Čím jsme omezeni a co nás stále ohlupuje?

Nejvíce nám může oslepovat právě to, o čem ani nevíme, že nám kdysi padlo do oka. Nesáli jsme už dávno s mlékem nesoudné národovectví, ufňukané plebejství, nenávist k církvím, šlechtě, cizincům a bohatým lidem? A nakonec povýšenost k podřízeným a „předposranost“ směrem nahoru.

Naše společnost se po více než padesátiletém panství autoritativních režimů teprve učí svobodně dýchat – chápat svobodu ne snad jenom jako nutnost, ale jako hodnotu, bez níž degenerujeme a přes všechny divy techniky kráčíme zpět. Projevem tohoto stavu jsou také, ne-li především, ony velmi zastaralé konvence, kterých kupodivu dbá většina našich médií i množství odborných publikací, a to i takových, na jejichž stránkách by to člověk opravdu nečekal. Není to žádná maličkost, kterou by bylo možno odbýt poukazem na to, že konvence jsou všude na světě a že život bez nich by byl nemožný. Nejde mi totiž o konvence jako takové, ale o konvence společensky a politicky řídící, tedy takové, které podstatným způsobem ovlivňují jednání institucí i jednotlivců. Jejich hlavní část jsem nazval národní tiskovou konvencí, a jelikož jde o věc důležitou, dovolím si ji charakterizovat.

Za národní tiskovou konvenci považuji tiché srozumění důležité části společnosti o tom, o čem se má nebo smí veřejně pojednávat (a jakým způsobem) a o čem nikoli. Jde o strukturovaný systém norem, příkazů a zákazů, které lze podle logiky věci nejsnáze rozdělit do čtyř částí (větví).

Část nacionalistická má především legitimovat xenofobní rys české společnosti a její duchovní izolaci v Evropě a ve světě a část konformní podporovat její jednotu, kdežto část jiráskovsko-nejedlovská zejména šíří a chrání mytické hodnoty národních dějin. Část plebejsky pseudodemokratická pak zdůrazňuje vrozený demokratismus české populace a na tomto základě přezíravý přístup k církvím (zvláště ke katolické církvi), ke šlechtě, skutečné pravici (nikoli pouze proklamované) i k bohatším vrstvám společnosti.

Jak čtenář asi ví, věnoval jsem zvláštní pozornost oné stránce české národní existence, v níž se první tři ramena národní tiskové konvence stýkají: vyhnání Němců z českých zemí. Bylo tomu tak rovněž proto, že diskuse o tomto ožehavém tématu v tisku, v rozhlase a televizi je u nás dnes ne-li nemožná, tedy skoro nemožná.

Mocný proud národní tiskové konvence přichází z minula. Je natolik všeobecný, že vytvořil a udržuje kolem nás (a v nás) fiktivní historickou skutečnost. Tak se potom stává, že mnohé z toho, co myslíme a děláme, nemá povahu faktickou, nýbrž zdánlivou. Tím se národní tisková konvence modifikuje a zdánlivá historická skutečnost prohlubuje. Nechci ovšem tvrdit, že žijeme ve světě, které je pouhým zdáním. Jednak sama národní tisková konvence, má-li být přesvědčivá, zahrnuje také skutečné hodnoty (a jiné nevylučuje), jednak přes svou obsažnost nemůže zahrnovat celý náš minulý a současný život. Kromě toho: žijeme ve sbodě, a tak se i některé konvence pozvolna mění (viz nový, poměrně příznivý vztah české politiky i veřejnosti k české šlechtě), jiné přibývají a některé – zůstávají tak, jak byly.

Celek národní tiskové konvence je společensky škodlivý a nebezpečný. Zápolení s ní je obtížné. Je těžko definovatelná, komplikovaná a částečně i proměnlivá. Chasníkovi, který se s ní dá do boje, hrozí, že místo toho, aby této hydře uťal hlavu, utne si ostudu. Doufám, že se mi to nestalo, i když netvrdím, že ve sporu s touto neobyčejně mocnou institucí zaznamenávají mé články a komentáře vždy vítězství. Koneckonců, nemůžeme vždy vyhrávat.

CO JE TO POSTKOMUNISMUS

Až příliš známé jsou příhody, v nichž je hrdinou Václav Klaus a jeho pýcha nad průběhem české transformace, sdělovaná domovu i zahraničí. Jsou známé dokonce už i z komiksů. Méně a poněkud nerado se vzpomíná na to, že pýcha nad stavem naší společnosti nebyla výsadou ODS, ale byla dosti všeobecná. A už vůbec (nebo skoro vůbec?) se neví, že dávno před listopadem 1989 Václav Havel připomínal Západu, jak je důležité, aby nezapomněl, že v jistých ohledech je český disent před nimi, že si tedy mají vzít něco z jeho jedinečných, neopakovatelných zkušeností. To, co my, totiž oni ve svých zemích zažít nemohli.

Když nic jiného, alespoň v tomto posledním tvrzení se nemýlil. Po letech však můžeme dobře posoudit, jak se pýcha nevyplácí. Za komunistického režimu disent nejen zápolil s režimem, ale také nasál nectnosti, z nichž mnohých se už nezbavil. Nelze však zapomínat na nectnosti, které jsme nasáli všichni, celá společnost. A také se jich nemůžeme zbavit. Když se tedy v první polovině 90. let vysoce postavený činitel českého státu (nemusím ho jmenovat) vyslovil v tom smyslu, že naše společnost už postkomunistická není a neměla by se tak nazývat, jen málokdo si uvědomil, jak zcela a úplně hovoří od věci. Dnes ale o postkomunistickém charakteru našeho státu a naší společnosti pochybuje málokdo.

To je dáno takovými každodenními příhodami, jaké rádo podává televizní zpravodajství: rostoucí kriminalita, krátery na silnicích, bankrotující podniky, zkorumpovaní policajti a ty nepřehledné stovky miliard, které chybí v rozpočtu a které my a naše děti budeme platit. Na otázku, co z toho je typicky postkomunistické, nedovedeme vlastně kloudně odpovědět. Všude na světě roste kriminalita, v Německu (!) si stěžují na špatný stav silnic, v různých částech světa bankrotuje tolik včera ještě prosperujících podniků, že se člověk jen diví, a o zkorumpovaných policajtech raději nemluvit. Takže charakterický pro postkomunismus je jen ten rozpočet?

Přirozeně nejde jen o rozpočet, ale chceme-li vědět, co je charakteris- tické pro takovou postkomunistickou zemi, jako je Česko, lze od rozpočtu alespoň vzdáleně vyjít. A to například tímto způsobem: Komunistická moc se před listopadem 1989 řídila jako základním principem nehybností. V politice se pohupovala od sjezdu do sjezdu, v sociální politice dbala na to, aby pracující nezachvátila nespokojenost (což vyžadovalo plnou zaměstnanost, nějakým způsobem bezplatné zdravotnictví, dů- chody převyšující minimální mzdu, stavbu dalších paneláků), v oblasti vědy a techniky zaměření na chod stávajících zařízení, a to přirozeně platilo rovněž pro „management“ těchto zařízení. Humanitní vědy byly fakticky zlikvidovány, dějiny podřízeny nehybnosti, a tak zrušeny, z jazyka se stal nástroj pro udržování stávajícího, v zásadě neměnného provozu. „Pracující“ byl na jedné straně chován jako v bavlnce, byť i poněkud hrubé, ale péče o něho se nesměla podstatně zhoršovat (přestali vyrábět špekáčky, a pracujícím se to nelíbilo, a tak produkci špekáčků obnovili); na druhé straně on sám nesměl podnikat nic, čím by zasahoval do politiky, hospodářství i dalších sfér společnosti.

Obyvatelstvo v jednotlivých satelitních zemích sovětského impéria bylo odkázáno samo na sebe. A tak lidé pomáhali sami sobě nejen nejrůznějším přizpůsobením se podnikové či místní politice, ale zejména podvůdky a podvody, drobným i větším loupežením. Při vynalézavosti našeho lidu není divu, že se tyto praktiky naší zemi nejen nevyhnuly, nýbrž že tu naopak zdomácněly. Toto zdomácnění je jeden ze základů postkomunistické existence státu a společnosti, a to ve dvojím smyslu. Především, což je všeobecně známo, občan v demokratickém státě odmítá být aktivní tam, kde je jeho aktivita nutná k tomu, aby byl nahrazen dosavadní státní paternalismus. Naopak je aktivní, aniž dodržuje potřebná pravidla. Je zvyklý z minula obejít se sám (tzv. přikrádání, ale i loupežení); pravidla ̧ věc pro demokracii tak důležitou, jednak nezná, jednak pro ně nemá pochopení.

Takže česká postkomunistická společnost je společnost demokratická, ale její strukturu bychom nejspíš poznali pohledem se sociální lupou; kdyby byly zvětšeny rovněž chyby a nedostatky, to bychom se divili. Nemusíme se tím trápit, ale vytahovat teprve ne.

Vydáno znovu knižně v roce 2001.

publikováno: 3. 11. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …