Žádný volno nebylo…, přece jsem sloužil světové revoluci!

Jak jste si coby student a člen komunistické strany vysvětloval, že propagandistickým sirénám Moskvy nepropadli všichni mladí lidé, kteří měli podobné zkušenosti se sociální nespravedlností a koncem první války jako Vy? Ne každý mladý člověk přece tehdy vstupoval do řad komunistické strany.

Pro mě bylo Polsko rurální a zaostalou zemí, kde lidé žili pod obrovským vlivem katolického kléru, tedy náboženství. Hledali spásu někde jinde, pro mladého komunistu v tmářství. V tomto směru mě až do nástupu Hitlera více přitahovalo Německo. Byla tam silná dělnická třída, organizované odbory, stranické podhoubí i levicově orientovaná inteligence. Německo, navíc rozvrácené poválečnou ekonomickou krizí i nespravedlivými repatriacemi, v mých očích dozrávalo ke komunistické revoluci. Ostatně právě v Německu jsem vstoupil do služeb Kominterny.

Kdy to bylo?

Ve věku dvaceti let, v roce 1929. Studoval jsem jazyky na universitě v Krakově, což mě bavilo a šlo velmi lehce. Tehdy jsem už ovládal osm jazyků, tedy i němčinu. Strana mě proto vyslala do Berlína. No a tam si mě všimli a nabídli práci pro Kominternu, přesněji řečeno pro její sekci mezinárodních vztahů.

Oslovili vás Sověti?

Podle řeči to byli Němci.

Absolvoval jste nějaký speciální kurz?

Ne. Nic speciálního.

Ani jste nejel do Sovětského svazu na nějaké ideologické školení?

Ne. V Sovětském svazu jsem byl až o pár let později. V rámci budoucích úkolů jsem tam studoval v moskevském institutu východních jazyků perštinu a čínštinu.

Kdo vám tedy zadával úkoly?

V každé zemi, kde jsem pobýval, jsem měl kontakt na jednoho člověka, který mě pak řídil. Po příjezdu jsem se mu přihlásil a na základě telefonických nebo šifrovaných dopisů jsme se scházeli. Nejčastěji v kavárnách, obvykle jednou za čtrnáct dnů. Od něj jsem dostával nové rozkazy, nezbytné informace, peníze na cestovní výdaje a na živobytí, nové doklady, když to bylo nutné. Toho člověka jsem samozřejmě znal pod jeho falešnou identitou.

Ti nadřízení byli Sověti?

Zřídkakdy. My jsme se o své minulosti nikdy nebavili. V této práci pro Kominternu to z konspiračních důvodů byla přísně dodržovaná zásada.

Takže jste prošel nějakým školením?

Podívejte se, já jsem byl obyčejný pěšák, agent – kurýr. Ne žádný James Bond se speciálními diverzními úkoly. Prostě v každé zemi, kde jsem byl, jsem vykonal své poslání. Zdržel jsem se třeba měsíc, dva. Což znamená, že jsem cestoval i po té konkrétní zemi. Člověk, který mě řídil, mě pak poslal dál. Dnes bych řekl na další štaci. No, ale nějaká základní pravidla mně samozřejmě sdělili už při náboru v Berlíně. Což ale bylo vše.

Jak jste se s lidmi, kteří Vás řídili, domlouval?

Zpravidla jazykem země, kde jsme právě oba působili. Proto vím, že někdy to byli Sověti. Když máte na jazyky citlivé ucho, podle přízvuku poznáte, zda je třeba v Itálii nebo ve Španělsku ta osoba místní, anebo Němec či Rus.

Jaké povahy byly úkoly, jež jste dostával?

Většinou jsem převážel mikrofilmy se zašifrovanými informacemi a instrukcemi. Někdy jen peníze. Jak už jsem říkal, výjimkou byla válka ve Španělsku, kde jsem byl delší dobu ve Valladolidu a řídil ilegální vysílač.

Co to obnášelo?

Předávat vysílačem zprávy a informace soudruhům, kteří bojovali proti frankistům.

Ten vysílač jste tam přivezl?

Ne, už byl na místě. Já přivezl svoji údajnou ženu, peníze na náš pobyt a šifrovací kódy.

Jaká byla Evropa třicátých let, v jejíchž kavárnách se míjeli agenti různých mocností, v hospodách kvasily ideologické vášně, přes hranice proudili emigranti a ulicemi táhli první předvoje totalitních mas?

Evropu jsem křižoval všemi směry, jezdil jsem převážně vlakem. Nevím proč, ale agenti Kominterny měli zakázáno používat letadla. Samozřejmě jsem sledoval, co se kde děje, kontinent byl neklidný. Ale podle instrukcí jsem na sebe nesměl upozornit. Musel jsem se vyhýbat jakýmkoliv shromážděním, musel jsem žít v ústraní jako nenápadný obchodní cestující.

Pod jakou identitou nebo národností jste vystupoval?

To se často měnilo. Samozřejmě svou roli hrála i jazyková vybavenost. Já jsem mohl být bez problémů Polákem, Francouzem, Němcem, Angličanem, Italem, Španělem, Portugalcem i Rusem.

Čechem jste nikdy nebyl?

Ne, i když jsem češtině částečně rozuměl díky její blízkosti s polštinou. Ovšem ne tak, abych se mohl vydávat za rodilého Čecha.

A byl jste s nějakým úkolem v tehdejším Československu?

Několikrát jsem Prahou projížděl a jen tam předal „zboží“, když to tak nazvu. Vždy mě někdo informovaný čekal u vlaku. Delší dobu jsem ale v Československu nikdy nepůsobil.

A jak jste se s tím člověkem na nádraží domluvil?

Pokud mě paměť neklame tak jednou to určitě bylo francouzsky, jinak německy.

Takový život musí být pro mladého člověka vzrušující. Existenčně jste byl zajištěn, jezdil křížem krážem po Evropě, určitě měl i dost volného času. Co jste mimo plnění úkolů dělal?

Vy to vidíte dnešní optikou, kde si mladý muž jezdí s kapsou plnou peněz, někde něco vyřídí a může si užívat. Komunisté a bolševické Rusko hlásali, že na základě marxistického učení nastolí sociální spravedlnost, odstraní bídu, vybudují nový svět. Po tom jsem z celého srdce toužil a bylo pro mě proto logické vstoupit do jejich služeb a stát se fanatickým militantem. Dal jsem se na cestu, kterou jsem považoval za správnou. Existuje něco krásnějšího pro mladého člověka než dělat to, co považuje za správné a spravedlivé?

Dobře, ale co například ženy? Úkol jste právě splnil a se svou dokonalou němčinou sedíte třeba ve vídeňské kavárně s vidinou několika volných dnů do dalšího kontaktu s řídícím orgánem. Navíc, jak jste říkal, se nesmíte zúčastnit žádných schůzí, manifestací, veřejného života, což mimochodem musela být pro mladého revolucionáře těžká zkouška. Takže co s tím volným časem?

Už jsem vám říkal, že jsme nežili přirozeně. Uvažovat ve vídeňské kavárně o ženách či jiných požitcích za peníze mezinárodního komunistického hnutí, to by mě ani ve snu nenapadlo. Když jsem byl v nějakém městě delší dobu, ve volném čase jsem si prohluboval své jazykové znalosti. Třeba na universitě v Cambridge nebo v Paříži na l´École des langues orientales. V mém tehdejším vnímání to taky žádný volný čas nebyl. I tady tím jsem přece sloužil světové revoluci.

V západním tisku, který jste při svých cestách určitě četl a sledoval, se tehdy už objevovaly zprávy o jiné realitě v Sovětském svazu, než jakou jste si vysnili vy mladí komunisté. Mám na mysli například zprávy o násilné kolektivizaci či úmyslném hladomoru na Ukrajině, o čistkách a zavírání. Jak jste takové články přijímal?

Jako buržoazní propagandu, pomlouvání Sovětského svazu. Samozřejmě jsem jim nevěřil ani slovo. Naopak ze sovětské propagandy jsem věděl o existenci tak zvaných převýchovných táborů, v nichž nepřátelé sovětského zřízení byli údajně v krátkém časovém období převychováni.

A když jste byl v první polovině třicátých let poprvé v Sovětském svazu a studoval v Moskvě na jazykovém institutu, nic vás nezaráželo? Třeba bída a zaostalost venkova, nedostatek základního zboží, strach mezi lidmi?

Na venkov jsme se nedostali a v Moskvě o nás z Kominterny pečovali velmi dobře. Až později jsem si uvědomil, že se lidé na moskevských ulicích nebo v hromadné dopravě chovali divně, byli uzavření do sebe, že jsem tam viděl bídu i žebráky, avšak zároveň jsem to vidět nechtěl.

Jak to myslíte?

Podívejte se, když jsem o pár let později zažíval své první dny po zatčení v Lubljance a spoluvězňové na cele mně tvrdili, že se tam bije a mučí, vysmál jsem se jim. V sovětských věznicích se podle propagandy a představ o novém světě přece nebilo ani nemučilo, ale lidé se tam převychovávali. Jednou někoho z nás dozorce odváděl a chvíli nechal otevřené dveře. Dolehl k nám zoufalý nářek mláceného člověka. Spoluvězni pak vítězoslavně říkali, slyšels? Ale já to neslyšel. Nechtěl jsem to slyšet, podobně jako jsem při moskevských studiích nechtěl vidět věci, které neodpovídaly společnosti zářných zítřků.

(Rozhovor vznikal v bytě Jacquese Rossiho v Montreuil několik listopadových dnů roku 1999. Celý je zachován díky Ústavu pro studium totalitních režimů)

Jacques Rossi (1909 – 2004) se narodil ve Francii, ale mládí prožil v Polsku. V této zemi vstoupil do komunistické strany a díky svým fenomenálním jazykovým znalostem, (ovládal řadu evropských jazyků ale i perštinu, hindů a čínštinu), se stal agentem – kurýrem Kominterny. Mimo jiné tak řídil v době občanské války ve Španělsku ilegální vysílač. V roce 1937 byl ale ze Španělska náhle odvolán do Moskvy. Tam byl zatčen a obviněn z kontrarevoluční činnosti a ze špionáže proti Sovětskému svazu. Bez jakéhokoliv soudu skončil na osm let na Sibiři. Po vypršení trestu proti němu sovětské orgány zinscenovaly proces kvůli údajnému pokusu o útěk z tábora, rozsudek zněl dvacet pět let odnětí svobody.

Jacques Rossi v gulagu strávil celkově osmnáct let, poté pět let ve vyhnanství v Samarkandu. Sovětský svaz mohl opustit teprve v roce 1961, kdy mu byl povolen odjezd do Polska, kde pak žil do roku 1980. Přes Japonsko a Spojené státy se v roce 1986 nakonec vrátil do Francie. Až do své smrti v roce 2004 žil na pařížském předměstí Montreuil. O svých zkušenostech s komunistickou utopií a z gulagu vydal knížky Manuel du Goulag; Qu´elle était belle cette utopie – Chroniques du Goulag; a Jacques le Français: Pour mémoire do Goulag. Česky vyšly Encyklopedie gulagu a Útržky životů.

 

publikováno: 14. 6. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …

30 let po plyšáku zas nás maj kurvy v háku

 Falšují se dějiny, jsou tu přece od toho. Kdo sloužil bolševikům a hrabal na sebe, může …