Nic k zahození

Básně, které vznikaly déle než dvacet let, shrnul Jiří Šalamoun v roce 2000 do objemné prvotiny s názvem Počasí na vraždu aneb Silná dobrá vůle (Argo, 2000). Skládá se ze sedmi oddílů, které vesměs vycházejí z rukopisných sešitů (první vznikl v letech 1978-1982, poslední je datován rokem 1998). Druhou a poslední Šalamounovu sbírku Andělíčku, můj vrchní strážníčku aneb Labyrint po vybombardování (Knihovna Jana Drdy, Příbram 2005) lze vnímat jako dodatečný osmý oddíl s texty, které na předchozí knihu podle datací bezprostředně navazují. Svou poetikou se od ní příliš neliší, snad jen o něco více tendují ke gnómičnosti a sarkasmu.

Básně autor zpočátku publikoval jen v katalozích ke svým výstavám a teprve v devadesátých letech i časopisecky v Literárních novinách a Prostoru. Známý umělec tak slovesnou část své tvorby předkládal publiku jako okrajový doplněk výtvarného díla a sám ji navíc sebeironicky zlehčoval, když ji označoval za „racionelně amatérskodiletantské“ či „autoterapeutické“ básničky. Zmíněná prvotina s více než stovkou textů se přitom v kontextu české poezie druhé poloviny minulého století rozhodně nejeví nikterak marginálně. Je dílem navýsost zralým a osobitým, které by se nejspíš setkalo s mnohem větším ohlasem, kdyby se autor tak suverénně neprosadil v jiné oblasti umělecké činnosti.

Poetika Šalamounových textů je nepochybně hluboce spřízněna s vizuálním světem jeho kreseb, po formální stránce si však zachovává plnou svébytnost. Na rozdíl od výtvarného projevu nesází na svěžest naivity a nespoutaného dětského fantazírování, nepohrává si se zdáním neumělosti, nenacházíme tu obrázková písma ani primitivistické řady tajuplných znaků sugerujících jakousi sotva rozluštitelnou naraci. Verše naopak působí docela smysluplně, ba dokonce rafinovaně: mají svůj pevný tvar i rytmus, místy jsou výrazně zvukomalebné a nalézáme v nich přesné a pádné formulace. Vyjadřují rozmanité nálady od sklíčenosti a zděšení přes drobné radosti pojaté s jemným humorem až po sžíravou ironii, z níž občas zavane i pobouření, ba vztek. Hojné jsou aluze či citace z rozmanitých sémantických polí, vedle lidových pořekadel a říkadel tu občas zazní ozvěny politických hesel, žurnalistických floskulí či byrokratických frází, jejichž zatuhlou nesmyslnost zdůrazňuje přesazení do jiného, přirozenějšího kontextu. Efekt je komický, v pozadí však často prosvítá hrůza či znechucení.

Výrazové prostředky Šalamounových básní odkazují k expresionistickým počátkům moderní poezie, ale občas v nich zarezonuje i dekadentní nota a někdy se dostávají na pomezí non-sensu, i když místo šoků z absurdity operují víc s překvapivými paradoxy. V rámci českého básnictví nezapřou spříznění s hravými polohami poetismu, svou temně podbarvenou rozmarností mají blízko k odlehčenému zoufalství Oldřicha Wenzla a přirozenou vynalézavostí zase k poetice Jiřího Koláře. Zřejmá je také úzká souvislost s básníky „české grotesky“, v prvé řadě s bizareriemi Ivana Wernische. V tomto případě jde o autorovy trochu mladší vrstevníky a mnohdy i přátele, jejichž samizdatovou antologii sestavil Josef Kroutvor koncem 70. let minulého století, tedy v době, kdy s poezií začínal také Šalamoun.

Básnická síla Jiřího Šalamouna netkví v nějakém světoborném poselství, ale ve zdánlivě nenuceném stylu, který unese neobyčejně široký rejstřík emocí. Nejde přitom většinou o přímočarou výpověď básníkova lyrického já, mluvčí básně se jeví spíš jako literární postava, tedy autorův výtvor, reagující na dramatické či epické situace vytvořené rovněž autorovou ironickou imaginací. Básně zhusta vyznívají jako fragmenty groteskních mikropříběhů nebo jako útržky dialogů z nějaké potrhlé divadelní hry. Čtenář může jen tušit, s čím tak vzrušeně polemizují, pro co apelují, před čím varují a k čemu vyzývají. Vnímá jen řečové gesto. Začne-li pátrat po jeho smyslu, poodhalí se mu i poezie.

publikováno: 5. 6. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Svatovavřinecké vidění světa

Zemřel filosof Roger Scruton, který viděl jasně i jiskru vína i velkopolní prokletí české krajiny. …

Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …