Obstojí živá pravdivost?

Ctností, která v naší době dost utrpěla, je pravdivost – přičemž toto slovo chápeme tak, že zahrnuje lásku k pravdě a vůli, aby pravda byla poznávána a uznávána.

Tato ctnost především znamená, že mluvčí říká to, co je – tak, jak to vidí a chápe. Že tedy to, co nosí ve svém nitru, také vyslovuje. Za některých okolností to může být obtížné, může to způsobovat nevůli, škodu a být nebezpečné, ale svědomí nám připomíná, že pravda zavazuje, že je čímsi nepodmíněným, výsostným. Neplatí o ní: můžeš mluvit pravdu, když se ti to hodí nebo když je to nějak účelné, nýbrž: když mluvíš, máš říkat celou pravdu, neokleštěnou a nepozměněnou. Máš zkrátka a dobře mluvit pravdu – jedině že by situace vyžadovala, abys mlčel nebo aby ses nějaké otázce pokud možno slušně vyhnul.

Nehledě na to však celá naše existence spočívá na pravdě – ještě o tom bude třeba pojednat. Vzájemné vztahy mezi lidmi, společenské instituce, pořádek ve státě, všechno, co se nazývá mravností, stejně jako lidské dílo ve všech svých podobách – to vše je závislé na platnosti pravdy.

Pravdivost tedy znamená, že člověk samozřejmě cítí, že je prostě třeba mluvit pravdu, ale – jak znovu podotýkám – pod podmínkou, že ten druhý má na žádanou informaci právo. Pokud tomu tak není, je otázkou životní zkušenosti a inteligence, jak najít ten správný způsob a nic neříci.

Je také třeba poznamenat, že pro pravdivost každodenního života není lhostejné, je-li si člověk v různých životních situacích vnitřně jistý a zda se umí dobře vyjadřovat a rychle formulovat. To je věcí mravní vyzrálosti, k níž má vést dobrá výchova. Mnohá lež vzniká z rozpaků a nejistoty stejně jako z nedostatečných vyjadřovacích schopností.

Pravdivost znamená, že člověk samozřejmě cítí, že je prostě nutné říkat pravdu. Ovšem – a to zdůrazňuji – za předpokladu, že ten druhý má právo být informován. Pokud na pravdu právo nemá, je věcí životní zkušenosti a moudrosti nalézt správný způsob, jak pravdu neříci. Specifické jsou situace, jaké známe z minulosti i přítomnosti: když mocenský režim vyvíjí na náš život nátlak a nedovoluje nám mít vlastní přesvědčení. Tady je člověk v ustavičné sebeobraně. Ti, kdo vyvíjejí nátlak, nemají právo žádat pravdu a sami také vědí, že pravdu očekávat nemohou. Násilím ztrácí jazyk svůj smysl. U znásilňovaného člověka se stává prostředkem sebeobrany – s výjimkou situací, kdy je třeba vydávat svědectví a riskovat tím život i statky… To je záležitost svědomí a ten, kdo žije v bezpečné svobodě, má dříve, než začne soudit, dobře zvážit, zda na to má právo.

V každém případě znamená pravdivost, že se říká pravda, a to nejen jednou, nýbrž pokaždé a vždy znovu, takže se z ní stane trvalý postoj. Do celého člověka, do jeho bytí i konání vnáší cosi jasného a pevného. A znamená také pravdu nejen říkat, ale také konat, neboť lhát lze i jednáním, postoji a gesty, pokud se zdá, že vyjadřují něco, co není.

Pravdivost však znamená ještě mnohem víc. Už jsme se zmiňovali o tom, že neexistuje nějaká izolovaná ctnost. Jistě jsme si už všimli, že příroda nezná izolovaný, „čistý“ tón, že ke každému tónu se vždy druží tóny vrchní a spodní, že jde tedy o akord; že se právě tak nevyskytuje čistá barva, ale vždy je smíšena s barvami jinými. Tak nemůže obstát ani „pouhá“ pravdivost; byla by tvrdá a sama by se stávala bezprávím. Obstojí jen živá pravdivost, ovlivňovaná ostatními prvky dobra.

Vyskytují se lidé, kteří jsou přirozeně pravdiví. Jsou tak čistí, že by lhát ani neuměli; jsou příliš v jednotě sami se sebou – někdy musíme dokonce říci, že jsou na to příliš pyšní. To je na první pohled nádherné. Takovému člověku však snadno hrozí, že řekne něco v nevhodnou chvíli; že jiné lidi raní nebo jim uškodí. Pravda, vyřčená v nevhodné chvíli nebo nevhodným způsobem, může také člověka natolik zmást, že se z toho jen obtížně vzpamatovává. To by nebyla živá pravdivost, nýbrž pravdivost jednostranná, škodlivá, ba dokonce ničivá. Jistě, nastanou okamžiky, kdy se nelze ohlížet napravo ani nalevo a kdy je třeba vyjít na světlo s ryzí pravdou. Zpravidla se však nacházíme v takových životních souvislostech, v nichž se vyžaduje nejen pravdivost, ale také ohleduplnost k jinému člověku. A tak má-li být pravdivá výpověď plně lidsky hodnotná, musí se také vyznačovat taktem a dobrotou.

Pravda se neříká někam do prázdného prostoru, nýbrž k druhému člověku. Proto musí ten, kdo mluví, také cítit, jak jeho slova působí na jeho protějšek. Pavel řekl slova, jejichž výstižnost je nepřeložitelná: ti, které svým listem oslovil, křesťané v Efezu, mají alétheuein en agapé. Z podstatného jména alétheia se stalo sloveso „pravdivět“ – to znamená „pravdu říkat, konat, pravdou být“ – ale „v lásce“ (Ef 4,15). Aby byla pravda živá, musí být spojena s láskou.

Naproti tomu existují i lidé, kteří mají velmi silně vyvinutý cit pro druhého. Bezprostředně zpozorují jeho situaci, vnímají jeho bytost a jeho stav, cítí jeho potřeby, obavy, úzkosti, a proto jim hrozí, že se těmito životními situacemi a souvislostmi dají ovlivnit. Pak už nejsou jen ohleduplní, ale přizpůsobují se; oslabují pravdu, nebo ji naopak příliš zdůrazňují; budí zdání, že smýšlejí stejně, i když tomu tak ve skutečnosti není. Takový vliv může už předem determinovat vlastní myšlenky, takže se ztrácí nejen vnější nezávislost toho, co člověk říká a jak se chová, ale i vnitřní nezávislost jeho úsudku. I zde je ohrožena životnost pravdy, protože k té patří i svoboda ducha, aby viděl to, co skutečně je; důsledná odpovědnost chránící schopnost úsudku i proti sympatii a ochotě pomáhat; síla osobnosti, která ví, že věrností pravdě stojí i padá vlastní důstojnost.

A tak zde máme už dva prvky, které vůle k pravdivosti potřebuje, aby vznikla úplná ctnost: ohled na toho, kdo naslouchá, a odvaha promluvit, když se řeč stává obtížnou.

Z knihy R. Guardiniho Ctnosti (Meditace o podobách mravního života)

Přeložila Dagmar Pohunková

Vydalo nakladatelství Triáda 2015

ISBN 978-80-7474-114-2

publikováno: 26. 3. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …