Kosti pod Kostelíkem I.

Toho roku jsem od konce dubna polehával po nemocnicích a živil se silnými prášky na bolest, protože mi uhnívala noha. V červenci mi ji doktoři nad kolenem uřízli. Zhruba za měsíc, když se rána trochu vyhojila, jsem nastoupil do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech u Vlašimi, kde mne měli během tříměsíčního pobytu doléčit a naučit chodit s protézou. Zpočátku jsem byl odkázán jen na invalidní vozík, ale brzy jsem si zvykl, neboť veškerá zdejší zařízení byla vozíčkářům přizpůsobena; pod celým areálem se větvily široké podzemní chodby, z nichž se dalo vyjet četnými výtahy do kteréhokoli patra. Dvoulůžkový pokoj v menším pavilonu u brány jsem sdílel s buštěhradským řezníkem Standou, kterému před několika lety zčistajasna ochrnula páteř. Byl jsem na tom o dost lépe než on, protože jsem mohl, když na to přišlo, skákat na berlích.

Léčebna stála na úpatí zalesněného kopce Kostelík, kde se v 15. století scházeli chiliasté. Husité si později na jeho vrcholu postavili dřevěnou modlitebnu, tu jim však za třicetileté války zbořilo katolické vojsko. Okolní lesopark se rozkládal na zhruba deseti čtverečných kilometrech a pacienti dostávali plánek s hustou sítí stezek, které nechala léčebna před časem vyasfaltovat, aby se po nich vozíčkářům lépe jezdilo. Hlavní stezka začínala hned za branou. Vydal jsem se po ní na vozíku hned první den svého pobytu. Svahy nad léčebnou byly pozvolné a mírné, na druhé straně za hřebenem však prudce klesaly. Tam jsem se neodvážil, protože jsem si nebyl jistý, zda bych zvládl stoupání při návratu. Hodiny jsem osaměle jezdil pod zelenou klenbou listí, zastavoval na okrajích prosluněných pasek, naslouchal ptákům a pozoroval motýly. Pár let jsem se kvůli potížím s chůzí do žádného lesa nedostal a stýskalo se mi po jeho šramotech i tichu. Připodobňování lesa k chrámu zní sice omšele, ale na Kostelíku jsem se takovému pocitu nebránil. Cítil jsem, jak se zvolna rozpouští krusta, jež mne obrostla v nemocnicích. Po dlouhé době mne znovu začínal bavit život. Nikdy jsem na něm příliš nelpěl, ale po letošních zkušenostech jsem si ho přece jen víc vážil. Došlo mi, že není samozřejmostí, ale dobrodružnou výzvou k překonávání nesnází.

Za vlahých večerů končícího léta jsme se Standou a několika dalšími obyvateli našeho pavilonu sedávali na verandě a lehce popíjeli, chlapi většinou lahvové pivo, dámy džus s vodkou, já červené víno. Žádná ze spolupacientek nebyla viditelně postižená, i když byly uvnitř také všelijak pochroumané. Statná Bohuna, náruživá turistka, mi vyprávěla, že se na druhé straně pod kopcem nalézá několik půvabných jezírek a srubový kemp Broďák. Nabídla mi, že mne tam nazítří dotlačí. Byl to příjemný výlet. Při cestě s kopce jsem měl co dělat, abych vozík ubrzdil. Nad jezírky poletovaly vážky, sruby vypadaly úplně kanadsky a v tom největším se dokonce ukrývala hospoda, nyní bohužel zavřená. V sezóně se tu prý denně pořádají diskotéky, ale po prázdninách se otvírá už jen v sobotu večer pro mladé venkovany z okolí. Zpátky to Bohuna vzala oklikou po silnici, ale stejně se s mým vozíkem dost nadřela.

Doktoři mi vypracovali celotýdenní rozvrh hodin s různými cvičeními, masážemi a jinými procedurami, které mne ve všedních dnech zaměstnávaly až do pozdního odpoledne. Posílali mne také na různá vyšetření ke specialistům, kteří sem v určené dny přijížděli ordinovat. Patřil k nim i stařičký rentgenolog, jehož pracoviště s obstarožními přístroji mělo přívětivě tajuplnou atmosféru, jež mi byla vzdáleně povědomá – podobným kouzlem opředl rentgeny Thomas Mann v Kouzelném vrchu.

Stařík se zřejmě nudil. Prozradil mi, že jsem toho dne jediný objednaný pacient, a když mne náležitě prozářil, posadil mne ke stolu a nabídl mi kávu.

Jak se vám tady líbí?“ otázal se.

Divné je, že si tu vůbec nepřipadám jako v nemocnici. Spíš mi to připomíná sportovní soustředění,“ odvětil jsem.

O to taky jde, aby se tu lidi zbavili rezignace a dosáhli přiměřené výkonnosti,“ řekl.

Jak dlouho tu pracujete?“ zeptal jsem se.

Pocházím z Vlašimi a znal jsem to tady ještě jako kluk před válkou. Pak se sem dlouho nesmělo. Jako zaměstnanec jsem tady od roku 1947, když tu Ústřední rada odborů zřídila útulek pro válečné invalidy. Bude mi osmdesát, dělám tu přes šedesát let.“

Páni, tak dlouho na jednom místě!“ pravil jsem uznale.

Je to zvláštní místo. Pamatuje hodně bolesti, i když se tu spoustě lidí nakonec ulevilo,“ řekl.

Zažil jste toho doktora, který léčebnu založil? Před vchodem mu visí pamětní deska. Prý zahynul v koncentráku…“

Ano, doktor Schiller z Vlašimi, šikovný židovský lékař, který zbohatl díky skvělým konexím v pražských zdravotních pojišťovnách. Léčebnu začal stavět na jejich popud za jejich peníze po polovině třicátých let. Měli se tu léčit dělníci s tuberkulózou kostí, jenže o pár let později zabral rozestavěný areál wehrmacht. Schillera Němci popravili a jeho rodina šla do plynu.“

Takže to dostavěli Němci? Architektura hlavní budovy působí fakt maličko nacisticky,“ poznamenal jsem.

Zřídili si tady Reserve Lasaret Wlaschim pro zraněné německé vojáky. V posledních letech války jich tu pobývalo přes tisíc, zásobování vázlo, a tak se rehabilitovali při zemědělské práci. Velení nechalo vykácet velké kusy lesa a na pasekách zřídilo drůbežárny, prasečince a zelinářské zahrady. Měli také obilná pole a pekli si vlastní chléb z mouky, kterou si mleli ve vlastním mlýně. Vzorné hospodářství,“ pokračoval stařík.

To asi v pětačtyřicátém vzalo rychlý konec…“

Dost příšerný. Když se blížila sovětská armáda, pokusilo se německé velení léčebnu evakuovat. Dlouhý zástup mrzáků a vozíčkářů se vlekl směrem na Vlašim, kde na ně čekali čeští mstitelé. Docházelo tam k výjevům jako z apokalypsy. Radši nevzpomínat.“

Vyšetřovna měla zatažené závěsy. V šeru, jež pohlcovalo barvy, zářily jen starcovy bílé vlasy a bílý lékařský plášť. Chvíli jsme mlčky upíjeli kávu. Taky jsem si prošel trápením, avšak v časech míru a pod lékařským dohledem. Navíc mi táhlo na šedesát. Stačil jsem si užít života, na rozdíl od těch zmrzačených německých kluků.

Co se stalo s pacienty, kteří nebyli mobilní?“ zeptal jsem se.

Nevím,“ pokrčil rameny. „Léčebnu vzápětí obsadili Sověti a nikoho sem nepouštěli. V lesích pod Kostelíkem po nich zůstaly velké masové hroby. Třeba tam zahrabali i nějaké Němce, ale především tam leží jejich lidi. Udělali si tu repatriační stanici, kde soustředili všelijaké bezprizorné Rusy, zatoulané vojáky i civilisty, než je odvezou zpátky do Ruska.“

Vlasovce?“

To sotva, ty tenkrát stříleli na místě, kde je chytli. Spíš válečné zajatce z německých lágrů a možná ruské emigranty. A taky stovky ženských z vlastního trénu. Těch prý v lesích postříleli nejvíc,“ ušklíbl se neradostně.

Proč, panebože?“

Za sovětskou armádou táhly tisíce ženských, jak už to bývá. Markytánky, vojandy. Tyhle většinou za války o všechno přišly, některé si mezi vojáky našly ochránce, některé s nimi chodily za kus chleba a pár hltů vodky. Šířily se pohlavní choroby, a to zvlášť po hromadném znásilňování německých žen při tažení na Berlín. Léčit se to moc nedalo a maršálové nechtěli všechny ty nemoci zatáhnout do Ruska. A tak nechali nakažené holky deportovat pod Kostelík a v lese po stovkách zlikvidovat a zakopat.“

Jak dlouho to trvalo?“ zeptal jsem se.

Rusové tady byli do prosince 1945, pak areál předali českým odborům. Masové hroby zamaskovali jen chabě, ale z našich se v tom nikdo nešťoural. O těch masakrech si lidi z okolí jen špitali.“

Dopili jsme kávu a rozloučili se. Přemýšlel jsem, kolikrát už starý rentgenolog tenhle morytát pacientům vyprávěl. Třeba to patřilo k terapii, možná už před lety dospěl k přesvědčení, že rehabilitaci napomůže kapka zděšení.

O víkendu se u mne zastavili kolegové novináři z Prahy, Zbyněk Petráček a Jirka Peňás, kteří si za tím účelem naplánovali výlet na Podblanicko. Vzal jsem je do lesoparku a protáhl po svých trasách. Skvostný den: listí habřin zářilo v podzimním slunci jako zlatý prach, vzduchem poletovala stříbřitá vlákna babího léta a v trávě se diamantově třpytila rosa z ranních mlh. Zašli jsme si pak ještě na pivo do hospůdky Reni v hlavní budově léčebny. Přátelé mluvili o lesoparku tak nadšeně, že jsem jim převyprávěl, co mi říkal pamětník, abych je trochu zchladil. Chvíli jsme pak popíjeli mlčky.

Připomnělo mi to ruského klasika, snad Gogola, nevím už,“ pravil Peňás, literární znalec a kritik. „V jedné povídce vítá venkovský statkář návštěvníka z města výrokem – děvočky zděs krasivyje, no syfilityčnyje.“

Zbyněk, který se jako novinář zabývá zahraničím a zná svět, se zamyslel.

Ono by se to dalo říci i naopak,“ prohlásil po chvíli. „Děvočky zděs syfilityčnyje, no krasivyje.“

Hned to zní líp,“ pochválil jsem ho.

Pokračování přijde brzy…

publikováno: 7. 7. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …