Čtyři knihy – Služ lidu!

Naše cena Franze Kafky je cena mezinárodní, svou perspektivou je to však i česká a pražská cena, jež z pohledu perspektivy Kafkova díla a odkazu vyjadřuje naši pozornost a naše zaujetí pro to, co se aktuálně děje v současném světě literatury napříč jazyky a kulturami, co z tohoto světa oslovilo i české čtenáře v českém překladu. Právě tak nás v poslední době zaujaly knihy čínského spisovatele, romanopisce Yan Lianke, jehož život, jehož myšlení a psaní jsou neodlučně spjaty s posledními dekádami Číny, čínského Mainlandu, Říše středu.

Yan Lianke přišel do literatury jako mnoho jiných z té anonymní masy venkovských dětí, kterou do sebe nejprve vstřebávala čínská lidová armáda. Tak ze začátku psal, aby přežil, přežil na útěku z toho konce světa, do kterého byl v roce 1958 vržen. Psal ze strachu a tak jak uměl. A jak ti, co ho živili, očekávali. Psal jako tisíce jiných. Až mu jednoho dne všechno došlo a začal psát i to, co neviděl, ale co na vlastní kůži zažil a čeho se nezbaví, ledaže se z toho vypíše. Vypověděl smlouvu, v níž do té doby žil. Tak přišel v roce 1992 na svět Západ letního slunce. Tabuizované prostředí armády Čínské lidové republiky vyvstalo najednou nahé, a tak se také stalo, co se stát muselo; po krátkém životě ve slávě přišel odsudek, předem marná obrana, pranýř, zákaz šíření.

Yan Lianke byl ovšem nepoučitelný, neměl v sobě ani tu všezahrnující a vše zakrývající lásku k rodné hroudě. Tak v roce 2004 přišla tragikomická novela o přežívání za každou cenu, Shou huo 受活Užij si!“, novela, v níž se ta věčná hořká komedie lidské chamtivosti mísí s odvěkou čínskou utopií „za pramenem broskvových květů“, pod životadárnou korupcí rozkládající to veliké čínské pohřebiště jedné velké sociální utopie. V roce 2006 následovaly Sny vesnice Ding (Ding zhuang meng 丁庄梦), černá novela inspirovaná skutečnými událostmi z autorova rodného Henanu, provincie, kde zcela nedávno umírali lidi na nákazu HIV způsobenou privátním obchodem s jejich krví.

Yan Lianke se stává nositelem prestižních cen zakladatele moderní čínské literatury Lu Xuna (1997, 2001) a ceny pekingského proletářského spisovatele třicátých let, Lao She (2004), kterého v polovině let šedesátých dohnaly Rudé Gardy. Tyto i jiné literární ceny na situaci autora i na situaci jeho děl v jeho vlastní zemi změnily málo.

U nás vyšly autorovy mezinárodně úspěšné knihy, obě s tituly v tom ironickém gestu, jež je protohoto autora charakteristické. – Wei renmin fuwu为人民服务 „Služ lidu!“ z roku 2005, to všemocné zaklínadlo Maovy éry, jež mělo ospravedlnit jakoukoli tupost, jakoukoli krutost, jakoukoli šílenost moci bez hranic se tady dostalo na obálku černé parodie vysmívající se všem tabu, včetně tabu sexuálních, příběhem, jehož tragická hrdinka v závěru mizí na způsob těch klasických přeludných lišek, těch stereotypních hrdinek starých čínských příběhů, v nichž se reálný svět nerozeznatelně a nezapomenutelně mísí s fantasmagorickým světem vypravěčů…. Yan Lianke ostatně ve své programové knize esejů nazvané Objevování románu ne nadarmo z velkých čínských klasických narativů opakovaně připomíná Putování na Západ, u nás dobře známého Opičího krále, anebo Zkazky o šesteru cest osudu, k nám přeložených Jaroslavem Průškem (1955).

Čtyři knihy, Sishu 四书, z roku 2010, tak se jmenuje prozaická skladba, jež u nás vyšla v loňském roce, dosavadní vrchol Yan Liankeovy tvorby; znovu dvojnásob ironický titul. Na celém Dálném východě jsou „Čtyři knihy“ tou nezaměnitelnou biblí konfucianismu, respektive novokonfucianismu: Konfuciovy Hovory, Menciovy Spisy, Velké učení a Doktrína středu. Jenže to zde neplatí, ostatně jako tu neplatí nic z jakéhokoli kánonu. Místo starých dobrých kanonických knih najde čtenář v knize čtvero bizarních alegorických zobrazení toho, co se to tenkrát na starém řečišti Žluté řeky od konce padesátých let dělo – nápravy stylu práce tvrzené nápravným stěhováním na vesnice, Rudé gardy, Tavení oceli, Velký skok a Velký hladomor, a jako vrchol utopického cynismu prý takové malé „Tři roky nesnází, Tři roky nedorozumění“. Čtyři knihy jsou psaním bez hranic, na způsob Yan Liankeovy ironické dikce bych řekl – psaním na propustku, o něčem, o čem se nejen psát nesmí, ale vlastně snad ani nedá. Je to psaní věnované paměti té hanebné nepaměti těch milionů obyčejných mrtvých i statisíců živých vzdělanců. Yan Lian se narodil v roce 1958, když se po tak strašně krátké epizodě svobody „všech květů a všech škol“ dala do pohybu lavina „Zhengfeng, Nápravy stylu práce!“

Yan Liankeovy Čtyři knihy, to jsou čtyři geny velké metafory. Na jejím počátku se Dítěti Nebes, onomu apokalyptickému autorovu Stvoření otevře brána nápravné zóny přerodu do prázdnoty, v níž neplatí nic než deset nařízení, v němž poslední byl zákaz vzdalování se. V jejím závěru, totéž Dítě, totéž Stvoření Nového Člověka posléze potkává Západního Sisyfa, aby ho na východní způsob naučil tlačit balvan nikoli do kopce nahoru, ale s kopce dolů, aby navěky smířený, protože trestuzvyklý, na chvíli ještě rád zahlédl pod kopcem strom, domek, vesnici, kouř, u vrat si hrající děti; tak bude ten východní Sisyfos na odvrácené straně kopce tlačit každý den vší silou balvan dolů, tak v tichém smíření, tak trochu bezstarostný, tak trochu spokojený. Vždyť přežít je tak prosté!

Yan Lianke si opakovaně pohrává s myšlenkou, že je vlastně cosi jako zběh, zrádce té literatury v tom realistickém gestu, které zradil. Cosi jako zběh! V buddhistické parabole v závěru své knihy o hledání románu Yan Lianke přirovnává své psaní konání toho trochu bláznivého toulavého mnicha, jeho psaní je tak trochu hádání osudu, vykládání čar, včera uviděné se stává nazítří uviděnou tajnou zprávou, patřící už těm druhým! V tom smyslu Yan Lianke vyznává jiný realismus, realismus vnitřní, realismus, na místo xianshizhuyi je to shenshizhuyi, v podstatě nepřeložitelná hříčka – záměnka, v níž výraz „zjevnosti“ je nahrazován niterností, „čímsi nepostižitelným, čímsi magickým, čímsi duchovním, božským a nadpřirozeným“. Yan Lianke zrazuje a porušuje daná pravidla, opouští ustálená minulá i současná pravidla, aby si vytvořil nová. Tak je to s každou knihou trochu jiná hra s jinými pravidly, jiná hra o život, ale vždycky znovu o ten současný čínský život se všemi jeho zázraky, záhadami, směšnými absurditami a krutým pragmatismem. V té hře, kterou propojuje místy až obludné fantasmagorické gesto parodie, přitom nechybějí znaky toho starého dobrého čínského lyrismu, toho symbolismu v nekonečném rytmu změn a přidružení, a to vše v té nikdy nekončící otevřenosti oné Poundovy „zprávy, jež nepřestane být zprávou“, v posledku dobrou zprávou.

Česká vydání:

Yan Lianke, Služ lidu! Přel. Petra Andělová. Vyd. Nakladatelství BB/art, Praha 2008.

Jen Lien-kche, Čtyři knihy. Přel. Zuzana Li. Vyd. nakladatelství Verzone, Praha 2013.)

publikováno: 8. 3. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …