Kosti pod Kostelíkem II.

Podzim postupoval, dny se krátily, vlahých večerů ubývalo. Když se pobyt spolupacientek z pavilonu u brány chýlil ke konci, napadlo je oslavit to v sobotu večer na diskotéce v Broďáku. Prý si mne tam na vozíku odvezou jako pánský doprovod. Statná Bohuna byla zhruba v mém věku a do léčebny jezdila s úpornými bolestmi páteře, o patnáct let mladší Hanka si tu rehabilitovala zpřelámané rameno a stejně stará Iva, nápadná krasavice, vypadla před sedmi lety z třetího patra a všechny kosti měla komplikovaně sešroubované. Já už v té době chůzi s protézou zvládal, ale tři kilometry k Broďáku bych neušel, a tak jsem umělou nohu nechal raději doma, aby mi při jízdě na vozíku nepřekážela.

Vyrazili jsme za setmění, vybaveni baterkami čelovkami. Ženské se za vozíkem střídaly, přičemž se dvojsmyslně hihňaly.

„Hele, půjč mi ho, já s ním chci taky jít!“

„Hihihi.“

„Jen aby sis ho neodtáhla někam do křoví!“

„Hihihi“

„To je ale jízda! A můžem si s ním dělat, co chceme!“

„Hihihi.“

Lesem se rozléhal rujný smích, záblesky baterek poskakovaly ze stromu na strom a já se slastně děsil představami, co by se dělo, kdyby mne ty rozdováděné paničky vyklopily někam do mechu, i když jsem samozřejmě věděl, že jejich narážky jsou jen velká švanda. Hvozd ovšem působil strašidelně. Neprobudí ten hluboce pohlavní chechot povražděné ženy? Podobaly by se vílám, které podle bájí číhají na mládence, aby je utancovaly? Možná nás už doprovázejí jako stíny ve tmě, jako neviditelní duchové.

Sruby na Broďáku ozařovala jediná venkovní lampa, mnohem intenzivněji však svítil měsíc v úplňku. Jeho odraz plul na hladině jezírka. Dámy okouzleně ztichly.

„Není krásný?“ vydechla Hanka.

„Jeden ožralý čínský básník za ním kdysi skočil do vody a utopil se,“ poučil jsem své společnice.

„Nechceš si to taky zkusit?“ zavtipkovala krásná Iva koketně a přistrčila mne na okraj hráze. Byl jsem jim opravdu vydán na milost i nemilost.

Z hospody ve velkém srubu zatím žádná hudba nezněla. Když ženské otevřely dveře, užasl jsem nad luxusním interiérem, jaký bych v lese pod Kostelíkem nehledal. Po jedné straně rozlehlé místnosti se táhl dlouhý americký bar, za nímž se na regálech třpytily stovky lahví destilátů z celého světa, parket pokrývala mramorová mozaika a poblíž pódia čněly až ke stropu lesklé nerezové tyče, u jakých tančívají obnažené krásky. Hostů zde moc nebylo, tři čtyři lehčí pacienti z léčebny, pár mladíků z personálu a několik tváří, které jsem neznal, snad turisté nebo štamgasti z okolí. Dámy mne dotlačily do čela stolku poblíž tyčí a rozesadily se kolem mne. Objednaly si vodku a džus, já si dal sedmičku červeného. Vzrušení z nezvyklého prostředí, v němž rezonovala veškerá hříšnost nočního podniku, u nich vyústilo v bezuzdnou povídavost a na mně bylo, abych se v pravý čas spiklenecky pousmál, přikývl nebo nevěřícně zavrtěl hlavou. Život mne naučil, že ženy lze nejvíce obšťastnit pozorným nasloucháním. Tři prameny řeči se slévaly v mohutný tok, který se čeřil chichotáním. Pak ovšem číšník spustil to, za čím jsme přišli. Diskžokej pochopitelně chyběl, hudbu i světelné efekty kdosi předem elektronicky naprogramoval, ale účinek byl mohutný. Nebylo slyšet vlastního slova.

Dámy se odebraly na parket a já z vozíku pozoroval jejich křepčící postavy. Každou chvíli se v rytmu hudby setmělo a sál křižovaly jen laserové paprsky. Jakési zařízení promítalo v rychlém sledu na stěny rudé satanistické znaky a těla mých společnic vyhlížela chvíli obludně, chvíli étericky, až jsem si připadal jako na sabatu. Před druhou sérií mne Bohuna pozvala, abych se k nim připojil, že můžu na parketu popojíždět do rytmu, a když jsem se zdráhal, chtěla mne tam dotlačit. Obával jsem se, že bych je v té tmě mohl svým vozíkem zranit, a raději jsem po jedné doskákal k tyči, vyblýskané otíráním striptérek, chytil se a předstíral opojení rytmem, i když jsem na tanec nikdy moc nedal. Ženské mne sevřely ve svém kruhu a vyzývavě na mne dorážely. Všiml jsem si, že v okamžicích naprosté tmy světélkuje na stropě velký rudý obrazec, který měl nejspíš představovat ďáblovu řiť.

Z baru jsme odešli po deváté, abychom v léčebně stihli večerku. Čekal nás namáhavý výstup po strmých lesních stezkách. K postranicím vozíku jsme upevnili pásky, takže mne Iva s Hankou mohly táhnout, rozhodující silou však byla Bohuna, která mne zezadu tlačila.

„Výtečné spřežení! Opravdová ruská trojka,“ pochvaloval jsem si.

„Jen abychom z toho neudělali švédskou čtyřku,“ zahrozila Iva žertovně.

Brzy nás ale žerty přešly. Už dole jsme zaslechli vzdálené hřmění blížící se bouřky a v polovině svahu se do lesa opřel ostrý vítr, který cloumal borovicemi a habry, jako by je chtěl vyvrátit z kořenů. Hřmění sílilo a po nebi se křižovaly blesky. V takovém počasí by se lidé rozhodně neměli zdržovat pod vzrostlými stromy. První kapky deště nás dostihly na hřebeni, odkud se už další cesta k léčebně svažovala. Řekl jsem ženským, ať se utíkají domů schovat, že zbývajících pár set metrů zvládnu sám. Zpočátku se mi s kopce sjíždělo docela příjemně, ale pak už jsem měl bouřku přímo nad hlavou, hrom střídal hrom, blesky skoro nepřetržitě ozařovaly terén a prudký přívalový déšť měnil stezku v horskou bystřinu. Promokl jsem na kost a měl jsem co dělat, abych se udržel na asfaltu a nezapadl někam do bláta.

Ženské na mne čekaly na zastřešené verandě před pavilonem, Iva dokonce s placatkou domácí slivovice, kterou si pro podobné případy šetřila na pokoji. Ještě chvíli jsme seděli venku pod střechou a koukali na rozběsněné živly. Proud vody vyplavoval z lesa jíl s jehličím, hřmění se stupňovalo a blesky všemu dodávaly mrtvolně bledé přísvity. Jako by té bouřce veleli sovětští maršálové, napadlo mne. A pak jsem si uvědomil, že jsem v lese při svém úprku ani nepomyslel na ty dávné ruské holky – poprvé od chvíle, kdy jsem se o nich doslechl. Tu noc musely mít pěkně promáčené hroby, chudinky.

 

publikováno: 27. 7. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …