítě. (My nervózní lidé se mnohdy nezdáme a často jsme se nezdáli ani jako děti. To až když nás něco vyděsí.) Ale protože prý takhle bylo dívence bezpochyby příjemněji, obě usnuly a spaly až do rána. Co také jiného.

Když ranní světlo ozářilo tvář mladší spáčky a ta starší si ještě k tomu přisvítila lampičkou, ukázalo se, že návštěvnice má po tváři rozeseté nejapné pupínky. Vyrazily se jí totiž spalničky a vánoční události se začaly vyvíjet nečekaným směrem. O ten ale tolik nejde.

„Vy na mě zíráte!“ pravila holčička.

„No ano, zírám,“ přiznala hostitelka. Zírala na tu nadílku pupínků.

se taky divím,“ pravila Pam. A vyslovila děsuplnou otázku: „Jak jsem se dostala k vám do postele?“

Taky vám ztuhl úsměv na tváři, pokud bych předpokládala, že jste ho tam z nějakého důvodu měli? Třeba jen lehký. Mohlo se vám také trochu stáhnout hrdlo.

Paní Agatha však neměla důvod si myslet, že by na situaci bylo něco divného. Také nebylo. A tak vysvětlila, že Pam v noci přišla a říkala, že se jí něco ošklivého zdálo.

„Vážně? Vůbec se na to nepamatuji. Nechápu, kde jsem se vzala ve vaší posteli.“

A to je víceméně celé. Že pak Pam nemohla jít do divadla, musela si pro ni přijet maminka a odvézt ji okamžitě domů a že Rosalind musela být v karanténě a Agatha na situaci také zdravotně doplatila, je jiná věc.

Při čem se mi udělalo nedobře, byla etuda v autorčině ložnici. Holčička nechápe, jak se v ní ocitla, nic si nepamatuje a tudíž to vypadá, že ve spisovatelčině lůžku neskončila tak úplně o své vůli. Na tom, že paní hostitelka neposlala v noci děvčátko zpátky, když mělo strach, není dle mého soudu nic špatného. Zachovala se prostě normálně, lidsky. Její pověst a spisovatelská dráha příhodou naštěstí neutrpěly, což by v jiné době již tak jisté nebylo. Protože – co by se mohlo rozjet dnes? Co všechno by jednomu proběhlo hlavou? A poslal by raději dítě pryč, aby si někdo jeho počínání nějak špatně nevysvětlil? A to by ještě nemohl tušit (leda by četl Vlastní životopis Agathy Christie nebo už měl podobnou zkušenost), že si dítě nemusí druhý den lautr nic pamatovat a ještě se bude divně ptát.

Myslím, že není třeba to dál košatit. Žijeme ve společnosti, která se vyvíjí, která se rychle mění, která je řízená, která by dokonce mohla být řízená jako firma. Všechno souvisí tak nějak se vším.

Každou firmu, mám za to, tvoří lidé. Tvoří její vedení i členstvo. Má-li být země normální, musí i lidé v ní žít normálně. Mít možnost normálně reagovat. Pokud vzniká ovzduší, v němž sahat na vlastní dítě při mytí je zavrženíhodné, pokud se třikrát rozmyslím, než se odvážím zlehka pohladit kudrnky sousedčiny roztomilé dcerky, a pokud pošlu vyděšené dítě zpátky do tmavého pokojíku, kde možná slyší dupat kuny na půdě (jako u nás, přetrhla bych je), pak je něco nenormálního ve státě jakémkoli. Pak můžeme prosperovat a zavádět nové metody vedení a volit nové lidi a zvyšovat zisky a tak dál a tak dál, ale nebudeme-li dbát hlavně na obsah, bude se celý podnik ubírat podivným směrem. Kam vlastně?

A to je druhá bolest. Nemám kdovíjaký orientační smysl a při orientačním závodě v sedmé třídě jsem se zamotala a muselo se na mě čekat (neměli mě posílat samotnou, všichni ostatní šli po dvou). Ale tolik vím, že jít musí člověk odněkud někam. Někam vědomě směřovat. Mít jasné značky. Prázdninové potulky po blatech, vřesovištích a nepokosených lukách jsou fajn, ale u firmy nebo jiné instituce se očekává, že ubírání se bude mít cíl. A to velmi promyšlený. Mají ho lidé v naší zemi? Kam vlastně chceme dojít?

Když člověk pozoruje život, nemůže si nevšimnout jedné věci. Že děti v mnoha případech nejsou vychovávány pro něco či k něčemu. Kdysi rodiče vychovávali chlapce tak, aby byl jednou schopen převzít grunt po pradědovi, dědovi a otci. Dívku vychovávali pro to, aby se vdala, starala se o manžela a dobře vyvedla do života děti. V tuto chvíli se toho ani nezastávám, ani to neodsuzuji. Prostě to tak bylo. Kovář si vychovával budoucího kováře, farář vychovával své svěřence k dobrému životu a k naději v Bohu, učitel neučil jen písmenkům, ale také charakteru. Ve starých sešitech s prvorepublikovými štítky můžeme na vlastní oči spatřit diktáty s větami typu „Lež má krátké nohy“ a „Mladí ležáci, staří žebráci.“ Dnes už spíše jen „Vašek si koupil deset lízátek.“ Pamlsky na špejličce mi vysloveně nevadí, ale bez propojení s mladými ležáky jsou diktáty poněkud obsahově nepodnětné. Věřím a vím, že se najdou skvělí učitelé. Ale tak nějak celkově – málokterý dospělý je schopen ukázat dětem bod na obzoru, k němuž by mohly směřovat (aby se v běhu neztratily), nebo turistické značky, které radno vyhlížet. Tady jsi, narodil ses, teď jdi, ukaž co umíš, a hlavně buď úspěšný. Nechápeš možná, kam máš jít a proč, proč jsou některé věci zbytečné a jiné nutné a taky podle čeho to rozlišit. Nevadí. Důležité je mít firmu. Úspěšnou a bezkontaktní.

publikováno: 3. 3. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …