Strana mě vybavila manželkou, abych … nebyl moc nápadný

Jaké máte vzpomínky na své dětství ve Francii?

Vyrůstal jsem v zámožné rodině bez otce, který zemřel těsně po mém narození, a tak si především pamatuji na svého dědečka. Ten byl tehdy pro mě dominantní osobou. Matka se ale po válce provdala. Objevil se můj polský otčím a my se odstěhovali do Polska. Byl to vzdělaný, vysoce postavený státní úředník. Asi nejdůležitější vzpomínkou z Francie, která později silně ovlivnila moji budoucnost, byl konec první světové války v listopadu 1918. Bylo mně devět let a dodnes vidím ty davy lidí v ulicích, kteří se radostí objímali, plakali, obraceli oči v sloup, bili se do prsou a volali: „Už nikdy více!“

Myslíte tím, ovlivnila váš vstup do komunistické strany?

Samozřejmě. Ten zážitek mně zůstal hluboce vrytý v paměti. Tak jako obrovské sociální rozdíly mezi lidmi, které jsem vnímal i navzdory svému životu v bohaté rodině. Na to člověk narážel ve škole, při styku s kamarády z jiného sociálního prostředí. Navíc v Polsku, kde jsem dorůstal a nabíral rozum, byla bída daleko větší než ve Francii, tam to opravdu bilo do očí i během chůze městem, anebo při cestách na venkovský statek mého otčíma. Zkrátka to vše na mě působilo. A samozřejmě četba osvícenských filosofů, především díla Jean Jacquese Rousseau, kteří tvrdili, že spravedlivá společnost není utopií, nýbrž je v lidských silách a možnostech ji za určitých nezbytných podmínek a nutností, jež Marx pojmenoval jako diktaturu proletariátu, vytvořit. Jinými slovy byl jsem tenkrát opravdu přesvědčený, že starý svět je v troskách, nemá už co nabídnout a své problémy dokáže řešit jen válečným třeštěním. Neboli že je třeba tento svět odstranit a vybudovat nový lepší.

Proto jste vstoupil do komunistické strany?

Ano. Bylo mně sedmnáct let, když jsem na gymnáziu ve Varšavě vstoupil do komunistické strany Polska.

To byl nějaký organizovaný nábor?

Vůbec ne. Prostě jsem měl spolužáky, jimž bylo levicové myšlení blízké jako mně. Chodili jsme proto na mýtinky a veřejné schůze socialistické i komunistické strany, četli jejich tisk, propagační brožury. Komunisté se nám zdáli přesvědčivější, neboť argumentovali především příkladem Sovětského svazu. Psal se rok 1926 a já toužil po tom, aby se všem lidem žilo dobře. A náhle jsem slyšel o tom, že někde už taková spravedlivá společnost existuje, že to jde. Proč se tedy nepřidat k někomu, kdo chce i v Polsku následovat tento vzor a jít stejně úspěšnou cestou.

Jak se k tomu stavěli vaši rodiče?

Matka zemřela, když mně bylo něco přes deset let. A můj otčím byl v mých očích představitel starého světa. Jeho názory nebo výhrady mě nezajímaly.

Studoval jste a žil za jeho peníze?

Peníze pro mě tehdy nehrály žádnou roli. Jako otčím a jemu podobní majetní lidé to pro nás byl symbol zkaženého světa. Viděli jsme svůj cíl, onu první nejspravedlivější společnost v dějinách lidstva, v níž taky peníze nehrají žádnou roli. Věděli jsme, že vybudování takové společnosti znamená i totální proměnu myšlení. Vděčnost, rodinné závazky, ohledy, úcta, to vše byly z tohoto pohledu přežitky, kterých se bylo třeba zbavit. Vždyť my jsme chtěli vytvořit nového člověka nejen až někdy v budoucnu, ale už z nás!

A jak jste se, jako noví lidé, chovali k sobě, mezi sebou, když pro vás neměli žádnou cenu takové elementární vlastnosti jako úcta, ohled, zodpovědnost?

Soudružsky, což znamená v duchu stranou stanovené disciplíny. Strana určovala jaké chování i myšlení je dobré a jaké špatné. Nad tím se nepřemýšlelo, o tom se nepochybovalo. Strana musela mít pravdu, jestliže vycházela z učení a zkušeností Sovětů, kteří už změnu dokázali. Když člověk propadl komunistické ideologii, víceméně tím do sebe nasál podřízenost, dnes bych řekl ztrátu soudnosti, vlastního zdravého úsudku, a taky i schopnost obětovat se za každou cenu. V této optice pak běžné mezilidské vztahy založené na klasických rodinných vazbách, přátelství či lásce, ale i mezilidské problémy odvozené třeba od závisti, ješitnosti, arogance, vypočítavosti, jakoby neexistovaly.

Takové věci přece vzhledem k lidské přirozenosti nelze vymazat?

Ale my jsme přece přirození vůbec nebyli. My, a teď mám na mysli mladé komunismu propadlé studenty, jsme měli mozky rozžhavené do běla jedinou ideou, dosáhnout vysněného cíle, kdy vše staré prohnilé a nespravedlivé půjde k čertu. Tomu jsme podřizovali vše, takže jestli se v někom ozvala nějaká lidská přirozenost, okamžitě ji potlačil. Chtěl být přece novým člověkem.

K někomu z vašich soudruhů jste ale určitě cítil bližší vazbu, musel vám být sympatičtější, tak to přece mezi lidmi chodí. Anebo k mladé hezké soudružce…

Víte že ne. Na tu dobu mám jenom vzpomínky v podobě nekonečných diskuzí, kde vlastně všichni pořád dokola meleme to samé. A nikdo z toho nějak osobitěji nevybočuje. Fanatici jsou svým způsobem stejně jednoduší a zaslepení po celý život, pokud samozřejmě nenastane procitnutí. Řeknu vám k tomu jeden příklad z doby, kdy už jsem nebyl mladým studentíkem a měl něco za sebou. Za španělské občanské války mě strana vybavila manželkou, abych při řízení ilegálního vysílače nebyl moc nápadný. Byla to docela hezká žena, ale vyjma práce pro stranu a plnění úkolů jsme spolu nic jiného neměli.

Úkoly jste přece neplnili čtyřiadvacet hodin denně. Nějak jste se museli sblížit?

Nezapomeňte, že to nebyly normální podmínky. Za prvé jsme ve Španělsku riskovali každý den život. A za druhé jsme se skutečně cítili jako noví lidé, ochotní obětovat ideálu vše. Tedy i konformní zvyky starého světa, ale to už bych se opakoval. Zkrátka když jsem pak byl v roce 1937 nečekaně odvolán do Moskvy, žena nějak instinktivně vycítila, oč běží, co se za tím skrývá. Samozřejmě netušila, že jde o obludnou Stalinovu čistku, avšak rozpoznala, že to není normální a děje se něco zvláštního. A ledy se mezi námi tenkrát poprvé prolomily. Ona totiž nebývale emotivně naléhala, abych tam nejezdil, ozvala se v ní ostražitost diktovaná nějakým citem vůči mě. Ale já byl ještě fanatik a úplně jsem se zhrozil, jak se to chová, jak může nedůvěřovat straně a jejímu příkazu. Pro mě byl rozkaz Moskvy svatý a za tu její reakci jsem jí vynadal. Když mi pak ve vězení Lubljanka vyšetřovatel položil úvodní otázku – zeptal se, proč si myslím, že jsem zatčen – , první co mě napadlo bylo to, že mě zavřeli kvůli tomu, že jsem tu ženu za její chování neudal.

Setkali jste se ještě někdy?

Už jsem ji nikdy neviděl.

A pátral jste po ní, když jste se přes Polsko vrátil z gulagu do Francie?

Ne.

Byla to přece jen vaše žena?

Byla to agentka Kominterny jako já. Ostatně jsem si ji ze svobodné vůle a z lásky nevybral.

A jak se jmenovala?

Maria.

(Rozhovor vznikal v bytě Jacquese Rossiho v Montreuil několik listopadových dnů roku 1999. Celý je zachován díky Ústavu pro studium totalitních režimů)

Jacques Rossi (1909 – 2004) se narodil ve Francii, ale mládí prožil v Polsku. V této zemi vstoupil do komunistické strany a díky svým fenomenálním jazykovým znalostem, (ovládal řadu evropských jazyků ale i perštinu, hindů a čínštinu), se stal agentem – kurýrem Kominterny. Mimo jiné tak řídil v době občanské války ve Španělsku ilegální vysílač. V roce 1937 byl ale ze Španělska náhle odvolán do Moskvy. Tam byl zatčen a obviněn z kontrarevoluční činnosti a ze špionáže proti Sovětskému svazu. Bez jakéhokoliv soudu skončil na osm let na Sibiři. Po vypršení trestu proti němu sovětské orgány zinscenovaly proces kvůli údajnému pokusu o útěk z tábora, rozsudek zněl dvacet pět let odnětí svobody.

Jacques Rossi v gulagu strávil celkově osmnáct let, poté pět let ve vyhnanství v Samarkandu. Sovětský svaz mohl opustit teprve v roce 1961, kdy mu byl povolen odjezd do Polska, kde pak žil do roku 1980. Přes Japonsko a Spojené státy se v roce 1986 nakonec vrátil do Francie. Až do své smrti v roce 2004 žil na pařížském předměstí Montreuil. O svých zkušenostech s komunistickou utopií a z gulagu vydal knížky Manuel du Goulag; Qu´elle était belle cette utopie – Chroniques du Goulag; a Jacques le Français: Pour mémoire do Goulag. Česky vyšly Encyklopedie gulagu a Útržky životů.

 

publikováno: 29. 5. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …